Svár teorie s praxí?

Josef Počepický 21.11.2010

 

 

Sál Martinů na pražské Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění přivítal ve čtvrtek 4. listopadu již posedmé koncert pedagogů Katedry teorie a dějin hudby HAMU. Úvodním slovem (stejně jako v programové předmluvě) nás přivítala Ivana Bažantová. Večer byl pro mne osobně plný očekávání, zda k nějakému sváru dojde, či zda v uvedených kompozicích J. Vičara, A. Háby, J. Smolky, V. Matouška, V. Tichého a L. Matouška ve skutečnosti žádný konflikt těchto dvou disciplín nenastane. 

 

Úvodní skladba programu byla z pera Aloise Háby (1893–1973)..Suite for quartertone guitar, No. 2, opus 63 (1947) tak zahájila koncert vzpomínkou na významného autora a novátora v oblasti čtvrttónové hudby. Ivan Boreškrátkým úvodem vysvětlil stavbu a užití své čtvrttónové kytary, aby následně třemi miniaturami z vlastní tvorby demonstroval konkrétní odlišnosti od klasické kytary , např. užití pražců v části u krku nebo bezpražcové části dále k ozvučné desce. Z pětivěté suity zazněly dvě věty, první část Moderato, jež využívá tonální harmonii obohacenou jinou barevnou škálou, kterou čvrttónová soustava nabízí. Druhá věta suity Andante cantabile je v podstatě založena na práci s akordy, konkrétně sextakordy, občas postupující v sekvenci. Celek působí jako tonální harmonie rozestřená kořením čvrttónového světa. Ten  někdy pro daný akord nebo obrat působí přirozeněji. Interpret neměl s provedením nezvyklé kompozice výraznější potíže. 

Jaroslav Smolka

První domácí skladatel-pedagog na půdě HAMU byl Jaroslav Smolka (nar. 1933) s kompozicí Ze Smetanova zápisníku motivů. Jedenáct skladeb pro klavír (1972). Jednáse osérii krátkých skladeb, v nichž autor užil tematický materiál ze Smetanova Zápisníku motivů. Sám Smetana si je nadepsal  Ideéy, Motivy, Zápisky atd. Provedení skladby se ujalo sedm mladých interpretů z Hudební školy hlavního města Prahy a Gymnázia Jana Nerudy ze tříd Petera Toperczera ml. a Libuše Tiché, sedmý pianista, mimo jiné také odchovanec výše zmíněných ústavů, toho času student HAMU Martin  Levický zaskočil za nemocnou kolegyni. Aby zpráva o interpretech byla úplná, za klavírem se postupně vystřídali Daniel Boura, Ondřej Zavadil, Anna Sofie Mojzešová, Marie Viola Mojzešová a Filip Zaykov.  Jedenáct skladeb spolu vnitřně ani navenek nijak nesouvisí, autor celkem vkusně doplnil chybějící části ve Smetanově duchu. Interpretace připomínala v dobrém mínění klavírní přehrávku, kdy se děti postupně střídaly za klavírem, některé z nich i dvakrát. Musím všem interpretům vyjádřit velký obdiv nad technickou i výrazovou vyspělostí, ač v jednom případě nedosáhla dívka ani na pedály. V neposlední řadě je třeba také pochválit pedagogy za výbornou přípravu všech žáků. Co by se skladbám dalo vytknout, je snad jen to, že ač autor dobře zná Smetanův sloh, tematicko-motivickou práci nebo harmonickou sazbu, výsledek za těmito předpoklady silně zaostává. Formálně jsou to práce velmi průzračné, při poslechu však stále čekáte na polibek onoho velkého ducha múzy a on nepřichází. Proto na mne působily jako Smetana bez Smetany.

