Holanovské odpovědi IV.
7.11.2010
Kult jeho lyrické osobnosti. Strach, abych ho nepřečetl předčasně a nadosmrti si ho nezkazil. Fascinace jeho verši z 30. let. Verš „Mlčím vás, jabloně!“. Rozčarování z „Díku Sovětskému svazu“. Postupné pronikání do „Rudoarmějců“. Dojetí nad „Bolestí“. Jiný pohled na Kampu. Jeho postižená dcera. Zkrátka cesta od mýtu k člověku.
Ondřej Hanus
Poprvé jsem šla k Holanovi s Vaškem Havlem, Jiřím Kuběnou a Janem Zábranou někdy v třiapadesátém roce. Cestou přišla řeč na mého milovaného Šrámka, z kterého si kluci dělali srandu a Vašek do toho jako příklad recitoval Splav á la Eduard Cupák, včetně jeho chvějícího se hereckého chřípí. Marně jsem namítala, že neznám působivější protiválečné básně, ale citovat jsem se je v tom obecném veselí – jakkoliv s pocitem zrady – neodvážila. Až když pak u Holana došlo na naše oblíbené básníky, přihodila jsem k těm velkým jménům, která tam padla, Šrámka. Kluci strnuli. A Holan s rozmáchlým gestem a dikcí mága pravil: „Jo – Šrámek, to byl básník. Sice jen jedné struny, ale ať na ni někdo zahraje po něm.“ Kluci sklapli a já se nafoukla.
Tak jsem ho znala i z našich dalších schůzek. Černý havran, mág, pronášející pravdy z hlubiny své samoty. Někdy ovšem nebyly tak docela z tohoto světa a taky se občas opakovaly jako třeba vyhublé dětské nožky za oknem, kterým se kluci, oprsklejší než já, posléze začínali už smát. To byl Holan pro své večerní jeskynní publikum.
Docela jiný byl, když jsem mu jednou, jak jsme se domluvili, přinesla svoje gymnaziální básně. Tichý muž za stolem, listující zamyšleně v mých stránkách, aby posléze řekl: „Přiznám se, že to čtu s jakousi lítostí. Je to čiré jako studánka.“ Když jsem mu po roce přinesla Propadání, svoji první rukopisnou sbírku, poznamenal stejně tiše: „Už se to kalí, už se to kalí.“ Nevím, při které z těch dvou schůzek jsem se ho zeptala, co je to poezie.
Zcela zvláštní bylo naše setkaní ve Všenorech v pětapadesátem roce. Pamatovala jsem si, jak nám Holan líčil závěr Zahradníčkova procesu, jako by při něm byl. Hořký pohled muže odsouzeného na třináct let, který vrhnul na svoji mladistvou ženu se čtyřmi malými dětmi. Krátce před Holanovými padesátinami jsem od paní profesorky Šmejkalové, která na královopolském gymnáziu učila češtinu, dostala Zahradníčkovo Znamení moci, propašované z kriminálu, a mne napadlo, že jeden opis dám Holanovi k narozeninám.
Jenomže najít ho v jeho letních Všenorech nebylo vůbec snadné. Zvlášť když mi ten jediný muž, který toho nedělního poledne koukal z okna, na moji otázku, jestli neví, kde tu bydlí Vladimír Holan, odpověděl: „Holan? Ten stěhovák? Tak to teda nevím.“ Nakonec jsem ten malý domek se zahrádkou přece jen našla.
A tady jsem zažila zas ještě jiného Holana. Básníka zasaženého krutým svědectvím svého nešťastného druha. Když se po chvíli vzpamatoval, řekl: „Dala jste mi velký dar. A já bych se vám rád nějak odvděčil. Tohle jsou verše, které ještě nikdo nezná.“ A pak mi dlouze četl. Posléze jsem některé z těch básní poznala v jeho Bolesti. Když jsem se k večeru zvedla, že už musím na vlak, rozdělil obrovskou kytici od Svazu spisovatelů na dvě půlky a jednu mi na DÉLKU PAŽE podal: „Básník ano, muž ne.“ A já jsem za soumraku odešla z nejkrásnějšího a nejdojemnějšího odpoledne svého života.
(Tu vzdálenost na délku paže zdůrazňuji proti Jiřímu Kuběnovi, který ve své omnipotentní erotické fantazii mě a Holana ve svých pamětech vysílá při měsíčku do zahrady pro hubičku.)
Viola Fischerová
Básník píšící krásnou češtinou, takovou jakou dnes již, zejména u básníků nové generace, najdeme jen velmi zřídka. Jeho verš je melodický, nebojí se novotvarů, umí slovem vytvářet silné a sugestivní obrazy.
Splav luny rozšuměl se v louce mraků
a mám tě milovat.
V sadařství těla svého studem ze zázraku
cítím tě tiše vát.
Často psal jambem, což nebylo a není tak zcela obvyklé, on však s tím uměl přímo čarovat. Škoda jen, že položil pero již ve dvaasedmdesáti a nedošel tedy až na vrchol, který byl v jeho možnostech. Osobně tomu rozhodnutí rozumím a chápu ho.
Pro mne samého je zajímavé období kdy vstupuje jako mladý básník do poezie a potom období třicátých let minulého století, kdy podle mého mínění dosahuje prvního vrcholu a v jeho verších už je obsaženo to, co opakuji mladým básníkům, s nimiž přijdu do styku, že poezie musí v sobě nést tajemství. Všechno ostatní, sociální, politická a jiná angažovanost je pomíjivá a vcelku nic mi neříká. Měl v té době blízko i k naší avantgardě: Halas, J. Čapek, E. F. Burian a dalším. Poezie, kterou v té době píše, je mi nejbližší.
Přes určitý obdiv k němu se nikdy nestal mým básníkem. Po druhé světové válce vstoupil do Komunistické strany (nebyl sám) a to co psal, bylo velmi vzdálené tomu, co jsem chtěl ještě jako mladý pokušitel múz psát já. A to, že se k němu tenkrát hlásila celá ta parta básníků Mladé fronty, Pavel Kohout, Jan Pilař, Michal Sedloň – kolik jich bylo a kde jsou? To také nebylo doporučení pro básníka ještě hledajícího svoji cestu. A jestliže čas od času beru do ruky některou z jeho sbírek, pak je to pro ty verše, o nichž mluvím na začátku těchto řádek.
Je pohádka (proč není?)… o tobě…
Že potají, chtíc kdysi na ples jít,
Jsi půlnoc připouštěla k plaché podobě
těla, z níž úsvit jen smí pít
Pro mne je básníkem, jenž neřekl všechno. Proč? O tom nechť se přou historici.
Stanislav Vávra