Koncert katedry skladby HAMU v JazzDocku

Martin Ledvinka 10.11.2010

 

 

V uvolněné atmosféře baru JazzDock těsně nad hladinou Vltavy se 20. října v rámci projektu Koncerty v netradičních prostorách uskutečnil koncert z děl mladých skladatelů z katedry skladby HAMU. Sedm čísel programu od sedmi autorů nabídlo posluchači širokou paletu přístupů kompozičních (od modálních postupů k atonálním), instrumentačních (od preparovaného klavíru po elektroakustickou skladbu) a mimo jiné také pestré spektrum „hlubokých“ myšlenek naskládaných v leporelu programového sešitku.

Rád bych se vyjádřil blíže k onomu nešťastnému, výše zmíněnému sešitku, který jsem dostal do ruky při příchodu do baru. Jak už to tak bývá, šlo o program koncertu doplněný komentáři autorů k jejich vlastním skladbám. Bohužel, u některých čísel na mě komentář v interakci s patřičnou skladbou působil ani ne tolik jako zajímavé nastínění autorovy inspirace, popř. jeho kompozičního uvažování, jako spíše zpětné ospravedlnění díla, narychlo improvisovaná berlička, která má dílu dodat na závažnosti (jíž by se mu snad jinak nedostávalo?) či poodhalit „smysl“ a „myšlenku“ díla. Je skutečně nutné zpravovat posluchače o tom, co autorovi symbolizuje citace písně Astora Piazolly? Je nás potřeba informovat, že se „skladba nese výlučně ve vážném duchu, nejsou v ní obsaženy žádné humorné prvky.“? A tak bych mohl ještě pokračovat, ovšem můj cíl je snad již zřejmý: nechme, prosím, mluvit hudbu za sebe samu.

 

Jiří Lukeš

Na druhou stranu mě, pokud mám upřímně mluvit za sebe, většina hudby středečního večera příliš neoslovila. Úvodní kus Jiřího Lukeše (nar. 1985), Axiomy pro basklarinet (Věra Kestřánková) a marimbu (Jan Kasal), se nesl téměř po celou dobu trvání skladby, což bylo asi  čtrnáct minut, v jednolité, až příliš konstantní barvě, jež je samozřejmě předem dána výběrem nástrojů. V několika větách se zpravidla nad jednoduchým tónem či ostinátní figurou jednoho z nástrojů prezentují krátké, zřejmě modálně tvarované melodické útržky bez výraznějšího melodického klenutí. Důraz je zde kladen jednak na jemné nuance barevné, jednak na častou práci s tichem, která plyne z operování s krátkými, strohými melodickými frázemi.

 

Jan Dušek

V autorském provedení byla podána skladba Movements Jana Duška (nar. 1985), jež je určena pro mírně preparovaný klavír, zvukovou stopu a živou projekci. Spojení místy vypjaté expresivity, jindy melancholické či nostalgické polohy Duškovy hudby s živou projekcí Radka Dočkala bylo velmi působivé. Ovšem i samotná hudba má v sobě silný náboj, který vzniká interakcí několika kontrastních hudebních vrstev. Základ je tvořen ostinátní basovou figurou, snad „vypůjčenou“ z písně Astora Piazolly, jež je v kompozici citována později, ovšem hranou v preparovaných strunách klavíru. Přestože se basová figura na několika místech vytrácí, po celou dobu si skladba uchovává svérázný zvonivý zvuk preparovaných strun. Další rovinu této vícevrstvé kompozice tvoří rychlé sestupné atonální běhy či skoky z vyšších poloh, jinou zmíněná Piazollova píseň Balada para un loco a k tomu ještě jemné šelesty, zvuk drásaných strun či hraní flažoletů uvnitř klavíru – ve výsledku nejemotivnější skladba večera.

 

Následovala zvukově zajímavá, ale pro mě příliš roztříštěná kompozice Jana Trojana (nar. 1982) Jsou věci, které neznáš pro flétnu, akordeon, kytaru, kalimbu a live electronics. Tato sestává opět z kratičkých melodických gest, netradičně tvořených zvuků nástrojů i z jejich elektronických úprav. Ve statických a pozvolna se proměňujících zvukových plochách je tato skladba nejsilnější, v hybnějších částech na mé ucho až příliš (zřejmě zdánlivě) nekoordinovaná.

Další byla na programu elektroakustická skladba Poznání Antona Aslamase (nar. 1988), ovšem ta již byla patrně zcela nad mé chápání. Zvuk dešťové hole přejde pozvolna do šumu řeky či vodopádu a poté do zvuků mořského příboje (který jsem zpočátku považoval za hluk projíždějícího nákladního auta). Co s tím? Nevím. Napadá mě mnoho způsobů, jak využít v kompozici konkrétní zvuky mnohem expresivněji. Ačkoli má znalost tohoto druhu není velká, díla Schaefferova jsou mi blízká, v této skladbě však nenacházím nic hudebního, natož působivého. Přestože právě k této skladbě patří výše citovaný komentář, že se „nese výlučně ve vážném duchu,“ na konci jsem se musel pousmát .

