Znějící metropole II.

Marek Kopelent 16.11.2010

 

Koncert souboru MoEns, který uspořádalo sdružení pro novou hudbu ARBOS 26. října 2010 v Galerii HAMU, měl určující téma večera „Znějící metropole II“ i jako zadání pro uváděné skladatele. V podtitulu čteme ještě „skladby pro komorní soubor a elektroniku inspirované prostředím našeho hlavního města“.

Takové tematické vymezení může zaručit jednotnou dramaturgii, může ovšem také působit v jistém smyslu stereotypně. Řekněme ale rovnou, že jsme byli svědky kvalitního večera a koncert nabídl podněty k zamyšlení. Mezi ně patří např. obecná, kompozičně-technická otázka propojení svébytných struktur hudebního a hlukového zvuku. Dnes už  je samozřejmé, že město charakterizuje hluk. Ale jsou v něm i tichá zákoutí, jak však vyjádřit městské ticho, že? Je možné vnímat ruch města, onen zvukový „koberec“, který zdáli pulsuje, protkán třeba pískotem rorýsů v létě, oživen lidskými hlasy v ulici jako doklad, že město žije. Jsou to zvukové drobnokresby dodávající plasticitu a prostorovost obecnému zvuku, mnohdy i zajímavé barvy či konotace. (Jeden anglický stipendista na katedře skladby byl fascinován klapotem zvukového zařízení pro slepce na přechodu pro chodce a o třetí hodině ranní si ho v tichu ulice nahrál.) Na uvedeném koncertě bylo zajímavé sledovat, čím dané téma zúčastněné skladatele svým způsobem svazovalo, jak se v jednotlivých skladbách v jistém smyslu dnes neměnitelná charakteristika zvuku města projevovala, ale i zcela individuální přístup autorů k vyrovnání se s tímto fenoménem. Zde bych rád vsunul něco zcela osobního. Jakkoli respektuji schopnost soudobého skladatele se s podobným námětem vyrovnat technickými prostředky, přeci jen stále víc obdivuji snahu a umění napodobit vnější zvučící prostor ryze hudebními prostředky. Což nemá být v žádném případě negativní hodnocení tohoto večera.
Nyní stručně k jednotlivým skladbám programu:

Roman Pallas

Roman Pallas (nar. 1978): Just a day je skladba o třech částech. Pro mě bylo vyslechnutí kompozice  příjemným setkáním po letech s bývalým absolventem skladby na naší katedře. Je to dílo barevné, s fantazií, v první části postavené na proměnlivém střídání dvou ploch s vloženými vstupy „falešného klavíru“. Škoda, že v  druhé části z onoho typického nočního psího štěkotu nevyrostla v kontrastu k oběma ostatním částem samostatná plocha bez hudby.

 

Petr Pařízek

Petr Pařízek: Vlajesto (Vlast jednadvacátého století – ptám se, jaká je vazba k uvedené skladbě?) Město znělo v této skladbě spíš zdáli, na pozadí se střídaly hudební plochy (lahodné statické zvuky, varhany, piano-live, náladová hudba), zároveň byla přiměřeně a symbolicky    charakterizována existence člověka v onom městě.

 

 

Jan Trojan

Jan Trojan (nar. 1982): Krajiny, kde děti ještě vlakům mávají pro klarinet, kytaru, klavír a EAH. První skladba v programu, kde nešlo jen o nacházení zvukových prvků, symbolů ulice, ale kde je zvýrazněna úloha formy, stavby celé kompozice. Nápadné je vyvážení poměru hudba-elektronická stopa v tom smyslu, že hudební složka si drží důležité postavení právě ve stavbě díla.

 

Petr Cígler (nar. 1978) klade ve skladbě Ghosts of Praguedůraz na kontrast jednotlivých ploch, např. „brutální“ secco akordy (deformovaný zvuk vzniklý komprimováním hudby z horizontální do vertikální substance, což mě velmi zaujalo), jindy průběh pásem přes sebe, ale třeba i mollový kvartsextakord. Vše svědčí o nápaditém a pestrém průběhu skladby.

 

Michal Rataj

Michal Rataj (nar. 1975): Ethersoundescape a druhá kompozice, která při suverenním zvládnutí jednoty živé hudby a elektronické stopy (přeci jenom především svou stavbou, ale i strukturami plnými vnitřních pohybů) nejvýznamněji odkryla to, že skladatelovo myšlení, alespoň v této skladbě, má kořeny v postseriální hudbě, a to není vůbec žádné minus. Také se tu primárně neprojevuje snaha po zvukové návaznosti na znějící město. Jediné, co by mohlo vadit při podvědomém sledování rozvoje díla, je poněkud stereotypní střídání bloků jakéhosi rozjezdu hudby do tutti a náhlého zastavení do zúženého zvukového pole, v němž se předchozí napětí rozvádí. Na konci skladby mě upoutalo rafinované sklouznutí do durové tercie znějícího akordu.
(U této skladby si neodpustím poznámku, zajímalo by mě totiž, zda je určena pro USA. Jde mi o její název. Zatímco Antonín Dvořák měl problém s vymýšlením titulů, tady má posluchač problém ho přečíst, resp. si při jeho vyslovení neublížit. Co takhle česky hezky do závorky?)

Výkon souboru pod vedením Miroslava Pudláka lze i bez znalosti partitur ocenit jako hodný respektu. Je jen škoda, že na předloženém programu chybělo u jednotlivých skladeb vročení a konkretní nástrojové obsazení.

 

foto: archiv