Noc s Hamletem v pražské Viole
Marek Kopelent 18.11.2010
Moje jméno může být spojováno s uváděním Holanovy Noci s Hamletem v pražské Viole po dobu 40 let. Poezii Vladimíra Holana jsem znal pochopitelně již předtím, i když jako součást moderní poezie 20. století, nikoli v jeho naprosté jedinečnosti. Moji rodiče byli generačně spojeni s literárním hnutím nové Československé republiky a vzhledem k tomu, že moje matka byla profesorkou češtiny a francouzštiny, nacházel jsem doma v knihovně řadu sbírek básníků do té generace patřících, včetně Vladimíra Holana.
Již při studiu na HAMU jsem byl vybídnut ke spolupráci s kolegou z DAMU, který studoval režii – s Josefem Henkem. Spolu jsme pracovali na řadě projektů rozhlasových her i poezie, především ve zvukové realizaci poezie byl uznávanou veličinou. Druhou osobností, která měla v mém životě sehrát důležitou roli, byl kolega z literární redakce nakladatelství SNKLHU (proměnilo se pak v Odeon), v němž jsem pracoval jako redaktor soudobé hudby v hudební redakci – dr. Vladimír Justl. Nejprve jsme spojili své síly na smíšených pořadech poezie. V roce 1963 mě ale postavil před úkol doprovodit dvanácti vstupy (hrou na klavír) první veřejné provedení velké Holanovy poemy o cca 1000 verších, Noci s Hamletem.
Pročetl jsem Vláďův scénář a ocitl se v naprosté bezradnosti, jak k této velebásni přistoupit. Množství metafor, asociací, myšlenkových zkratek a zákoutí mě absolutně ohromilo. Najednou jsem ztratil veškerou jistotu a chtěl jsem Vláďovi spolupráci odmítnout. Ale on mě pozval na první schůzku i s budoucími interprety díla Radovanem Lukavským, Miroslavem Doležalem a Dagmar Sedláčkovou, a tam jsem zjistil, že podobně užaslí a bezradní jsou i oni. To byl pro mě impuls se s daným úkolem poprat, a jak se ukázalo, hledat a dospět k řešení přes jednoznačné spojení Holanovy poezie s prvky stylu Nové hudby, který jsem přijal jako východisko pro svou hudební řeč po letech bloudění po absolutoriu AMU. Po památné předváděčce a premiéře ve Viole 19. listopadu 1963 (šlo o to, zda Svaz spisovatelů takového Holana s verši jako umění je nářek, něco pro někoho, nic pro všechny, nebo ale když poznávám člověka, dávám se znovu do nářku uzná za možné veřejně uvádět nebo se postaví proti, nezapomínejme, že ani oni tuto poemu neznali; ale podařilo se a inscenace tohoto Holanova díla se stala jednou provždy jedním z milníků české poezie 20. století) jsem byl spolutvůrcem různých holanovských večerů a komponoval další hudby k těmto příležitostem. Dostával jsem se hlouběji „na kloub“ Holanově poetice. Ale zároveň se mi Holan spojoval s naprosto jedinečnou interpretací Radovana Lukavského. I tam jsem nacházel zdroj hlubšího přístupu skladatele k básnickému dílu.
Pominu-li svou skladbu pro České noneto Pocta Vladimíru Holanovi, kterou jsem napsal k 60. narozeninám básníka a jemu i věnoval (při oslavě narozenin byla provedena Českým nonetem ve Viole) a která ostatně měla svůj význam v mé tvorbě v onom údobí aplikace nových trendů světové hudby do mé tvůrčí činnosti (byl jsem poté s Vladimírem Justlem u básníka na návštěvě – můj respekt se proměnil až v trému, bylo to celkem krátké, ale intenzivní setkání), pokračovalo mé „zdolávání holanovského skalního slovního ráje“ v další skladbě Modlitba kamene pro sólového mluvce a dva komorní smíšené sbory a bicí nástroje na stejnojmennou báseň. Tady mě inspirovala interpretace básně Radovanem Lukavským na chystané desce s Holanovou poezií. Vyšel jsem z ní, nicméně jsem ji podřídil zamýšlené koncepci skladby v integraci do dialogu se sborovou složkou, kde se využívá zpěvu i řeči, tedy recitátor se stává přirozeným sólistou zvukového celku. Práce se slovem v jiné podobě, navíc s textem krásně asémantickým, byla pokračováním v mé kompoziční technice z předešlých let (např. Snehah) spočívající na slovu nejen se sémantickým jádrem, ale i s jeho zvukovou a rytmickou kvalitou, což jsem, myslím, dovedl k vrcholu ve skladbě Žaloby pro smíšený sbor z let 1969 až 1970.
