Pocta Luboši Fišerovi
Petr Hora 8.11.2010
Během úvodního koncertu 13. ročníku Mezinárodního festivalu koncertního melodramu s podtitulem Pocta Luboši Fišerovi, který se konal v neděli 17. října 2010, bylo možno vyslechnout hned tři premiéry nových děl. Sál Martinů v Lichtenštejnském paláci byl zaplněn a sliboval tak výbornou atmosféru.
První skladbou večera byl melodram Jana Duška (nar. 1984) na text Vítězslava Nezvala s názvem Chodec. Přednesu se velmi přesvědčivě a poutavě ujal Vladimír Meduna. Flétny hrála Petra Benešová, klarinet Jan Pařík a klávesové nástroje Jan Dušek (klavír a celesta) a Monika Knoblochová (cembalo). Povaha hudby se velmi dobře hodila k textu, který je svižný, přesto nepostrádá hloubku. Zkráceně se jedná o autorovo líčení pražského života na ulicích, jež je zřetelně vygradováno a zanechává konkrétní dojmy. Hudba Jana Duška podle mého názoru dobře vystihla atmosféru prchavých dojmů pražského chodce. Práce s barvou byla velmi podstatná, instrumentace a použití nástrojů byly odvedeny poctivě a nápaditě. Sledy figurací podpořily dojem rychlosti vyprávění, posluchač tak mohl pocítit kvap a ruch ulic. Jedinou relativní vadou pro mě byla neopodstatnělá teskná nálada hudby (setrvávající po celou dobu znění), kterou křižoval text místy velmi pozitivní. Nicméně to nijak nenarušilo celkově velmi dobrý dojem z díla, recitace i interpretace.
 Josef Marek |
Následně byla posluchačům představena další premiéra: Interpelace Josefa Marka (nar. 1948) na slova Robina Krále. Recitovali ji Marta Hrachovinová, Filip Sychra a Petr Stach. Ke klavíru znovu usedl aktivní Jan Dušek, bicí nástroje ovládli Jan Kasal, Daniel Mikolášek a Oleg Sokolov, který je velmi temperamentním hráčem, což potvrdila i zlomená palička na marimbu a v závěru převržený tom-tom (čímž bych nerad jakkoliv kritizoval profesionalitu a velké schopnosti tohoto hráče, jen bych rád přiblížil, s jakou vervou se perkusionisté této skladby ujali). Hlavní předností a myslím, že i podstatou celé kompozice byl humor. Hudba se nesla v lehčím duchu, byla srozumitelná, místy až pochodová. Text byl celkem dlouhý, ale právě díky srozumitelnosti a určité hravosti hudby to nebylo vůbec překážkou, příběh byl naopak náležitě vykreslen. Po expresivněji laděném melodramu Jana Duška bylo toto odlehčenější dílo dobrou dramaturgickou volbou.
 Ivan Kurz |
|---|
Poslední premiérou večera byla skladba prof. Ivana Kurze (nar. 1947), jenž zhudebnil vskutku originální dílo: védský text Jak létali bohové, který velmi věcně, ale podrobně líčí věci vzdušné, přesněji řečeno se zabývá počátky létání. Recitoval Filip Sychra, hudbu obstarali Jakub Čepický (housle), Jan Pařík (klarinet), Jan Dušek (klavír) a Markéta Mazourová (boobamy). Přestože text, s nímž Ivan Kurz pracoval, je v zásadě statický a bez hudby by mohl být klidně označen za jednotvárný a třeba i nudný, v kontextu s nápaditou a místy velice vtipnou hudbou byl velkým posluchačským zážitkem. Autor použil i několik speciálních nástrojových technik oživujících poslech. Mezi nejefektivnější řadím využití prvku hraní za kobylkou houslí. Byla zde navíc jasně patrná skladatelova zkušenost s filmovou hudbou, což já osobně považuji pro melodramatické kompozice za veliké plus. Věc byla formálně dobře čitelná, srozumitelná a nosná. Výborné zakončení první půle večera zasvěcené soudobým premiérám.
Po přestávce byla na programu díla autora, jemuž byl koncert věnován, tedy Luboše Fišera (1935–1999), významného českého skladatele dvacátého století, mistra filmové i koncertní vážné hudby.
Jako první zazněl text Jiřího Pilky – Oslovení hudby, který autor „obalil“ velmi mocnou hudbou, přednesenou smyčcovým kvartetem (Jakub Čepický a Iva Středová – housle, Markéta Sádecká – viola a Jan Zemen – violoncello). Hudba i text byly velmi expresivní a emotivní. Stali jsme se svědky Pilkova upřímného vyznání obdivu hudbě a zároveň sama tato hudba byla vyznáním. Smyčcové kvarteto hrálo přesvědčivě a citlivě. Přednes padl na bedra Otakara Brouska, jenž je velkou osobností herectví, a jeho výkon nepostrádal výraz a hloubku.
 Jan Dušek |
Druhou kompozicí byl melodram Žádost o popravu na text Josefa Podaného. Ten byl podle komentáře Věry Šustíkové před provedením uveden pravděpodobně v premiéře, dílo totiž vzniklo v období normalizace a dosud se nepodařilo dohledat datum případné premiéry. Kus velmi absurdní a vypointovaný do posledního detailu. Vypráví příběh muže, jenž ztratil vše, co měl rád, a žádá soud o popravu, nicméně je stále odmítán a po dlouhých peripetiích nabude velmi jasného dojmu, že chce žít a je šťasten. Píše soudu o svém novém rozhodnutí, ale mezitím je jeho původní žádost schválena a on je nemilosrdně popraven. Hudba je zde pro Fišera asi nejméně typická. Je prosvětlená (instrumentována pro flétnu, cembalo, celestu a vibrafon) a velmi hravá, svěží. Dokonale podpírá text a jeho vývoj, jeho pointy. Nástrojově byla velmi dobře přednesena, hráli opět Jan Dušek (celesta), Monika Knoblochová (cembalo), Markéta Mazourová (vibrafon) a Petra Benešová (flétna). Milý a velmi vtipný střed druhé půle.
Závěrečnou skladbou byla velmi expresivní a zajímavá práce na chetitský text Istanu, jenž nám byl představen režisérkou a dramaturgyní Věrou Šustíkovou v českém překladu. Jedná se o modlitbu k bohu Slunce. Text zčásti recitovala, zčásti intonovala Carmen Mayerová, Na altovou flétnu hrála Petra Benešová, na bicí nástroje opět Jan Kasal, Daniel Mikolášek a Oleg Sokolov, které dirigoval prof. Vladimír Vlasák.
Nakonec skutečně zazněla nejdivočejší hudba večera, rytmicky bohatá a nevšední. Kus byl vygradován z velmi subtilní polohy až do míst, kde hráli naráz čtyři hráči na tympány kombinované s jinými bicími nástroji (tom-tomy, činely, tam-tamem, orchestrálními zvony aj.). Provedení bylo profesionální a výrazové schopnosti Carmen Mayerové obdivuhodné.
foto: Jan Fila