Prašivina Roberta Fajkuse
Martin Veselka 19.11.2010
Třináct let po své prvotině vydává brněnský básník Robert Fajkus svou druhou sbírku s názvem Prašivina (Weles, Brno 2010, 84 stran). Návaznost na Sivý křik – lépe řečeno příbuznost s ním – si lze uvědomit ještě před otevřením knížky: obdobný rozsah (v případě Sivého křiku 72 stran), totožná úprava obálky s autorskou fotografií, především však tematické a motivické shody. Na první pohled by se také zdálo, že oproti prvotině došlo k mírnému zúžení tematického rejstříku, mnohem spíše se však výrazněji projevilo jeho zhutňování, kondenzace základních témat do jedné určité básně. Konfrontace těchto témat a motivů se děje prostřednictvím metafory, která je ostatně hlavním, nejvýraznějším a značně osobitým autorovým prostředkem. Básně jsou pak povětšinou kratší s rýmem řídkým a občasnou eufonií, zaujmou originální personifikace a návraty obrazů a motivů.
Abych však byl konkrétnější – Fajkusova poezie vzniká a odehrává se v prostorech, a to namnoze zcela přesně určených: velká část jeho básní má v názvu místní jméno (Malý Ratmírov nebo Nonstop, Královo Pole), najdou se i takové, jejichž název je tvořen adresou (Opava, Purkyňova 22) či technickým pojmenováním (K. ú. Ponava, retenční nádrž). Tyto prostory jsou záhy zaplněny detaily různého rázu, které – stávajíce se součástí metafory – mají ústřední úlohu při poukazu na kontrast či konflikt obecnějších témat této poezie: lásky, samoty, uplývání, paměti i zapomínání. Takto založená metaforika v sobě často nese i plodnou dramatičnost. Fajkus, byť rodák z Jindřichova Hradce, je básníkem Moravy, najmě Brna a Vysočiny. Zde je fascinován především archaickým světem, a to spíše venkovem než městem, přičemž tento svět už není celistvý, vzniká jen rozvíjením vybraných detailů skutečnosti; lze říci, že si jej básník v současnosti hledá a nachází již jen jeho zbytky: „Jak torzo dávného světa / za zády mizí tato ves“. Podobně jako mizí starý svět, vytrácí se i – ale to je otázka těžší – Bůh, přítomný už spíše latentně prostřednictvím (opět!) míst, a to posvátných (Svatý Hostýn, Svatojakubský kostelík), a míst v čase, tedy svátků, a to těch tradičních, církevních (Vánoce, Velikonoce). Na nich a o nich – nutno říci – spatřujeme ovšem více ono prázdno po Bohu, ba obecněji vzato lze povědět, že ve Fajkusově poezii svátečnost, respektive posvátnost, získává na všednosti a všednost na svátečnosti. Určitěji se to projevuje například deziluzivním líčením mikulášské tradice hned ve dvou básních, ale též velkým sepětím oněch tradičně posvátných míst a časů s tělesnou láskou, která – líčena často syrově až surově – je tím, co vedle vědomí místa nejpatrněji prostupuje celou sbírkou. Spojování tohoto charakteru podporují prostředí, která se v básních vyskytují: hřbitov, hospoda, kostel, nádraží, ves, předměstí. Vedle básní venkovské či krajinné inspirace ve sbírce nalezneme i nepřehlédnutelnou část básní těžících z prostředí města, kterým je tu zejména Brno a okolí. V těchto verších vystupuje ještě více do popředí zmíněná všednost, v obraznosti vzrůstá jistý naturalismus a s ním i expresivita stylu. Asi i proto se zdá druhá polovina sbírky z tohoto hlediska drsnější než počátek, jako by hořkla a zhruběla básníkova zkušenost. Konkrétní osoby jsou na rozdíl od míst, jimiž se Fajkusova poezie vpravdě rodí, přítomny spíše pouze v dedikacích. V nich a v některých místních určeních objevíme vedle osob autorovi blízkých i některé spisovatele, kteří pro vznik básníkova světa a výrazu znamenali či znamenají nejvíce (za všechny připomeňme Holana, Hejdu, Demla a Slívu).