Zasněžený ráj Inky Machulkové

Ondřej Buddeus 24.10.2010

 

 

Inka Machulková: zamkni les a pojď. Host, Brno 2009, 88 stran.

 

            Přestože se Inka Machulková do české literatury vrátila z mnichovského exilu dvěma sbírkami básní už před pár lety (Neúplný čas mokré trávy, 2006 a Jako Šimi odpouštíme, 2008), teprve výborem z knížek z šedesátých a sedmdesátých let se nanovo usídlila v české poválečné poezii. zamkni les a pojď v jejím literárním návratu nepochybně figuruje jako kanonizační spis. Přestože ve spolupráci s Michalem Jarešem v roli editora ze všech tří předrevolučních sbírek (a několika časopiseckých publikací spolu s texty k recitačním večerům ve Viole) vybrala jen 47 básní – a knížka má tedy k jakýmkoli sebraným spisům a tudíž standardnímu způsobu kanonizace daleko – veškerý ohlas na tvorbu autorky sečetla a podtrhla nominace na letošní Magnesii literu. Jana Sieberová ve své chytré recenzi na portálu iliteratura.cz sice podotýká, že mediální humbuk poezie Machulkové nepotřebuje. Ovšem nelze přehlédnout, co v sobě takový ohlas skrývá.
            Básnířka je prezentována médii jako poslední představitelka (mýtu o generaci české) beatnické poezie poté, co se Hrabětova poetika úspěšně prosadila už v sedmdesátých letech jak v čtenářské tak akademické představě o české literatuře, a výbor z díla Vladimíry Čerepkové Básně z roku 2001 spíše zapadl. Ačkoliv české beatnictví charakterizuje Machulková asi nejvýstižněji sama („Ani Vašek, ani Vladimíra [...] ani já jsme neuměli žít dvojí život. Umělecký a ten civilní. Proto nás asi nazývali beatníky.“, v rozhovoru s M. Jarešem v roce 2006), představa o něm je dodneška formována skrze Zábranovy překlady, které kongeniálně zprostředkovaly americký vzor. Ale jako by se předpokládalo, že v ČSSR to bylo podobné. Mýtus českého beatnictví vzniká ale už v soudobé reflexi toho, co se odehrávalo ve Viole v jejím prvním období v letech 1963 – 1965, kdy si kromě nadšených posluchačů a tajných podávali v klubu dveře i zahraniční novináři a nacházeli zde paralelu „newyorského klubu v Greenwich Village“ (The New York Times, 1963, místo úvodu v zamkni les a pojď). Ovšem hloubková schizofrenie cenzurované svobody večerních sessions zůstala beze zmínky.
            Dalším a v současnosti podstatnějším důvodem úspěchu, jehož se knížce i autorce dostalo, je nové očekávání vůči poezii, které se objevuje s postupným oslabením výrazné poetiky devadesátých let a nulté dekády. Ne náhodou stojí za vydáním Machulkové redaktor Tvaru Michal Jareš. Soudě podle rozhovoru v Psím Víně 52/2010 a obecně spíše opozičního postoje Tvaru vůči dominantní poetice let 1994 až 2009 (zhruba ohraničených sbírkami Mezi stolem, oknem a postelí Petra Borkovce a Těsnohlídkovým násilím bez předsudků), je zde hybnou silou hledání jiného výrazu a odlišného způsobu básnické řeči, které mýtus o českém beatnictví – tedy cosi jako třetí tradice – zčásti naplňuje.
To, co české a americké beatniky spojuje, nemohla být životní realita. V rozhovoru s Miroslavem Balaštíkem to Machulková pojmenovává přesně: „ […] situace nebyla jednoduchá, protože jsem musela živit rodinu, a tudíž jsem si nemohla dovolit vykašlat se na práci a zápasit s režimem nebo se někde toulat. Tím intenzivněji jsem ale pak prožívala literaturu, která byla pro mě útočištěm.“ (Host 23/2007). S beatniky se Machulková, Hrabě či Čerepková setkávají spíš ve způsobu, jak tvoří a pracují s jazykem a realitou, než že by žili on the road. Náročnou metaforičnost, metrickou kvalitu a podařený rým nahradila zdánlivá jednoduchost obrazu, uvolněný rytmus dechu (který se podobně jako mluvená řeč hodí k hudební improvizaci), spíše nepřenesený význam, a využívá se patosu „neliterární“ opravdovosti a zdání autenticity normálního života. Básník není osoba výlučná či metafyzická, má blíž k prodavači brambor než ke kolegům oficiálního i neoficiálního Parnasu. Jedná se tedy o pop (z latinského popularis, lidový) v nejlepším slova smyslu, bez nutné slevy na hloubce i záběru. Ve spojení s tehdejší „hudbou mladých“, jazzem ze „svobodného světa“, už nemohla být poezie publiku blíž. Čtenáři, pro něhož byl branou do poezie například Václav Hrabě, přináší výbor texty, jež dokáže číst a rozumět jim. K takovému způsobu čtení poezie existuje v české básnické tradici pevný, přestože někdy nezřetelný základ. Ostatně na velmi podobném principu spočívá (mimo jiné) i současný úspěch Jana Těsnohlídka ml., který ztělesňuje svým debutem příklon k staronové poetice „přímého přenosu“, jež se obejde bez jinotajnosti, obrazného expresionismu nebo existenciálních dilemat v nějakém zátiší. Zjevení Inky Machulkové v současném českém básnictví podobně jako Těsnohlídkova poetika (jmenujme dál poetiky, navzdory všem odlišnostem, Tomáše Míky, Petra Štengla, Ondřeje Holubce, Moniky Petrlové, indiepopového Jana Kunzeho, Slováků Vlada Šimka a Dominika Želinského) je součástí stejného fenoménu – návratu či pokusu o návrat určitého typu básnického vyjádření.
