Rozhlasový podzim 15. října 2010
Robert Škarda 2.11.2010
Sál Martinů na HAMU byl 15. října svědkem v pořadí čtvrtého festivalového koncertu prvního ročníku Rozhlasového podzimu. Proběhl tak jeden ze dvou koncertů soudobé hudby s podtitulem Pražské premiéry. Pokud bude tato festivalová řada pokračovat i v příštích letech, je to rozhodně sympatické navázání na zaniknuvší stejnojmenný festival, konaný dříve pod hlavičkou České filharmonie, tentokrát pod křídly Českého rozhlasu a jeho dceřiné společnosti Radioservisu.
Koncert potvrdil, že na počátku nového století jsou zřejmě dávno pryč avantgardní tendence druhé poloviny 20. století (alespoň u velké části skladatelské obce) akcentující racionalitu (nebo naopak náhodu), rezignující na melodii a zavrhující tonalitu. Zazněla totiž spíše klidná díla meditativního charakteru a celý večer tak zapůsobil velmi kompaktně. Všechny skladby vznikly v 21. století a zazněly v české premiéře. Výborně hrající Talichův komorní orchestr dirigoval Petr Vronský.
Minimalistická partitura skladby Ricordanza (Vzpomínka) pro smyčcový orchestr (2005) Wojciecha Kilara (nar. 1932) je obohacena o stylizace lidové goralské hudby a pracuje s chorálem, což jsou dva momenty dodávající skladbě na zajímavosti. Kompozice má svůj symbolický podtext. Autor se snažil hudebně vyjádřit zamyšlení nad odchodem ze světa a lidském míjení. Motorický charakter hudby má kulminační charakter, který je ke konci skladby narušen již dříve anticipovanou chorální melodií. Nejsilnější okamžik materiálově úsporné kompozice přišel v závěru, kdy názvuk lidové melodie sólových houslí zdůraznil koncertní mistr napodobením lidového způsobu hry. Orchestr zahrál skladbu energicky a s chutí.
Kytarista František Lukáš nastudoval pro tento večer sólový Koncert pro kytaru a smyčcový orchestr litevského autora Anatolijuse Šenderovase (nar. 1945). Také tato skladba s názvem …rozevřel jsem náruč – přelud… inspirovaná básní Pod Nebem Všemohoucího Berbardase Brazdžionise nemá v některých pasážích daleko k opakovaným patternům minimalismu. Není vnějškově virtuózní (nepochybně však interpretačně vysoce náročná), ale pracuje spíše s témbrovými kvalitami kytary za použití různých způsobů hry. Neobvyklou a působivou barvu vytěžil Šenderovas také z orchestru smyčců.
Františkovi Lukášovi se provedení velmi vydařilo, dokázal se do hudby výborně vcítit a vytvořit neopakovatelnou atmosféru. Skladba plynula v tichém meditativním duchu s občasnými vybočeními směrem k dramatičtějšímu a dynamicky silnějšímu průběhu. Byly to ovšem jen krátké epizody celkově tak trochu zasněné kompozice.
„Hudba Arvo Pärta obsahuje poselství, které se obrací k nejhlubším duchovním potřebám naší doby.“ Tento citát pochází od dirigenta Neeme Järviho, který v roce 1999 pořídil s göteborskými symfoniky nahrávku Pärtovy Třetí symfonie. Tuto Symfonii č. 3 (1971) a Symfonii č. 4 (2008) od sebe dělí dlouhých třicet sedm let. Přestože se tato díla liší v mnoha ohledech, svým mystickým charakterem a quasichorální melodikou k sobě ale mají poměrně blízko. Dokazuje to pevnou kontinuitu tvorby Arvo Pärta (nar. 1935), který svou novou symfonií znovu potvrdil Järviho slova.
Symfonie č. 4 „Los Angeles“ přináší melodicky (modálně) založenou hudbu instrumentačně zajímavě svěřenou smyčcům, harfě a bicím. Přestože se jedná o skladbu bez textu, jeho podnět má literární původ. Duchovní dílo je inspirováno kanonickým textem o andělech strážných a věnováno vězněnému ruskému podnikateli Michailu Chordovskému.
Melancholický až tragický charakter hudby nechává výrazně promlouvat ticho. Melodické motivy zaznívají útržkovitě a jsou odděleny pomlkami. Jsou to jakási zastavení, která mi evokovala představu pozastavování se v mysli člověka nad svým životem a jeho smyslem. Dirigentovi Vronskému se podařilo citlivě odměřovat tyto pauzy a přispět k zážitku z poslechu stavebně promyšlené a na první poslech účinné kompozice.