Konvergence No. 3 – 26. října 2010

Jan Fila 15.11.2010

 

Úterní koncert ansámblu Konvergence, který se konal 26. října v bývalém kostele svatého Vavřince, byl pravděpodobně poznamenán souběhem s koncertem souboru MoEns pořádaném v sále Bohuslava Martinů na HAMU. Proto publikum přicházelo postupně během koncertu a až v jeho samotném závěru byla účast alespoň průměrná.

Michaela Plachká a Tomáš Pálka s dcerou Julií

Večer zahájila Botanika aneb zrození slova (2003) pro čtyři libovolné hlasy Michaely Plachké (nar. 1981). Skladbu jsme vyslechli v podání autorky, Jana Rybáře, Ondřeje Štochla a Tomáše Pálky. Ještě před provedením kompozice vyšlo na pódium dítko (později jsem se dozvěděl, že onou asi třílketou dívenkou byla neteř Michaely Plachké) a pustilo metronom, čímž určilo pravidelný puls celé skladby. Od toho se odvíjelo i poloscénické provedení, kdy se protagonisté pohybovali trhaně, synchronizovaně s metronomem. Celá skladba je určena intonované rytmizované recitaci, jednotlivé atomy slova botanika jsou skládány do nových idiomů. Šest částí postupně graduje ve stále větší kumulaci slabik. Každý úsek je oddělen úderem gongu. Osobně mne tato kompozice velmi oslovila.

Zuzana Bandúrová

Japonský skladatel, hirošimský rodák, momentálně působící v Naganu Toshio Hosokawa (nar. 1955) se neobjevil v repertoáru Konvergence poprvé. Tento večer byla vybrána skladba pro sólovou flétnu Vertical Song I (1995) ve strhujícím podání Zuzany Bandúrové. Nevšední kompozice mi svou zvukovostí a plasticitou připomínala japonskou bambusovou flétnu shakuhachi a hlavně pozdní virtuózní školu hry na tento nástroj kinko, kdy je využíváno velké množství alikvotních přefukových řad a zvukových deformací nástroje. Dílo je postaveno téměř výhradně na netradičních způsobech hry, v tomto případě využitých do krajnosti. Asi sedmiminutovou skladbu, která otevírá nové zvukové kvality a invenčním způsobem odhaluje netušené možnosti nástroje. Proto je škoda, že v našich krajích by ji takto podat bylo schopno jen málo flétnistů.

Ondřej Štochl (nar. 1975) pro tento večer připravil premiéru svého klavírního tria Kaligramy II(2010). Kompozice vznikla přepracováním starší skladby Kaligramy (2008) pro toto obsazení. Autor změnil pořadí vět a doplnil drobné mezivěty. Kompozice tak vyznívá celistvějším dojmem a díky mezivětám i zvukově kompaktněji. I v této verzi je klavír preparován gumou. V závěru skladby na mne mocně zapůsobila glissanda po přirozených flažoletech violoncella v kombinaci s glissandem do strun klavíru. Skladbu jsme vyslechli v podání Viktora Mazáčka, Heleny Velické a Evy Hutyrové.

Klavír kvintet, op. 20 (2001) britského skladatele a klavíristy Thomase Adèse (nar. 1971) vznikl na objednávku slavného Arditti Quartet, který jej společně s autorem též premiéroval. Kompozice je napsána v relativně přísné sonátové formě dokonce s rozsáhlou repeticí v expozici. Na skladbě je zejména zajímavá práce s vícevrstevnatým materiálem a hlavně netradiční rytmická složka. Autor dokonce využívá zvláštních taktů, jež naznačují jen krátké úseky nestandardního rytmického členění, např. první čtyři noty ze septoly. V partituře se to, kromě klasických čtvrťových, osminových, šestnáctinových, případně i dvaatřicetinových taktů, hemží útvary typu 2/3, 3/5, 4/6, 5/7 (dvoutriolový, tříkvintolový, čtyřsextolový či pětiseptolový takt) apod. Domnívám se, že v některých případech by bylo snazší zavést některé prvky z aleatoriky, eventuálně náznaky proporční notace apod. Podle mého názoru je rozšiřování metra ad absurdum kontraproduktivní. Zvláště v částech, které takříkajíc rytmicky homogenně „zařezávaly“, si interpreti vypomáhali agogikou a rubatem. Rozmanitý je i hudební materiál, kolísá mezi pseudoromantickými strukturami (dur a moll souzvuky) přes různé modální vstupy (např. v klavíru v názvuku občas blízké Bohuslavu Martinů) až k vysloveně témbrovým akcím. Z celého rozsáhlého díla jsem identifikoval zejména hlavní téma, jehož hlava byla povětšinou přednášená unisono ve všech smyčcových nástrojích. Transformace ostatních témat byla natolik rozmanitá, že jsem si je na první poslech nezapamatoval. Partituru jsme vyslechli v podání skvěle připravených interpretů, jmenovitě Viktora Mazáčka, Matěje Vlka, Ondřeje Štochla, Heleny Velické a Evy Hutyrové.

 

Smyčcový kvartet č. 3 Kraj Jitřenky Tomáše Pálky, výsek partitury

Smyčcový kvartet č. 3 „Kraj Jitřenky“ (2010) Tomáše Pálky (nar. 1978) dramaturgicky velmi zajímavý večer uzavřel. Osobně bych si za jeho motto zvolil postupné uvolňování formy. Závěrečná kompozice měla konceptuální podobu, kdy každý z nástrojů obsahuje vlastní materiál aleatorně přednášený. V přesně definovaných časových úsecích se mění jednotlivé modely nástrojů. Problémem takovéhoto přístupu ke skladbě je ale podle mě v některých parametrech přílišná uvolněnost konceptuální formy, kdy už je část kompozice za hranicí volné impro­vizace. Toto se děje zvláště v místech, kde partitura přechází spíše do grafické podoby (viz obrazová ukázka). Takováto skladba stojí a padá s interprety. V tomto případě se to naštěstí nestalo díky výborně připraveným hudebníkům i velmi dobře zvládnutému intervalovém výběru a příjemně vyznívající modální struktuře jednotlivých modelů. I když jsem k dílu po této stránce značně kritický, jako celek mne velmi zaujalo.

 

V poslední době uvažuji nad tím, jak v pražském prostředí zamezit křížení velmi zajímavých koncertů, aby posluchači nemuseli být nuceni vybrat si jen jeden a oproti tomu obětovat jiný lákavý program. Je to způsobeno i roztříštěností pražské scény, kdy neexistuje nějaká instituce nebo sdružení zastřešující českou hudební scénu. Nechci volat po znovuobnovení svazu skladatelů, který nutil tvůrce tvořit i ve chvíli, kdy neměli zrovna co říci, nemluvě o dalších negativních aspektech politických. Nicméně nějaká forma např. evidence jednotlivých projektů by se jistě hodila i vzhledem k tomu, jak omezené finanční prostředky jsou v současnosti na kulturu vykládány. Je pak škoda, když v Praze, kde posluchačská obec současné vážné hudby není velká, dochází ke kumulaci zajímavých projektů a žádný z těchto koncertů pak nemá dostatečnou návštěvnost. Tento večer toho byl, ke škodě interpretů i posluchačů,  důkazem.

 

foto: Jan Fila