V sedmdesátých letech, v čase tzv. normalizace, rychle prořídla frekvence uvádění Noci s Hamletem ve Viole, neboť Vladimír Justl musel velmi obezřetně manévrovat v dramaturgii divadla vzhledem k tomu, že znormalizovaný Svaz spisovatelů měl velmi spadeno na Violu a chtěl z ní vytvořit svazový prostor pro své účely. Vzácným ochráncem Justlova úsilí byl milovník poezie, i té Holanovy, ředitel RaJ Praha 1, pan (tehdy pro jiné soudruh) Majer. Nakonec Viola ten nejhorší čas s minimem ústupků přestála. Mezitím ovšem se k violovému holanovskému kultu přidala další generace a představení byla vždy plně navštívena. A mezitím pozvolna stárnula pětice interpretů. Po roce 1989 se změnil majitel Violy, a ta dostávala i poněkud jinou funkci. Nocí s Hamletem ubývalo, ta nádherná řada přestavení s měnícím se publikem, ale i věrnými návštěvníky, kteří přišli třeba osmkrát, se zastavila s prvním úmrtím: opustila nás Dagmar Sedláčková.
Nedožité básníkovy osmdesátiny mě vyprovokovaly v mém „holanovském uvíznutí“ k nepředloženému činu: dal jsem se do práce na oratoriu na výhradně Holanovu poezii, které jsou po konzultaci s dr. Justlem nazval Ona skutečně jest. Prošel jsem celé básnické dílo a vyhranil jsem čtyři myšlenkové, holanovské okruhy: hudba a smrt, maminka, láska, dítě a radost, náplň čtyř vět budoucí skladby. Byla psána pro tři mluvce (viz Noc s Hamletem), bas sólo, epizodní tenorové sólo, smíšený sbor a orchestr, problém bylo provedení. Jiří Bělohlávek se věci ujal a prosadil premiéru ve FOKu na rok 1986, kdy ředitelem instituce byl soudruh Vařbuchta, nedávno propuštěný z ÚV KSČ. Stíhal jsem termín těžce, až jsem narazil na odmítnutí Pavla Kühna, sbormistra Kühnova sboru. Tak se Bělohlávek rozhodl provedení posunout na rok 1987, bohužel do koncertu k sedmdesátému výročí Velké říjnové revoluce! Ale byl tu opět Pavel Kühn, který šest neděl před koncertem ze zahraničí poslal telegram, že to sbor nenastuduje. Od té doby leží partitura tohoto 45minutového díla u mne doma ve skříni.
V dalším, již svobodném tvůrčím období jsem se k Holanovi vrátil jen jednou, a to ve skladbě Holanovská reminiscence pro mezzosoprán, recitátora, sbor, klarinet, trombon a klavír v roce 1998. V podstatě jsem vycházel z dosavadního přístupu k Holanově poezii v jiné variantě. Mohl bych ještě dodat, že co jsem poznal na práci s Holanovou poezií, jsem vědomě i podvědomě aplikoval ve svých ryze hudebně-vokálních dílech, ale jak si nyní s odstupem uvědomuji, třeba i při převodu nádherné básně-partitury Stéphana Mallarmé Vrh kostek do hudební skladby vytvořené pro čtyři mluvce, mluvce-sólistu a zvukovou stopu z roku 1980.
Možná se ode mne očekává nějaké konkrétnější vyznání toho, jak mě Vladimír Holan ovlivnil. Je těžké takové očekávání splnit, protože on nebyl filosof, který by generoval nějaké myšlenkové a tvůrčí cesty i pro „druhá umění“. Holan byl „jenom“ velký básník, u kterého, jako u některých jiných básníků, lze jen litovat, že byli Češi a že jejich jazyk, zejména v takové poezii jako byla Holanova, se těžko převádí do jazyků jiných. (přesto je hojně překládán) Mě kromě jeho básnického mistrovství a jedinečnosti fascinoval svým étosem, svou opravdovostí a skalnatou pevností. Nejen v myšlení, ale i v tvůrčí technice. Proto mě celý život doprovází jeho dvojverší umění jako dílo, abys nezpyšněl. V dnešní době u mnoha mladých umělců tato deviza ztrácí na síle. To mě zneklidňuje.