Rozhlasový podzim 14. října 2010
Vojtěch Esterle 31.10.2010
Ve čtvrtek 14. října měli příznivci soudobé hudby jedinečnou příležitost sejít se v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci k vyslechnutí třetího koncertu cyklu Rozhlasový podzim, tentokrát zařazeného do skupiny dvou koncertů nazvaných Pražské premiéry a být tak účastníky přímého rozhlasového přenosu. Program byl orientován na významné středoevropské a pobaltské autory a jejich díla z posledních pěti let, která ještě na českých (případně pražských) pódiích nezazněla.
Tato příležitost si zasloužila velkou pozornost odborné veřejnosti, neboť jak program, jména účinkujících, tak i celková výprava koncertu byli dosti přitažlivé. Podpora, kterou soudobé hudbě projevuje Český rozhlas, je příkladná. Když navíc ani v rámci ostatních koncertů festivalu, nezaměřených takto jednostranně, není o současné autory nouze, může milovník „mladé hudby“ nabýt pocitu, že situace soudobé hudby v Česku je dobrá. Českému rozhlasu zajisté patří dík, že takovéto prestižní příležitosti vytváří. Festival se navíc pokouší alespoň zčásti zachránit tradici festivalu Pražské premiéry, jenž svou existenci prozatím ukončil v roce 2009. Drobná mezera byla snad jen v propagaci, kdy zájemce čtoucí plakáty s obtížemi zjišťoval programy a místa konání jednotlivých koncertů. Možná i proto nebyl počet návštěvníků koncertu zcela přesvědčivý, komorní sál B. Martinů byl zaplněn z poloviny.
Interpretem celého koncertu byla Komorní filharmonie Pardubice se svým šéfem – dirigentem Marko Ivanovićem. Orchestr prokazuje nevšední míru pochopení pro nejrůznější odvětví hudby, která se dnes v dílech mladých autorů mísí všemi možnými způsoby. Jeho čtvrteční výkon se dá označit za nadšený i dobře propracovaný. Některé projevy dobré pohody (1. kontrabasista) byly až mírně teatrální, na zvukové kvalitě však nic neubíraly a jejich rušivý účinek nebyl naštěstí příliš výrazný.
 Pavel Zemek a Wanda Dobrovská |
První – a pro diváka v sále zřejmě nejzajímavější – kompozicí večera byl Koncert (Konsonance) pro violoncello a komorní orchestr, složený v letech 2006–2008 českým skladatelem a pedagogem Pavlem Zemkem-Novákem (nar. 1957). Zemkův styl založený na unisonu a jednoduchých konsonantních souzvucích je svébytnou a velmi osobitou kombinací prosté melodiky s vlivy spektrálních principů a témbrového myšlení. Od úvodního organálního dvojhlasu se kompozice vyvíjí do mnohotvárných barevných ploch sofistikovaně rytmizovaného přediva. Rytmus skladby je natolik komplexní, že vyžaduje spolupráci dvou dirigentů, kteří udávají orchestru paralelně dvě nezávislá metra a tempa. Druhého dirigentského „partu“ se spolehlivě ujal Petr Louženský. Orchestr však není striktně rozdělen na dvě skupiny, působiště obou pásem se přelévají mezi hráči. Tak i akční prostor dirigentů se zajímavě prolínal. Sólový violoncellový part podal přesvědčivě Petr Nouzovský. Celková výstavba skladby – sedm částí nazvaných podle starořeckých rétorických figur spojených attaca – nebyla výrazně slyšitelná, dynamicky vyznělo dílo skutečně komorně.
 Josef Marek a Wojciech Widłak |
Poté dostali prostor dva polští autoři. Wojciech Widłak (nar. 1971) v dynamicky dobře vypointované skladbě Krátce „on Line“ (2007) sleduje vývoj úvodního impulsu, jehož následky žijí vlastním životem. Témbry skutečně živě bujely do spontánního tvaru plného dynamických zvratů.
Aleksander Nowak (nar. 1979) v kompozici Tmavovlasá dívka v černém sporťáku (2009) vtipně vyřešil častý problém mnoha postmoderně zaměřených autorů (málo přesvědčivé zvukové spojení popové bicí soupravy s orchestrem) tím, že bicím dal programní úlohu hudby, již dívka poslouchá z rádia. Vzniklo tak zajímavé napětí mezi zpomaleným časem témbrových ploch a reálným tempem stylové citace.
Zařazení Pohádky Malého prince (2007) litevské skladatelky Raminty Šerkšnytė (nar. 1975), neoklasicistně laděné skladby pro děti, mohlo mnohé vyznavače hudby témbrů popudit. Otázkou zůstává, je-li velikost použitého orchestru pro takovouto hudbu vhodná. Sólový part flétny interpretovala Hana Brožová Knauerová.
V programu druhé půle koncertu stála jediná skladba: Symfonie č. 8 pro komorní orchestr (2010) Erkkiho-Svena Tüüra (nar. 1959). Pro mnohé posluchače hudební vrchol večera působil při své délce a členitosti struktury překvapivě ploše. Přestože si vážím úspěšného a slavného autora, v jeho romantizujících pasážích jakož i v témbrových úsecích bylo slyšet především mnoho instrumentačních klišé. Skladebný celek a směr vývoje hudby jsem žel nedokázal postihnout.
Pro Český rozhlas 3 koncert v přestávkách přímo ze sálu moderovala Wanda Dobrovská, čímž tento významný zážitek zprostředkovala snad mnohem širšímu okruhu posluchačů u rozhlasových přijímačů.
foto Jan Fila