Soudobý evropský melodram

Petr Hora 14.11.2010

 

Druhý koncert Mezinárodního festivalu koncertního melodramu se konal v neděli 24. října v Galerii HAMU Lichtenštejnského paláce, ta byla zaplněna zhruba z poloviny. Tento fakt ale rozhodně nic neubral hlubokým a intimním polohám poezie a hudby, které posluchače okouzlovaly následující hodinu a půl.

Večer zahájila kompozice s názvem Romance o černém hoři skladatele Víta Clara (1936–2010) na text Federica Garcíi Lorcy, která byla příjemnou stylizací v duchu španělské hudby a flamenca. Lorcovy verše byly předneseny s gustem, jež vyžadují. Této role se velmi přesvědčivě zhostili Olga Krumpholzová a Jiří Klem. Na kytaru, pro kterou jako jediný nástroj byla skladba napsána, hrál Josef Mazan. Mohu-li mluvit za sebe jako skladatel, musím říct, že hudba text příjemně podtrhla a doprovodila, nicméně vzhledem k tomu, že dílo vzniklo roku 2004, bylo skutečně spíše příjemnou a vkusnou stylizací než kompozicí hlouběji reflektující možnosti soudobé vážné hudby. Toto ale rozhodně neovlivnilo fakt, že skladba vyzněla přesvědčivě a dala možnost k ocenění její kvality. Po stránce nástrojové je napsána vděčně a citlivě.

Druhou skladbou programu byl melodram Zdeny Košnarové (nar. 1971) na text Violy Fischerové Když tu nejsi. Byl to bezesporu jeden z hudebně nejkompaktnějších kusů večera. Textu bylo poskrovnu (nicméně ta jediná báseň byla natolik expresivní a obsažná, že to rozhodně nebylo na škodu). Autorka nechala velký prostor klavíru, který sama obsluhovala. Z hlediska interpretačního nebylo co vytknout, Zdena Košnarová je výborná klavíristka, která jako autorka-interpretka působí suverénně. Na relativně krátké ploše bylo možno zaznamenat hned několik nálad. Skutečně velký příběh na poli nepříliš dlouhého textu. Autorka námět vyčerpala vkusně a obsažně. Již úvod skladby, harmonicky konkrétní a dobře vyprofilovaný, byl velmi poutavý. Harmonická složka byla kontrastní a citlivě odstíněná. Formálně byla partitura přehledná a musím ocenit především použití zavedených i klasických technik nápaditým způsobem. Sazba tedy byla velmi nástrojová, ale hudba osobitá a výrazná. Myslím, že toto dílo je dobrým příkladem toho, jak psát v naší době v zásadě tradičněji, ale obsahově na výši.

Jiný příklad prezentuje kompozice Valentiny Shukliny (nar. 1982) s použitím textu Václava Hraběte Báseň skoro na rozloučenou. Když jsem v programu viděl jméno svého oblíbeného básníka, byl jsem velmi zvědavý. Jeho dílo vznikalo převážně v šedesátých letech dvacátého století a on sám byl také jazzový hudebník. Zhudebnění textu je samozřejmě věc velmi individuální a fantazie každého tvůrce je bezednou studnicí, nicméně autorkou zvolený styl se mi s použitou básní nespojil, ba naopak musím říct, že mne téměř poděsil. Použitý styl se nejvíce blížil neoromantismu (i když možná předpona neo-  není na místě). Hudba samotná byla v rámci použitého směru řekněme správná, nebo snad lépe řečeno poctivě odvedená, ale podle mého názoru naše doba nabízí soudobému tvůrci víc. Tento hudební jazyk, snad kromě filmových nebo divadelních dobových (devatenácté století) stylizací, neposkytuje již tolik inovativní inspirace. Z mého pohledu se nejedná o problém archaismu, neboť i čistě konsonantní a přehledná hudba může vše potřebné vyslovit, ale zde se to podle mého soudu nepodařilo. Práce s konsonancí není zdaleka vyčerpána a asi nikdy nebude, jen je třeba hledat nové kontexty, přetvářet staré, dávat je do jiných spojitostí. Práce vykazovala příliš velkou porci eklekticismu a právě spojení romantismu s Hrabětem je pro mne důvodem ke kritice. Pro případné pousmání propříště navrhuji kombinaci vrcholného baroka, japonské lidové hudby a německého popu osmdesátých let minulého století… I tak ale musím říci, že provedení bylo v rámci daného hudebního prostoru velmi dobré. Na klavír hrála sama autorka a violoncella se chopil Daniel Petrásek. Recitace byla svěřena Janu Teplému, který báseň přednesl vskutku znamenitě.

