Pár básní
Michael Alexa 12.11.2010
Ondřej Zajac: Pojmenovaná. Literární salon, Praha 2010, 52 stran.
Ondřej Zajac není v literárním prostředí nováčkem; již delší dobu českým čtenářům zpřístupňuje bulharské a srbské spisovatele rozhovory, organizátorskou péčí nebo překlady. Po úspěchu s Lapidáriem bulharského básníka Georgi Gospodinova se – v nakladatelství Literární salon již tedy podruhé – projevuje vlastní útlou sbírkou Pojmenovaná.
Pro všechny Zajacovy básně je typická úspornost a na debut poměrně neobvykle uzavřený, pevný styl. Žádná báseň už nemůže být kratší; vše je přesně změřeno a odváženo. Miniatury končící výraznou pointou nebo naopak zpočátku nenápadnou aktualizující rezonancí jsou až na několik případů velice tiché, opatrné a pečlivé. Ondřej Zajac svou sbírku z let 2008–2009 rozdělil na tři části, je ovšem těžké vyčíst proč, neboť k tomu nedává nápovědu a v jeho případě strukturu nelze ospravedlnit ani tematicky, ani stylově. Zdá se však, že napříč celou sbírkou do popředí vystupují dva klíčové tematické okruhy – partnerství a krajina.
Partnerství zastřešuje drtivou většinu básní prvního oddílu a po určitý čas určuje autorovu noetiku. Zajacovy básně jsou vrstevnaté, nicméně jeho nazírání rozmazává vše, co není v prvním plánu. Například v básních Mám tě, V lese, I ty, Vidět Neapol, částečně i v Mlze nedokáže jiné prostory (ať už jde příznačně o výlet v lese nebo po Praze, o prostor zjevený fotografií dívky brouzdající se vysokou trávou nebo pohlednicí z Neapole) hodnotit než skrz partnerství. Toto zaměření se táhne přes první polovinu knihy, místy ženám servilně předchází, je jimi až posedlý. Nahota je ve stejnojmenné básni pro básníka impulsem k totálnímu odevzdání, ovšem stačilo by i pouhé kývnutí prstem. V básni Koupeš se se zase táže sám sebe, zda má kvůli ženě „vypít jezero / nebo se naučit plavat“. Jinde předstírá, sebe povyšuje: „předstíraje četbu veršů / čte její kotníky“. Veškerý dialog partnerství je křehký, džentlmenský, téměř otrocky odevzdaný, a je zajímavé, že zcela beze stopy erotiky.
Tento tón je do jisté míry uveden a potvrzen jediným explicitním odkazem k jinému spisovateli, když Zajac v mottu cituje z Malého prince Antoina de Saint-Exupéryho. Liška poučuje o vztazích a prohlašuje, že „řeč je pramenem nedorozumění“. Něha lišky a Malého prince se přenesla i do básní Zajacových. Autor mi tak připadá nastaven spíše na ženské čtení. Dost možná je k tomu přistrčen i Janem Skácelem.
Erotika vykukuje až v metaforické básni Pozdní sběr o ženě-víně, kde jsou „kalhotky jako etiketa“ a víno nakonec „poválím na palatálu“. U Zajace stojí proti celkovému tónu ještě dvě jiné básně záměrně psané „hajzlovským“ macho-stylem (pouhá jeho přítomnost působí jako kritika sebe samé): 1. láska, kde radí „buď se nemaluj anebo neřvi“, a báseň nepojmenovaná, v níž motiv dětského pláče funguje ve stejném opsání: „tři třicet / ty neřvi / vím že žiješ“.
I přes tyto ozvláštňující výkřiky začnou partnerské básně záhy nudit. Přestože jejich východiskem jsou motivy rozdílné, působí velmi podobně; téměř by se dalo říct, že vyvolávají totéž. V zahlcení si pak nelze užít básně krajinné, věcné, jež se někde s partnerstvím snoubí také. Ty ušetřené jsou pak zdaleka nejzajímavější. Například Zimní s ryze popisným „kloužou kočičí hlavy / klouže poledník / mrholí“ je sympaticky dramatizována záhadným a tajemným „krvácí dovnitř / víra otců“. Jsou plné prožitků soukromých, nikoliv však do té míry, aby zajímaly pouze básníka: „jarní potok / píše vzkaz krví / a ostrým kamením“. Najdeme zde i další zajímavá slovní spojení: žluklé listí, rozestlané sny, ulepené polibky nebo třeba hranu nesoucí se podzimním deštěm atd.
Všechno zajímavé je však překryto vlezlým, protivně čtivým uniformním plédem. Zajac totiž z četby ví, jak má báseň vypadat. V zajetí mustru – Formy (jak ji popsal Gombrowicz) své verše nepřizdobuje, nekomplikuje, píše je se špetkou tajemství a nevyřčeného, jak se to přece odjakživa patří! Ve skutečnosti se nedostavuje znepokojení, vzrušení ani přesah, kde bychom snad mohli zhlédnout cosi nového. Jeho básně vyčkávají v již prozkoumaném a naprosto nic neriskují. Proto v nich cítíme i luxus, i zbabělost. To, co se zprvu mohlo jevit jako básnická kultivovanost a zručnost, Zajace ve výsledku prozrazuje jako básníka vyčteného a chladnokrevného popu.
Inteligentní, schopný Ondřej Zajac se nám tedy ve svém druhém představení znovu ukazuje jako autor sečtělý, pozorný a pečlivý, vhodný k práci překladatelské.