            Třetím a nejpodstatnějším důvodem k pozornosti, jíž se knížce Inky Machulkové dostalo, je její poezie sama. Do básní výboru zamkni les a pojď autorka výrazně zasáhla. Platí to jako zřejmý pokyn nečíst básně jako dokumenty autorčiny poetiky před čtyřiceti padesáti lety, ale jako básnický projev do určité míry aktuální a zároveň očištěný od zbytečného nánosu. Jestli je to nános času či jazyka těžko říct. Pokud k výboru přichází čtenář s očekáváním onoho „beatnictví“, bude patrně zklamán. Poezie Machulkové je subtilní. Otevře se mu v rukou citlivá poezie v lyrických zákoutích nejčastěji města, jímž se prochází „se smeknutou měsíční kapucí“, ovšem z dálky je slyšet blues. Často vstoupí i do krajin, kde „V takové metelici, miláčku ptáci utíkají do holých větví / a vrány prý letí blíž, sníh se zpomaluje, / až leží bílý a položený, / jako by se nedělo nic...“ (Vysvětli mi tu úzkost, celá báseň, 1969). V takových okamžicích, kdy se básně blíží milostné poezii, se Machulková dostává do oblasti centrální ich-lyriky, či dokonce té „dívčí“, jak to sama nazvala v již zmíněném rozhovoru s M. Jarešem. Několikrát se objevuje básnická vzpomínka na zasněžený ráj – na „bílé město“, „bílý dvorec“, který je „z bílého hrubého kamene / nad loukou s vysokou travou / do které uléhá radost / s milováním.“ (Bílý dvorec, 1969). Ne náhodou dospívá Machulková až do biblické krajiny nejstarší lyriky – k Písni písní v básni příznačně nazvané Píseň. Do takových lyrických končin se ovšem vlamuje hranatá realita, a právě v momentech disonance, které se u Machulkové nikdy nesvezou k banalitě problémů mezi Ona a On, dokáže báseň zapulzovat a opustit prostředí potištěného papíru: „Už mě nemiluješ, já vím že ano, / že miluješ, jak jen se při tom srabu dá.“ (Bílé město). Milostná lyrika Inky Machulkové rozhodně není prostá idylka, žádná procházka růžovým sadem: báseň s názvem L’important c’est la rose (jmenuje se stejně jako známý šanson Gilberta Bécauda populární i v Čechách v překradu Podívej, kvete růže, který nazpívala už v šedesátých letech Helena Vondráčková) má docela odlišné konotace, než šansoniérův optimismus či „zlatá šedesátá“ v podání oficiální zpěvačky: „Řekni mi / jak se chytaj růže / tady asi ne / jsem tady v jiném snu / […] / Jsem tady v jiném snu / než si myslím“ (1969).
            Překvapivě nejslabší jsou básně, k nimž se váže český beatnický mýtus. (Mezi ně nepatří báseň Co budu dnes říkat do jazzu, 1966, která těží spíše z absurdity situace a končí téměř epifanickou pointou: „A nikdy nebudu diplomat ve vztahu, který nazývají láskou a přitom – – // Lidé vůbec rozsvěcují světla, / aniž by rozuměli elektřině.“) Na těžko dostupné desce Poezie a jazz, kterou vydal Supraphon v roce 1965, je v interpretaci Jiřího Martínka i báseň A jakýpak jazz v těchhle putykách!. (MP3) Nahrávka bohužel nepatří k tomu nejlepšímu, co žánr jazz & poetry nabízí. Ke spolupráci mezi recitátorem a hudebníky nedochází a jazz tu funguje spíš jako podkres, jenž dotváří náladu. Zatímco mezi americkou jazz & poetry konce padesátých a začátku šedesátých let a dnešním hip hopem existuje poměrně přímá vývojová linie, u nás bychom jen těžko hledali souvislost mezi večery ve Viole a například českou hiphopovou formací WWW, která využívá básnických postupů v textech asi nejvýrazněji. V obou případech se tvůrci inspirovali jinou než domácí tradicí. Nahrávka na LP ovšem nevypovídá zhola nic o atmosféře (ukázka je lehce zavádějící, přesto dobře ilustruje některé principy živé J&P; z filmu Love Jones, 1997, USA), která k pořadům s jazzem a poezií jednoznačně patřila. Protože se jedná o scénický žánr, je záznam přirozeně bez atmosféry. Jsou o ni ovšem ochuzeny i „jazzové“ texty. A bohužel, tato „chudoba“ je patrná i u velmi vážných textů věnovaných „Vaškovi Hraběti, který umřel 5. 3. 1965“ (Dvě básně, 1969).
            Nejpůsobivější jsou ty básně, kde ustupuje subjektivní, prožitkový filtr z popředí a „já“, které jindy stojí tak blízko autorce, nabývá na univerzalitě i sdělnosti. Samozřejmě „já“ nelze vymazat úplně, vždy zůstává přítomno jako hlas, který je v básni artikulován (a zároveň ji artikuluje). Spolu s tímto hlasem se doslova rozzáří např. básnický obraz – slovy Machulkové: „obraz vzpoury proti paměti“ (Ruce po vodě! ruce po vodě!, 1969). Vjem vizuální a auditivní tak dokáže Machulková spojit do jediného celku a vytvořit téměř dokonalou synestézii:

Bydlela jsem v javorovém stínu tmy,
milovala v deseti kluka,
vlasy jak liška zapálená
v dusném asfaltovém večeru vilové čtvrti,
bylo mu patnáct a byl krásný, holky na mě křičely
Miluje Vaška!, a já se večer dívala, jak hraje kopanou
s klukama v ulici, vlasy mu svítí, stmívá se,
vlasy mu zhasínají
poslední míč, skřípl prach pod kolem...

Jindy ustoupí „já“ do pozadí za přispění ironie (pozn.: od „já“ k hlasu v básni a zpět – tohle téma by zasloužilo spíš studii, než poznámku v recenzi. Ironie je nepochybně jen jedním ze způsobů přesunu mezi oběma rovinami, nikoli jediný). Nejedná se ovšem o ironii úsměšku, nýbrž o ostrou, bolavou a teprve v posledním řádu hluboce osobní figuru. Málokdy ovšem ironie, která má zhusta nádech nenápadného konstatování, překročí rámec několika veršů („noc není ta postel, co smiřuje den“, „Ale o čem mám mluvit? / V takové neděli – // O stoupajícím počtu dětských sebevražd?“). Výjimku tvoří krátká báseň Lhostejný úryvek (1969):

pro W.M.

Zatím mu nedávejte jíst ani pít,
zatím mu neposkytujte útěchu.
Když vydrží,
řekneme – člověk!

Když ne, řekneme
umřel. Člověk.

U poezie Inky Machulkové, ve chvílích, kdy hrozí, že čtenář dostává do ruky jen konfesi artikulovanou do veršů (například u milostné lyriky), nakonec vždy převáží dojem, že jde o výpověď, ne zpověď. O čem Machulková vlastně vypovídá? O sobě? Nejenom. O světě? O tom tehdejším? Zčásti ano. Ovšem tam, kde hlas z jejích básní najde rezonanční plochu a překročí text, je to i výpověď o světě tady a teď.