Vladimír Tichý

Kompozici Kvadratura kruhu. Téma s variacemi pro 3 klavírky   a 1 klavír (2009) z pera Vladimíra Tichého (nar. 1946) nám představily interpretky již známé z předchozího čísla M. V. Mojzešová, A. S. Mojzešová, T. Kovářová a jejich profesor P. Toperczer ml. Ten opět spolupracoval s Libuší Tichou. Skladba je instrumentována, jak již název napovídá, pro tři klavírky  a jeden klavír, na vybraných místech je pak doplněna o dřívka jako rytmický nástroj. Klavírky jsou nástroje menších rozměrů než klavír o tónovém rozsahu téměř pěti oktáv koncipované pro malé pianisty, aby mohli dosáhnout na pedály. Zvuk tohoto nástroje je překvapivě nosný a znělý. Šestivětá kompozice využívá podle slov autora obměňování a permutování jednoho motivu, je vytvořena pro mladé interprety, ačkoli svou vstřícností, průzračností a chytrostí není zdaleka určena jen mladým posluchačům. Formálně je skladba rozvržena Předehra, Árie, Scherzo, Recitativ, Fuga, Finále. Klavíry si předávají motivy, různě je navzájem obalují, popřípadě variují podle tanečního schématu či fugy. V konečném finále nastupuje skoro orchestrální sazba, jež skladbu naprosté tonální průzračnosti a nejčistší diatoniky uzavírá. Interpretům patří opět velká pochvala.

Lukáš Matoušek

Prvním dílem po přestávce byla Sonatina „česká“ pro klarinet a klavír (1983). Lukáš Matoušek (nar. 1943) se v programu o své skladbě vyjádřil jako o poctě českému klarinetu. Třívětá kompozice podle všeho přetéká citacemi a krátkými úryvky klarinetových koncertů, sonát či orchestrálních míst, tyto citace se vzájemně prolínají. Výjimkou je druhá věta, která se má svým pomalým a temným dialogem s názvuky na chorál náladou přiblížit druhé větě Sonatiny Bohuslava Martinů. Celek působí jako rozostřená diatonika, jejíž tok vždy doputuje k nějakému smysluplnému závěru. Interpreti A. Ptáková (klarinet) a J. Pták (klavír) odvedli skladbě co potřebovala, ač občas klarinet úplně neladil,. Pro mne osobně to bylo nejpříjemnější překvapení večera.

Tetrachordon pro kontrabas sólo, amplifikovaný ad lib. (2009) je dílo Vlastislava Matouška (nar. 1948) pohrávající si s náhodou, jelikož je před začátkem skladby zapotřebí určit pořadí jednotlivých formálních struktur. Kostkou se losuje tak dlouho, dokud nevyjde pořadí čísel 1 až 4, padne-li 5 nebo 6, hází se znovu. Každé provedení je tedy jedinečné. Sólista Ondřej Komárek předvedl v pěti částech (protože jedna ze čtyř částí se opakuje) osobitý a meditativní projev v první, druhé a čtvrté části, proti tomu rytmický pattern částí tři a pět, jenž užívá kontrabas jako bicí nástroj. Hudební jazyk je velmi strohý, většinou založen na opakování jednoho patternu na jedné struně, jenž je posléze rozveden do souzvuku. Nikdo tak neví, jak bude skladba vypadat příště .

Jan Vičar

Jan Vičar (nar. 1949) si zhruba popadesáté zvolil ke zhudebnění poezii Jiřího Žáčka, tentokrát na vážné téma. Dílo s názvem Čtyři písně pro basbaryton a klavír na slova Jiřího Žáčka(2010) si tímto večerem odbylo premiéru. Interpretace se ujali krásně zpívající P. Klečka a výborně hrající klavírista M. Javorček.
Píseň Můj kraj je diatonika občas doplněná disonantní harmonií, která po zdánlivé idyle skončí dramatickým závěrem na slovo „nůž...“.Báseň Delfíni je v podstatě na modálním půdorysu,nad jemným klavírním doprovodem působí hudba místy dramatičtěji než text se silnou dávkou popisnosti. Šortky zní jako veselá písnička, která se do konce nezvedne z popisného naturalismu. Poslední písní byla Prosba, ježtemně a tklivě zpívá smutný žalozpěv s nezdravou mírou patosu, aby zpěv následně nevkusně proložil slova „Lásko...“brumendem na „hmm...“. Upřímně řečeno, už text básní mě nijak zvlášť neuchvátil a v kombinaci s popisnou, přehnaně dramatickou hudbou z toho pro mne vyplývá čiročiré zklamání. Interpreti odvedli výborný výkon, ale osobně mě kompozice vůbec ničím neoslovila.

Rád bych touto cestou poděkoval všem skladatelům, interpretům a pořadatelům za příjemný večer plný osvěžujících hudebních zážitků a také za téměř rodinnou atmosféru panující v průběhu celého programu. Dle mého osobního závěru zde k žádnému sváru teorie s praxí nedošlo.