Básně Kamila Boušky
20.10.2010
Retardovaná dívka
Nastoupila na poslední chvíli.
Dveře se za ní zavřely a metro vjelo do tunelu.
Už mě to nebaví, ozvalo se a lidé začali zvedat oči po zvuku těch slov.
Už mě to nebaví, křičela a otevřenou dlaní tloukla do své hlavy
ve žluté zimní čepici.
Na bundu ve stejné barvě jí padaly tenké pramínky světlých vlasů.
Pak, když každý uhýbal pohledem, se ozvala znovu: Já si chci sednout.
Se zamračenou tváří bušila zaťatou pěstí do svých prsou: Já chci
a její vůle se rozbíjela o živou zeď cestujících.
Dokonce i světlo ve vagónu bylo žluté jak ústavní stěny.
Šelma
Dole v parku pod oknem
ve větvích tiše šumí noc
a černé peří shazuje do mokré trávy.
Dvě postavy spojené krátkým provazem
tam tisknou své stopy do vlhké hlíny.
Chlad stahuje jejich póry a ony jdou,
jdou potmě, jako by kráčely po stažené kůži světa
a pustina sahá do prázdného vzduchu s každým výdechem.
Jedna z nich močí do slabých kořenů pod spadanými listy stromů
a čichá ke každému hnusu mezi trsy plevele.
Ve svalech pracuje zuřivost a rozum leze po čtyřech
a beze slova vrtí ocasem nad pachem krve mezi zuby,
dole, v parku pod oknem
dvě postavy venčí horkou srst
a jedna z nich je šelma.
Sirény
Vítr mě ovinul jak prsten prst a byl to horký, režný stisk,
zadřel se do hlasu a nesliboval dech.
Cizím jazykem tlačím ven chumel chlupů slepený slinami a krví,
bolestivý uzel drtí všechno, co je ze zpěvu –
Pohladit jen proti srsti. Slova proti hlasu.
Vítr mě ovinul jak prsten prst a sirény houpou vzduchem.
Slavnost
Teď se ždímou šťávy v tělech a vzduch dusnější než některé rozkoše,
lehává v našem smíchu.
Ozvěna hlasů velebí vtip, ten těžký kurevnický polibek,
který si rozestlal v časech, kdy se nic neděje.
Sytí jak moře, čechráme žízeň s prosbou o vlnu, ale
jako by klima zbarvilo vše nastejno, obcházíme stůl
a jenom doléváme do prázdných sklenic.
Potichu otevírám svou hlavu a vyháním svět.
Neobyvatelný pokoj
Nic se nezměnilo. Do záhybů svrchního oblečení, namuchlaného k opěradlu židle,
světlo neproniká.
Na stole hrnek s nedopitým čajem. Nepřítomnost se opřela o náš stůl
a prostor nás nesvlékal, jenom srkal kosti,
vedle tlustého svazku klíčů, kde jsme pekli vzduch.
Dokonce i hodiny na horním regálu knihovny se pořád stejně opožďují.
Návraty můžeme domýšlet, i když zůstáváme –
odkazují k záškubům a prolínání, jak vytlačujeme dřeň ze světlíku lebky,
a čelem bezhlavě tlučeme do bílých stěn nějakého neznámého těla.
Nic se nezměnilo. Jenom přidušené zvíře uvnitř otevřelo oči.
Pokojové zvíře
Čekám za zavřenými dveřmi a lidské hlasy, rozpité chladnou akustikou
venkovní chodby, prosakují do bytu.
Hlavu ucpanou zdušeným řevem, čekám za zavřenými dveřmi
a skrývám naježenou srst mezi pokojovými rostlinami.
Větřím díry a brlohy v rozestlané posteli, na zmuchlaném prostěradle
potřísněném gramotným semenem.
Větřím džungli za balkónovými okny, němý, mezi židlemi a postelí,
bez hlasu a beze slov, čelisti tulím k tichu.
Zdrsněla dáseň a znecitlivěl jazyk. Čekám na svou chvíli,
čekám, až přijdeš bez květin.
Přicházíš a má horečka stoupá. Už jsem to ochutnal.
Skočím do přivátého vzduchu a půjdu po krvi.
–––––––––
Kamil Bouška (nar. 1979 na Kladně), zákládající člen skupiny Fantasía. Nakladatelství Fra připravuje k vydání jeho debutovou sbírku s pracovním názvem Oheň až po slavnosti. Publikoval mj. v revui Souvislosti, Tvaru, Listech, Křesťanské revui a sborníku Nejlepší české básně 2009 (recenze).