Holanovské odpovědi III.
6.11.2010
Okamžitě se mi vybaví jeho tvář, na první pohled přísná, později dobrotivá. Když jsem v šestnácti hledal „svého básníka“ (nezvalovský typ se mi zdál povrchní, a tedy nepravdivý), objevil jsem Holana; ten se mi stal básnickým Mistrem. I když už ho léta pravidelně nečtu, v mém cítění a vidění světa je už navždy usazen…
Robert Fajkus
Poézie.
Petr Hrbáč
Na počátku osmdesátých let jsem často jezdil do Prahy, s očekáváním, že mne vytrhne z šedi normalizační Plzně. „Pochod Prahou“ měl vždy stejný scénář a patřilo k němu přejít dvě třetiny Karlova mostu, sejít dolů na Kampu (pousmát se při samomluvné plzeňské otázce: „Kampa deš?“) a zastavit se před Werichovou vilou.
Tehdy už jsem věděl, že v ní bydlel i Vladimír Holan – oba byli čerstvě mrtví. Pousmál jsem se při vzpomínce na dialogy z Divadla ABC, které se u nás v rodině přehrávaly dokolečka. A ztuhl při vzpomínce na Modlitbu kamene, která se mi z Holanových básní vryla do paměti nejvíce.
A pak jsem šel dál, nahoru na Hradčany. A najednou jsem se cítil líp. Trocha toho humoru a trocha té kamenné tvrdosti do mne vstoupila a já měl zas chuť chvíli vzdorovat té přiblblé, nudné době…
Vladimír Šrámek
Odpověď na otázku by mohla být hodně dlouhá, proto je krátká: ale neřekl jsi jí to a ona ten zpěv neslyšela!
Vojtěch Kučera
Možná se mi nevybaví pokaždé to stejné – asi určitě ne –, ale tentokrát jsou moje asociace úplně zřetelné: ze všeho nejdřív je to můj třetí a čtvrtý ročník na gymnáziu v Králově Poli, hodiny literatury s Vítem Slívou, s nezapomenutelným dojmem; Holan nebyl zdaleka jedinou „látkou“, ale vlastně díky těm hodinám jsem se poprvé Holanovým dílem pročítala, místy i prodírala, mozek nenavyklý na reflexe takového druhu (tehdy jsem končila někde u buřičů); vedle těch Holanových knih se mi vybaví něco ještě živěji, hospoda U Hloušků a tamní společnost kolem Víta Slívy, a vybaví se mi Robert Fajkus a jeho báseň Toskána (věnovaná Holanovi, 16. 9. 1995 napsaná), která na mě tehdy tak silně zapůsobila… A asociace by chtěly dál, k dalším jménům, ale to už by vůbec nebylo o Holanovi… Takže: řekne-li se Holan, vybaví se mi asi ze všeho nejvíc brněnský královopolský kroužek kolem Víta Slívy, který měl-má Holana tolik rád a kterému vděčím za mnohem víc než jen za důkladnější poznání Holanovy poezie…
Veronika Schelleová
Vladimír Holan je pro mne, hlavně ve druhé části svého života a tvorby, člověkem, který se ptá po smyslu Bytí, ptá se na ne-samozřejmosti lidského žití. Tento filozofický přesah pro mne znamenal, musím přiznat, více než cokoliv jiného. Neobvyklost metafor, kterou mnozí oceňují a já též, stála ale vždy až v pozadí. Vždy pro mne znamenal básníka otázek, které nastiňoval, pak se obracel ke světu, ale i k sobě. A to, co v člověku zanechá, zanechává, není krásný pocit, ale rozechvění, rozrušení a také trápení se, že nelze doptat se oné samozřejmosti života, protože vlastně nikterak samozřejmá není. Je to nejvíce lidská bolest života, která je však sama sebou, bez nároků k jiným, ale jen a jen k sobě. Poezie Vladimíra Holana je pro mne vždy ponorem k samotnému pokládání si otázek, je vždy hledáním a nacházením toho, že poezie má rozměr života. Přesto a právě proto nikdy nedostaneme konečnou odpověď, jen bloudění našich vlastních propastí a jam. Je pro mne básníkem cesty, o jejímž konci nevím možná skoro nic, ale vědět o ní postačuje pro stále hledaný smysl Bytí.
Josef Straka
Když se řekne Vladimír Holan, vybaví se mi Tajemství. Ano, jeho poezie je tajemstvím, a to především slova, tajemstvím vysloveného a vyslovovaného v návratech, protože k němu se nelze nevracet. Je v něm záhada, ale i obava a pochybnost. Jsem vzrušen i rozhořčen, jsem zvědavá i zklamaná. Je to poezie rozporů, tedy jednoty, je tedy trvalá, takže musíte akceptovat i se vší nesrozumitelností. Vždyť právě v ní je tak jasná logika, vše absurdní je vám vlastní. Musíte, i když nechcete, stáváte se přirozenou součástí. Ne, neobsáhne všechno, vždy zůstane něco, co vyplníte vlastním životem, vždyť v různých etapách mu lze různě rozumět. Je to záznam okamžiku, ale i modlitba na věčnost. Jeho básně dokazují, že slovo má nezměrnou moc, ale může být také docela prázdné, když za ním není člověk. Vstupuji s holou hlavou, odcházím s vlasy do pasu, o poznání větší nebo menší, když poklekám. Bůh poézie? Vážnost, nebo hra? Co najdeš, co chceš, jak je to právě teď a v tuto chvíli. Jako ženě mi dává to mužské, jako muž dostávám vše ženské, ale vždy mám kolem sebe prostor. Mohu dýchat. A jsem úplná. Jsem svobodná a mám možnost volby, jsem předurčená a musím vytrvat. A přeci něco chybí. Je to Tajemství.
*
která chvíle je tišší
než ta nad hrobem
vladimíra holana?
Marcela Pátková Linhartová