Postmoderna a pravoslaví?
Vojtěch Esterle 17.11.2010
Od 19. do 27. října 2010 proběhl v Praze první ročník mezinárodního festivalu pravoslavné hudby Archaion Kallos. Čtyři různě tematicky zaměřené koncerty zazněly v hlavním pražském pravoslavném chrámu svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici. Po byzantském chorálu, vícehlasých zhudebněních pravoslavných liturgických textů a velkých vokálních dílech ruských autorů období romantismu (Čajkovskij, Rachmaninov) festival logicky vyvrcholil koncertem hudby soudobé. Na programu čtvrtého koncertu byl titul více než úctyhodný: Koncert pro sbor Alfreda Schnittkeho (1934–1998).
 Pražští pěvci se sbormistrem Stanislavem Mistrem |
Toto své největší vokální dílo napsal Schnittke v letech 1984–85 na texty vybrané z Knihy nářků arménského mnicha a myslitele svatého Řehoře z Nareku (951–1003), považované za jeden z nejdůležitějších spisů východní církve. Ani tisíciletý odstup nepřekážel skladateli v pochopení a uchopení těchto krásných modliteb. Nejenže se přibližuje atmosféře slov, s nimiž pracuje, ale přímo otevírá ducha tradiční pravoslavné zbožnosti dnešním posluchačům všech národů. Schnittke využívá mnoho z dědictví klasického pravoslavného liturgického zpěvu (melodika, dlouhé prodlevy předávané mezi hlasy, výstavba frází), propojuje je však s prvky západní hudby (bohatá polyfonie, chromatika, struktura souzvuků). Partitura – ač čistě vokální – má co do zvukové barevnosti a složitosti textury parametry symfonické hudby. Z toho vyplývá bezprecedentní náročnost interpretace. Nároky rozsahové, dynamické i intonační jsou skutečně extrémní – v basech tóny na hranici kontra oktávy, v sopránu c3. Mnohohlasé clustery jsou opravdu těžkou zkouškou pro mnoho výborných sborů. Minimální prostor pro odpočinek v jednotlivých hlasech znamená pro interprety skoro nepřetržitý zpěv déle než pětačtyřiceti minut. Pro posluchače je však tato hudba stále srozumitelná, přehledně členěná a opřená o text, krásná je práce se samohláskami ruského textu. Čtyřvětý cyklus evokuje strukturu symfonie.
Přetěžkého úkolu interpretovat tuto skladbu se ujal komorní smíšený sbor Pražští pěvci se svou výraznou vůdčí osobností, sbormistrem a tenoristou Stanislavem Mistrem (nar. 1962). Pražští pěvci zde prokázali nejen velikou odvahu a sebedůvěru, když se do tohoto úkolu vůbec pustili, ale také obrovskou vytrvalost i pěvecké umění a nasazení, s nímž ho dotáhli do konce. Celkové působení sboru bylo sehrané a přesvědčivé. I přes některé dílčí nejistoty jednotlivých členů bylo znát, že všichni jsou si dobře vědomi celku skladby. Mistrův projev byl velmi aktivní, chvílemi možná až zbytečně prudký, když sbor zpíval skutečně co mohl a jeho sbormistr se z něj snažil „vyždímat“ ještě víc.
Před jednotlivými větami Koncertu byl posluchačům přednášen český překlad textu od Renaty Granátové a Tomáše Vrby . Přednesu se zhostil s někdy až příliš dramatickým výrazem herec a muzikant Miloslav König (nar. 1984). Neprokázal právě velkou připravenost, zato předvedl svrchovanou profesionalitu a spolehlivý nadhled. Komorněji pojatý přednes by byl pro tuto příležitost vhodnější, Königovo podání však na kráse textu nic neubralo.
V první větě Ó, Pane a Stvořiteli všeho předvedli zpěváci velký (na takto malé obsazení skutečně obdivuhodný) dynamický rozsah, zvláště v nejtišších místech byla plasticita polyfonie skvělá. V dynamikách nejvyšších pak již byla slyšet mírná nevyváženost, dámám v sopránu ve vysokých hlasových polohách přece jen jeden dynamický stupeň chyběl, kde ostatní hlasy zněly forte, soprán je hned překrýval fortissimo. Ve druhé větě Sepsal jsem tyto písně vynikl autorův velký smysl pro disonanci, s nímž byla skladba interpretována, disonantní souzvuky byly plné žádoucího napětí a tedy hluboce působivé. Úvod věty třetí Všem těm, kdo proniknou do podstaty slov nám nabídl i krásné sólové hlasy jednotlivých členů sboru. Vrchol této věty, plný rychlého pohybu a velmi členitý, je i vrcholem celého koncertu. Interpreti zde i ve scherzových ostinátních a polyfonických plochách prokazovali značnou rytmickou souhru a orientaci. Při pokusu o atacca připojení části čtvrté Tuto práci, kterou jsem začínal s nadějí se projevil jediný nedostatek místa, kde se koncert konal, totiž bezprostřední blízkost hlavní ulice, kudy zrovna projela sanitka a neumožnila tak dvě poslední části kompozice náležitě propojit.
Jinak ovšem prostor katedrály svatého Cyrila a Metoděje fungoval výborně, zdejší akustika dovoluje zpěvákům ty nejjemnější dynamické i barevné nuance, posluchačům pak i ty nejkomplikovanější struktury spojuje zvukově dohromady, aniž by tím ztratily na konkrétnosti. Navíc podporuje autentickou atmosféru pravoslavné hudby živoucím a přirozeným duchem svého bohoslužebného ustrojení.
Myslím tedy, že otázka v podtitulu koncertu Postmoderna a pravoslaví? byla dosti zbytečná. Publikum – a nejen příznivci soudobé hudby v jeho řadách – přijalo celý koncert nadšeně, došlo dokonce na potlesk vestoje, jenž unavené Pražské pěvce donutil ještě zopakovat závěrečnou část třetí věty. Heroické Mistrovo gesto na konci tohoto přídavku dalo jasně najevo, že už si nemáme přát slyšet více.
Tímto byl tedy završen první ročník festivalu Archaion Kallos. Myslím, že festival dobře vykročil. Všechny akce byly obstojně navštíveny, jejich duch byl velmi vitální, spojující lidi napříč jazyky i národnostmi, v závěru pak až slavný, ale bez jakékoli okázalosti a oficiální neosobnosti. Pořádajícímu sdružení Filokallia řízenému jeho zakladatelem Mariem Christouem patří dík za výjimečné hudební zážitky. Do příštích ročníků budu festivalu přát opět mnoho energie, dobrých nápadů a schopných spolupracovníků.
Foto: archiv Pražských pěvců, Marika Pečená