V závěru první poloviny koncertu se nám odkryl svět německého skladatele Wilhelma von Grunelia, jehož dílo Elegie bylo představeno výbornou herečkou Stephanií  Mashke a Janem Duškem (klavír). Text byl v němčině, takže většina posluchačů pravděpodobně ocenila nástin jeho obsahu přečtený dramaturgyní festivalu Věrou Šustíkovou. Skladba byla velmi dobře čitelná a poutavá. Na ploše, která nebyla nikterak krátká, autor vystavěl celou řadu velmi zajímavých momentů dobře doplňujících text. Mně samotnému pak nezbývá než přiznat, že jsem celou dobu visel na rtech Stephanii  Mashke, jíž jsem i přes jazykovou indispozici (moje němčina je velmi špatná) věřil každé slovo. V kombinaci s Gruneliovou hudbou, tektonicky výborně vystavěnou (takže i celkem rozsáhlá plocha byla velmi dobře a napínavě zaplněna), bylo závěrečné číslo skvělou tečkou za první částí. Samozřejmě musím také vyzdvihnout práci Jana Duška u klavíru, která byla standardně na vysoké úrovni.

Druhou půli zahájila kompozice Zdeňka Zahradníka (nar. 1936) na text Andrey Waldové Andrea. Hudba byla intimní a skromná, nahrával tomu už jen výběr nástrojů. Duo pro violu a housle bylo napsáno nástrojově vděčně a zajímavě, představilo nám ho Duo Eco (Eva a Pavla Franců). Jako recitátorku jsme mohli slyšet Terezu Vítů, mladá umělkyně se s textem výborně vyrovnala  a její podání bylo výrazné. Tato skladba, jak už jsem zmínil, byla napsána s citem pro smyčcové nástroje, takže zde byl velký prostor pro výrazně vokální sazbu. Duo Eco ji předneslo bez chyb a se zaujetím. Formálně je to dílo velice soudržné a tonální materiál, ač čitelný a místy zcela tradičního rázu, velmi originální a osobitý. Druhá polovina koncertu začala vkusně, takže posluchač byl dobře naladěn na další porci melodramatické kuchyně v podobě dalších premiér.

Jan Dřízal (nar. 1986) je mladý pražský umělec, který rád překvapuje posluchače. Toto se mu povedlo s pomocí Baudelairovy Mrchy (v překladu Vítězslava Nezvala) a smyčcového kvarteta ve složení Jakub Čepický, Iva Středová (housle), Markéta Sádecká (viola) a Daniel Petrásek (violoncello) a klarinetisty Jana Paříka. Text sám o sobě má velkou sílu a je skvěle vypointovaný, takže už samotnou volbou básně si autor připravil velice dobrý prostor ke svým hudebním záměrům. Recitace se chopil připravený a přesvědčivý Petr Stach. Ve skladbě víceméně témbrového charakteru nebyla nouze o zajímavé plochy. Nevím, jestli si tak autor přál, ale hudba byla decentně upozaděna textem (jak charakterem, tak dynamikou), což mně osobně vůbec nevadilo. Myslím, že právě tato proporce mezi textovou a hudební složkou podpořila výsledný dojem. Dílo bylo koncepčně velmi zajímavé a myslím, že tady se nabízí k zamyšlení fakt, že ne vždy musí být hudba hlasitá, zbytečně exaltovaná, ale důležité je zvolit její správný poměr vůči textu. Interpreti i autor mohou být spokojeni.

