Přítomná nepřítomnost Vladimíra Holana v Rusku
Evgenia Tumanova 22.10.2010
Vzpomíná student cizího jazyka na slovo, které se naučil jako první? Nebo na první verš, který ho pak v četbě uchvátil? Či konkrétně na verš Vladimíra Holana, jímž začala jeho rozmluva s básníkem? Po pěti letech si přesně vybavuji ten okamžik, kdy jsem prvně četla českou báseň: ještě jako studentka Nižegorodské univerzity jsem si půjčila Holanovu Bolest, nastoupila do tramvaje a narazila na verš: „Co asi čtla ta dívka s knihou v tramvaji?“ To byly mé začátky, později jsem se nejednou k Holanovým textům vracela na doporučení jeho českých milovníků. Odpověď na otázku o Holanovi přeloženém do ruštiny nebyla pro mne samozřejmá; následující pátrání po stopách tohoto básníka v Rusku se proměnilo v pečlivé studium ruských překladů české poezie.
Ukázalo se, že za posledních padesát let v Rusku nevyšel skoro žádný knižní výbor věnovaný jednomu jedinému konkrétnímu autorovi. Čtenář se tak může s českou poezií seznámit jenom prostřednictvím různých antologií (takové s českými básněmi vyšly například v roce 1959, 1975, 1983 a 2005) nebo příležitostných časopiseckých publikací. Například od roku 1992 se na stránkách významného časopisu Inostrannaja literatura, jenž se věnuje publikacím výhradně zahraničních autorů, vyskytlo jen několik básní čtyř českých básníků, a sice Březiny, Bondyho, Šruta a Wernische.
Volný verš, který byl po desítky let přítomný pouze v undergroundu a v několika výjimkách zatemňující oficiální tvorby, se v Rusku pomalu vrací na výsluní. Této básnické formě je věnována jedna z nejznámějších každoročních událostí ruského literárního života – Festival volného verše (letos se pořádal jeho 17. ročník). Nejlepší předčítané básně jsou pak publikovány ve sbornících. V tom z roku 2004 jsou i Holanovy básně v překladu Jurije Proskurjakova.
Jsou to verše ze sbírky Na sotnách, z nichž Proskurjakov vybral ty psané volným veršem (z důvodu zaměření sborníku; dle výpočtu M. Červenky jich je více než polovina). Ten je jedním z představitelů ruského metarealismu, který svou nejvhodnější definici nachází v Ježíšových slovech v 22. verši apokryfního evangelia podle Tomáše: „Když ze dvou uděláte jedno a vnitřní připodobníte vnějšímu a vnější vnitřnímu a to, co je nahoře, uděláte jako to, co je dole […] - pak vejdete do království“. Jejich dílo tedy může být popsáno i jako snaha o uchopení podstaty světa v sémantických polích, jež se rozevírají při střetnutí protikladných avšak zároveň slučitelných pojmů. Tato estetická pozice se zdá být blízká i Holanovi, který rovněž čerpá z podobných slovních dichotomií. I přes to se však Proskurjakovy překlady Holanovým předlohám věrné nestaly.
Příliš volné překladatelské interpretace proměňují původní básně s precizním vyjádřením myšlenky v texty, které mají sotva uchopitelnou logiku a jiný význam. Ukažme si to na porovnání předloh s překlady Proskurjakova z hlediska kompoziční propracovanosti básní.
Připomeňme, že ve sbírce Na sotnách jsou témata přítomnosti a nepřítomnosti, jistoty a nejistoty, panny a ženy, osudu a života a dalších provedena pomocí kompoziční techniky podobné kontrapunktu v hudbě. Výrazné slovo nebo verš se několikrát zopakuje v jiných básních, což způsobuje variační rozvoj tématu v celé sbírce, anebo se slovo (často z názvu básně) splétá s verši nebo kontexty v rámci jednotlivé básně a aktualizuje to, co bylo napoprvé nejasné. Tento postup zmizel v Proskurjakových překladech básní Nevíš a Jistě. Báseň Jistě ostatně utrpěla překladem nejvíce ze všech šesti ruských překladů.
Jistě
– Obešli jsme jezero dvakrát
a nenašli jsme to.
– Šli jste po suchém písku?
– Ano!
– Kde jste ztratili vědomí?
– Zrovna tam, kde jste to zapomněl.
– A potom?
– Jak vidíte, jsme u vás celí bez sebe.
– Ano, s ničím!
– Je to výčitka?
– Ne! Ale protože teď nevíte, oč jde,
musíte se vrátit! Jistě to naleznete!
Vladimír Holan, Na sotnách. Československý spisovatel, Praha 1967, 212 stran.
Představuje absurdní dramatický dialog, v němž jeden nadřízený zpovídá podřízené lidi o čemsi nepojmenovaném, co bylo zapomenuto, nenalezeno, ztraceno, a přikazuje jim se pro „to“ vrátit. Ono „to“, které je třikrát zmíněno, vyvolává představu o tušené přítomnosti přesně vymezené, i když nedefinované podstaty. V překladu do ruštiny je situace jiná: v textu chybí osové zájmeno. Jedná se o ztrátu lidské cesty a paměti, těžiště konfliktu se tedy posouvá ze světa objektů na subjektové „my“ a posléze od konkrétna k abstraktnu. Svévole překladatele vrcholí na konci básně: na rozdíl od Holanovy předlohy, v níž konflikt zůstává nevyřešený kvůli návratu k počátku celého hledání, ruský text končí optimistickým výkřikem „Rozzáří se!“ (Zasijajet!) a drama situace zcela vyprchává.
V jiných básních přeložených Jurijem Proskurjakovem se rovněž vyskytuje více chaotických interpretací než původního vyjádřeného smyslu. Společným rysem všech Proskurjakových překladů je hojné užití abstraktního lexika, snaha o významovou nejednoznačnost textu. Nepřesný způsob vyjádření překladatele je násoben přirozenou protáhlostí ruské věty, která sotva může nápodobit větu českou – krátkou a hutnou. Inu, básně Vladimíra Holana jsou sice v Rusku přítomné, ale jeho poezie prozatím ne, jak by se dalo připodobnit verši z básně Pohyb?: „Vidím vás z dálky nebo z blízkosti / avšak vaše přítomnost je nepřítomná“.
Evgenia Tumanova (nar. 1986 v Nižním Novgorodu) absolvovala studium rusistiky a bohemistiky na Státní univerzitě Lobačevského v Nižním Novgorodu, posléze na Masarykově univerzitě v Brně. Tam v současnosti pokračuje na katedře slavistiky v doktorském studijním programu.
.jpg)
foto Zuzana Dvořáková