Etudka pro flétnu (Marie Kroužková) a basklarinet (Věra Kestřánková) o třech větách Tomáše Sýkory (nar. 1979) nazvaná Between 2 byla z představeného výběru rozhodně nejtradičnější a hudebně nejpůvabnější. Jedná se o třívětou skladbu s konvenčním označením vět tempovými a přednesovými předpisy. Celá kompozice staví na polyfonním zacházení s oběma modálně komponovanými hlasy. První věta je psána v poměrně přísné imitaci, ze které se duo vymaní pouze výjimečně. Oproti tomu věta druhá využívá spíše přirozené, téměř improvizační variování melodií a jejich spontánní prolínání, jeden hlas vždy jakoby honil druhý. Třetí věta využívá prolínání kontrapunktických pasáží podobných předcházejícím částem, rychlé běhy v unisonu obou nástrojů a pasáže s melodickým hlasem doprovázeným firgurací druhého nástroje. V celku se pak jedná o krásné koncertantní dílko.

Černé ticho, tak se jmenuje obraz Mikuláše Medka, pod jehož dojmem napsal Tomáš Svoboda (nar. 1982) stejnojmennou kompozici pro ženský hlas (Lucie Kolmanová), klarinet (Jan Pták), pozoun (Martin Chmelař) a zvukovou stopu. Značnou část hudebního přediva této skladby tvoří punktualistická práce s drobnými glissandy všech tří „živých“ nástrojů, které pro dosažení kompaktnějšího znění doplňuje zvuková stopa s nahrávkami všech různých zvuků, jichž je schopen klavír (včetně hry ve strunách, ťukání a bouchání naň apod.). Jestliže jsem v předchozí větě označil ženský hlas za nástroj, nebyla to náhoda. V této skladbě je totiž využíván identicky jako zbylé, reálné nástroje – melodii tvoří na jednotlivých hláskách či slabikách.

 

Petr Hora

Závěrečná skladba večera Proměna Petra Hory (nar. 1981) pro flétnu, basklarinet, violu, činel, kytaru, akordeon a videoprojekci byla pro mne již jen nuceným přídavkem. Ačkoli by, pro tento večer nejrozsáhlejší, obsazení mohlo vzbuzovat očekávání nejbohatších barevných kombinací, poslední kompozice mě po této stránce zklamala. Opět jsem zřejmě doplatil na své omezení, které spočívá v neschopnosti vnímat, natož reflektovat neústrojné seskupení různorodých hudebních jevů (klastrů, drobných melodických gest, ...). Jako stejně nepůsobivá se mi jevila také vizuální složka díla, jež byla tvořena jednoduchou černobílou animací postupně, paralelně ke třem větám skladby a odhalovala tři slabiky názvu díla. I přes soustředěné pozorování se mi nepodařilo vysledovat bližší relaci hudby a grafického doprovodu.
Mám-li celý večer shrnout, musím předem přiznat, že se jedná o mé subjektivní hodnocení představených skladeb. Vyzdvihl bych Movements Jana Duška a Between 2 Tomáše Sýkory jakožto díla, která na mne zapůsobila nejsilněji díky hudební sdělnosti a silnému emocionálnímu poselství, jež mimochodem nemuselo být (a nebylo) ani u jedné z nich konkretizováno v doprovodném komentáři. Druhou příčku na mém pomyslném žebříčku zaujímají díla zvukově zajímavá, nová a v jistém smyslu inspirativní - mám na mysli skladby Jana Trojana a Tomáše Svobody. Ostatní se u mne setkaly s nepochopením, čímž ovšem nechci nikterak soudit jejich kvality, což mi po pouhém zběžném poslechu ani nepřísluší.

Přestože nejsem příznivcem bezbřehé popularizace soudobé kompozice za každou cenu, jeví se mi spojení aktuální hudební tvorby se „současným“ prostředím jako samozřejmé a především pro tuto tvorbu samu přínosné. Jestliže stále ještě nemáme reprezentativní prostor pro provozování nejnovější hudby, zdá se nejvýhodnější situovat takováto vystoupení do prostor v pravém slova smyslu soudobých, které neodrazují širší veřejnost již jen svým statutem hudebního muzea a panteonu vysoké kultury, tak jak se to často stává v případě institucí s převážně historicky zaměřeným repertoárem. Zkrátka považuji představení nejnovější české, potažmo pražské tvorby za pozitivní počin, který mi nabídl mnoho námětů k přemýšlení.

 

foto: Jan Fila (3) a archiv