Poté následovala další skladba mladé skladatelky, a to slovenské studentky vysoké hudební školy Lucie Chuťkové. Lucie zde použila text Ivana Wernische Líná kachna. Hned v úvodu musím poznamenat, že autorčin původní záměr nebyl předvést vtip, nepochybně v této básni obsažený, ale zřejmě vážnou, meditativní polohu. Nicméně právě vtip, který obsahovala poloha recitace v podání výborné Marty Hrachovinové, byl velmi mocným činitelem způsobujícím občasné vstupy smíchu z publika. Nevím, zda-li  by báseň a tedy i celá skladba takto výborně vyzněla, kdyby složka vtipu nebyla v přednesu přítomna. Autorka přistupovala ke kompozici velmi koncepčně, což bylo bezesporu zajímavé i pro diváky. Smyčcové trio (ve složení housle Jakub Čepický, violoncello Daniel Petrásek a kontrabas Jan Špaček) přišlo na pódium s nástroji, ale bez smyčců, ty měla v kufříku recitátorka a v průběhu skladby je pak rozdávala hráčům. Začátek byl věnovaný hře v pizzicatu i velmi zajímavému a netradičnímu způsobu hry na smyčcový nástroj: tření vrchní desky dlaní nebo sevřenou pěstí. Vznikl tak klouzavý zvuk lehce podobný kachnímu projevu. (Což prý nebyl záměr, ono kvákání bylo způsobeno tím, že se hráčům potily ruce.). Celkově byla celá hudební plocha, stejně jako u Dřízala, spíše subtilní a v případě Líné kachny i velmi chytrá. Tento příběh není krátký a hudba se nevyznačovala žádnou typickou bombastičností nebo obvyklými triky, ale přesto si tuto skladbu dovolím označit jako vrchol večera. Výkony interpretů byly výborné, jak v případě hudebníků, tak v případě recitátorky. Velice zdařilé a originální. A ještě jednou děkuji Lucii za vtip, který se do skladby dostal omylem.

I závěr programu zůstal u humoru. Postaral se o to portugalský skladatel Diamantino Faustino (nar. 1933) se skladbou O aprendiz de feiticero, který vystoupil v roli recitátora. Portugalština je rozhodně řidčeji ovládaný jazyk než dříve použitá němčina a kombinace neporozumění textu s autorovým hlasem vzbuzujícím u diváků úsměv vytvořila z této skladby nejvtipnější část večera. Text byl autorův vlastní a jednalo se o tradiční příběh čarodějova učně. Tedy víceméně pohádka, téma mnohokrát zpracované. Celé dílo bylo doprovázeno výraznou a příjemně stylizovanou hudbou v podání kvinteta – Jakub Čepický (housle), Jan Špaček (kontrabas), Lucie Dittrichová a Tereza Králová (saxofony) a Jan Pařík (klarinet). Když jsem mluvil o komičnosti hlasu autora, nikterak jsem tím nechtěl hodnotu díla a projevu snížit, myslím, že právě komika provedení opět prospěla, i když zde asi nebyla plánovaná. Hudba byla přehledně členěná, dobře instrumentovaná a celkový dojem ze závěrečného kusu byl dobrý. Příjemné zakončení druhého večera Mezinárodního festivalu koncertního melodramu.  

Koncert byl velmi zdařilý a hlavně různorodý. Výborné pokračování festivalu po prvním a taktéž výborném koncertě. Galerie Lichtenštejnského paláce HAMU svým skromným prostorem dobře posloužila drobnějším komorním útvarům.