Rozhlasový podzim 13. října 2010
Robert Škarda 30.10.2010
Festival Rozhlasový podzim nabídl 13. října ve Dvořákově síni Rudolfina koncert Symfonického orchestru Polského rozhlasu z Varšavy pod vedením mladého dirigenta Łukasze Borowicze. Společně s nimi vystoupili violoncellista a hlavní festivalová hvězda Jiří Bárta a klavíristka Julia Samojlo.
Vrcholem koncertu bylo jednoznačně provedení Koncertu pro violoncello a orchestr Witolda Lutosławského (1913–1994), v němž se představil skvěle připravený Jiří Bárta. Violoncellista, který má s tímto dílem bohaté zkušenosti, se nechal před koncertem slyšet v médiích, že Lutosławského skladba „je jeden z největších koncertů, které kdy byly napsány pro violoncello, jedno ze stěžejních děl koncertantního repertoáru západoevropské hudby za poslední čtyři století.“ Po poslechu díla v jeho podání jsem dal Jiřímu Bártovi částečně za pravdu. Skutečně jde o mimořádnou kompozici. Koncert klade velké nároky nejen na sólistu, ale i na dirigenta a hráče orchestru. Provedení však mělo takové kvality, že dílo promluvilo na posluchače s neobyčejnou intenzitou.„V koncepci vztahu sólisty a orchestru jsem se snažil o určitou analogii k jiným uměleckým druhům, zvláště k divadlu. Přitom se jedná o vztah konfliktní.“ prohlásil sám Lutosławski o tomto díle v jednom z knižně vydaných rozhovorů s Tadeuszem Kaczyńskim. Na jedné straně stojí sólový nástroj, jemuž je impulsem pro virtuózní kreace opakovaný tón malé d (opakovaný tón také tvoří rámec celé skladby, v závěru hraje orchestr analogicky fortissimové secco akordy a celá skladba končí opakovaným malým a), a na druhé straně orchestr, jenž svými dynamicky kontrastujícími vstupy (např. několikrát opakovaná disonantní žesťová plocha ve forte) narušuje violoncellovou linii. Orchestr však není jen konfliktní nepřítel sólisty, vzájemně se také doplňují a k určitému dočasnému souznění dochází v klidné kantiléně violoncella a smyčců zhruba uprostřed skladby. Klidná pasáž dospívá až k úplnému unisonu sóla a orchestru, poté se ale hudba vzpíná k nejdramatičtějšímu úseku a neostřejší hře protikladů.
Koncert začíná rozsáhlou kadencí violoncella, v které autor definuje materiál sólového nástroje, a dále ho rozvíjí nejen melodicky, ale také skrze témbrové prvky - čtvrttóny, flažolety a glissanda. Prvky nové virtuozity zde nejsou samoúčelné, ale podřizují se celku, který vyznívá jako komplexní smysluplné dílo. Z orchestru Lutosławski vytěžil neokázalou barevnost. Nástrojové skupiny jsou exponovány sólově i v různých kombinacích a tato pestrá mozaika je do detailu prokomponována. V dynamicky silných místech koncertu na sebe svou barevností strhával pozornost rozsáhlý orchestrální aparát (dechy po třech, žestě, bicí s xylofonem, vibrafonem, harfa, celesta, klavír) a sólista se dostával trochu do pozadí. Jiří Bárta hrál neuvěřitelně lehce a dařilo se mu, podobně jako dirigentu Borowiczovi, udržovat napětí a očekávání dalšího průběhu.
Zcela jiný hudební svět představil Koncert pro klavír a orchestr Wojciecha Kilara (nar. 1932). Minimalismu je z pozic zastánců tematicko-motivické práce odvozující svůj průběh z neustálého domýšlení materiálu často vyčítána statičnost a absence vývoje odněkud někam v důsledku radikálního zjednodušení faktury na mnohokrát opakované modely. V Kilarově kompozici se tento „nedostatek“ projevil velmi markantně. Zněly čisté kvintakordy na základních harmonických funkcích a těžko říci, proč Kilar toto dílo vlastně napsal. Nešlo mu zřejmě o filosofickou hloubku, ale o prozkoumání minimalismu jako součásti tvůrčí poetiky nebo o pouhé splnění objednávky.
Monotónnost narušila až třetí věta, kde se přidala do té doby mlčící větší část orchestru. Rychlejší tempo a bohatší instrumentace byly oživením někdy až trochu fádního průběhu skladby. Od sólisty vyžaduje koncert soustředěnost na rytmickou stránku a souhru s orchestrem, ale zvlášť technicky náročný klavírní part zřejmě nebude. Spolehlivě se ho ujala Julia Samojlo.
Symfonický orchestr Polského rozhlasu z Varšavy hrál celý koncert s velkým zaujetím a dirigent Borowicz svůj orchestr na náročný repertoár dobře připravil. Na úvod zazněla Šárka z cyklu Má vlast Bedřicha Smetany (1824-1884). Borowicz ji pojal s dramatickým akcentem v jednom energickém tahu bez zpomalování a rubat, na což jsme zvyklí z domácí interpretační tradice. Celek vyšel přesvědčivě, snad jen sólo skupiny pozounů v závěru mohlo být rytmicky i intonačně preciznější. Celý orchestr vydržel soustředění i na závěrečného Janáčkova (1854-1928) Tarase Bulbu, jehož provedení bylo naopak vynikající.
Varšavskému rozhlasovému orchestru se večer mimořádně vydařil a šel příkladem těm orchestrům, které hrají soudobá díla pouze z povinnosti. Nestalo se tak ovšem ve výběru přídavku. Na závěr večera zazněla možná až příliš vnějškově efektní Polonéza z hudby k filmu Pan Tadeáš Wojciecha Kilara. V sousedství majestátního Tarase Bulby vyzněla hřmotná kolonádní hudba trochu neadekvátně.