Kolmačka přelaďuje
Michael Alexa 18.10.2010
Pavel Kolmačka: Moře. Triáda, Praha 2010, 100 stran.
Po dlouhé době vychází Kolmačkovi kniha básnická. Když před několika lety překvapil románem, trochu to vypadalo, jako by se přestal psaní poezie věnovat. Publikováním básní po časopisech (některé uvedla i A tempo revue) přesvědčil o opaku a nalákal; konečně je tady Moře, které je nečekané, samozřejmě čisté, křehké a čtivé, zároveň rozsáhlé a nové.
Kniha je podobně jako v předchozích případech strukturována na několik částí, tentokrát jde o pět oddílů, z nichž čtyři jsou tvořeny zhruba stejným počtem básní; pátý oddíl (v pořadí ovšem čtvrtý) je pak rozsáhlý cyklus Slyšíš?. Těžko říci, zda Kolmačka zamýšlel sbírku rozdělit od počátku, nebo k tomu došlo až posléze; oddíly nejsou datovány (jak tomu bylo ve sbírce Vlál za mnou směšný šos). Protože v některých básních čteme příběhy s jednoznačným určením místa a času (několik jich je například věnováno těhotenství), mohli bychom je pojit „logicky“; přesnější rozlišovací kritérium tedy nacházíme (s výjimkou skladby Slyšíš?) v tématice.
Přítomnost sjednocujících motivů není vždy vystavena na odiv. Někde se jí dopátráme zřetelnou vnitřní souvislostí, jinde zase hledání spojovacích motivů otvírá nové dimenze básně. Tak například ve třetím oddílu, který nakonec sbírku pojmenoval, hraje prim voda. Životodárná látka, biologicky nezbytná a všudypřítomná, ale i zdroj pozitivní síly a slavnost, jednoduše život. Několik básní tohoto oddílu vypráví o zmíněném těhotenství; zde je souvislost jasná: „plodová voda stojí nehybná a teplá“. Zajímavá je i voda vulgární: „záchod u krematoria / byl zamčen jako vždycky, / a tak jsem si ulevoval / na kopce s věnci“, nebo motiv vody dětské a oslavné, možná trochu skryté: „stůl, nůž a talíř, / meloun a hvězdy“, to vše na pozadí moře s příhodnými mušlemi a přílivem.
První oddíl se nazývá Nezvěstný. Promlouvá o ztracených nebo zapomenutých, v prostoru i v čase. Fenomén nezvěstného nabývá u Kolmačky tragických rozměrů: „Po železničním náspu / ve větru běží děti. / Ještě je nevolají, / nikomu nescházejí“, ale i tónů sentimentálních, vzdálených: „V zapomenutém čase / pouštěli jsme se lesem / po indiánské stezce / k rokli, kde byl kdysi lom.“ Tato tónová dvojakost je charakteristická pro celou sbírku.
Kodrcá velký vůz je název oddílu druhého; jeho motivickým úběžníkem je noc a spánek; znepokojení i blaženost přetrvávají: „Kasárny spí. Sní miminka válečníci“. A vedle toho: „Jatka spí. Na vlhkém betonu zrcadlí / se nebe, v hlubinách haly levitují háky“. „Ulice spí. Jen občas se ozve zvuk.“
Rozsah šesti stran určený skladbě Slyšíš? není u Kolmačky něco zrovna běžného; v tomto případě jde ale o velice silný kus. Verše stavěné vratkou rukou a popoháněné nejistým hlasem jsou excelentně výmluvné vlastně trochu drzým strnulým pohybem, kontrastem pomalého tempa a mrskání úderů pravidelně přicházejících tázacích vět: „Slyšíš ten šum? / Jak kapky sestupují / pomalu a dlouho? / Jak plní tmu? / Jak škrtají o listy / v koruně habru? / Jak svlažují stébla? / Jak dusí psí štěknutí? / Jak dávají umlknout / hvizdu vlaku v dálce? / Jak nechávají zaniknout / skřípání kroků na štěrkové cestě? / Jak odplavují útržek / nezařazené vzpomínky? / Jak znejisťují seník, / polosesutou zídku, / jak matou střechy, stáje, / osaměle zářící okno? / Jak zdvojznačňují / dřímající vrch?“
Řvou lvi, oddíl závěrečný, je pojmenován verši „Jak dlouho ještě? / Kdo ví. // Tam i tam ve tmě / řvou lvi.“ Jde o básně psané v hluku, které si stýskají po klidu a tichu; „válečný stav daleko v Abcházii“ doplňují verše: „Bezhlavě řítí se rychlík. Přivřené dveře kupé, / kufry nad sedadlem. Děti u trati v bezděčném / souznění zdvihly ruce.“ Zároveň ale „vše je při starém“. Jak číst tento verš s přetrvávajícím dvoudomým pocitem? Jako utěšující povzdychnutí, jako tragédii, nebo jako obojí? Některé motivy (jako např. výše zmíněné děti u trati) zde odpovídají na otázky z dřívějška, a dokončují tak příběhy v předchozích oddílech započaté, ovšem hranice mezi koncem dobrým a katastrofálním je křehká a nepatrná.
Kolmačkův styl zraje do nové podoby. Jiří Trávníček jej v knize Na tvrdém loži z psího vína zařadil do reynkovské stopy, dnes můžeme říct, že tomu tak bylo jen na krátkou dobu. Jedno z posledních Reynkových dědictví, a sice dnes vzácná nerozmáchlost, visí na tenkém vlásku.