Krása dneška 5. října 2010

Jan Fila 16.10.2010

 

 

V úterý 5. října byl ve smíchovském Švandově divadle zahájen další ročník cyklu soudobé a moderní hudby Krása dneška. Cyklus, který od počátku probíhá pod záštitou Pražské komorní filharmonie, mohl vzniknout i díky štědré podpoře Francouzského kulturního institutu a patronaci dirigenta Michela Swierczewského, který založil hlavní těleso, jež v koncertní řadě vystupuje – Prague Modern.

Miroslav Pudlák

Zahajovací koncert byl určen pro náročné posluchače, kterých se bohužel ve Švandově divadle nesešel příliš velký počet, a nevelké hlediště bylo proto poloprázdné. Večer zahájila kompozice Chaosmos pro komorní soubor a zvukovou stopu (1992) Miroslava Pudláka (nar. 1961). Komorní soubor složený z flétny (Clara Nováková), klarinetu (Jindřich Pavliš), houslí (David Danel), violy (Ondřej Martinovský), violoncella (Balázs Adorján) a klavíru (Marcel Javorček) řídil sám autor. Pudlák se podle svých vlastních slov vyrovnával v této skladbě s hnutím a principy New Age. Toto hnutí sice mělo hlavní působnost už v letech osmdesátých, autora ale zasáhlo až na počátku devadesátých let. Na rozdíl od inspiračního zdroje, který bývá velmi statický, a tím přivádí posluchače do stavu změněného vnímání, Pudlák využívá dosti kontrastního materiálu ve vícevrstevnatém přednesu. Materiál se od bohatě chromatické atonality (respektive zdání absence tónového centra), jež zvláště v počátku hojně využívá glissand, přesouvá do modální diatoniky. Klavírní part kromě hry flažoletů ve strunách nezahrnuje jiný materiál. Ostatní nástroje obsahují různorodý bohatě proměnný materiál. Elektroakustická stopa výrazněji vstupuje do kompozice zhruba v polovině. Evokuje glissandovou plochu a posléze se transformuje po komplexní spektrální proměně do registru připomínajícího zvukově Martenotovy vlny. Závěr kompozice ve všech nástrojích zpracovává výrazně ostinátní téma. Osobně mne tato kompozice velmi zaujala a domnívám se, že důstojně zahájila zajímavý koncert.

Z pera posledního dosud žijícího velikána světové avantgardy druhé poloviny dvacátého století Pierra Bouleze (nar. 1925) zazněla kompozice Domaines pro klarinet sólo (Domény, 1961-7, revize 1968-9). Původní verze kompozice počítá se sólistou (klarinet) a pěti doprovodnými ansámbly sestavenými z různorodých nástrojů. Důležitých je šest modelů, z nichž každý obsahuje samostatný materiál. Postupně se mezi jednotlivými ansámbly předává v kruhu veškerý materiál. Samotný celek pak slučuje vyšší princip seriální organizace. V této verzi, určené jen pro sólový klarinet, je navíc důležitý princip zrcadlové račí reprízy. Kompozice má tak dvanáct částí. Přednesl ji skvěle připravený Jan Brabec, který se extrémně náročné kompozice zhostil bez sebemenšího zaváhání. Na můj vkus je se svými více než dvaceti minutami dílo příliš dlouhé. Materiál s řadou multifoniků obsahuje příliš málo kontrastních ploch, takže se záhy stává posluchačsky únavným.

Zástupce slavné Newyorské školy Earl Brown (1926–2002) byl představen grafickou kompozicí Four Systems (1954), kterou věnoval klavíristovi Davidu Tudorovi (1926–1996) k narozeninám 20. ledna 1954. Interpretace grafické hudby je vždy více či méně volnou improvizací. Pro tento večer se provedení zhostili Clara Nováková (flétna, pikola a fujara), David Danel (housle), Balázs Adorján (violoncello) a Tomáš Františ (fagot a kontrafagot). Interpreti si vybírali více či méně obvyklé způsoby hry a kompozice překvapivě vyzněla jako smysluplný celek.

Jako předposlední autor večera se představil Miroslav Srnka (nar. 1976), který byl uveden skladbou Ficti­ons Hum pro hoboj, klarinet, klavír a smyčcové kvarteto (2007), jež vznikla z popudu básně Emily Dickinson Like Some Old fashioned Miracle. Hráčsky mimořádně náročná kompozice na mne působila jako nejlyričtější skladba večera. Interpreti Vladislav Borovka (hoboj), Jindřich Pavliš (klarinet), Marcel Javorček (klavír), David Danel a Roman Hranička (housle), Ondřej Martinovský (viola) a Balázs Adorján (violoncello) velmi komplikované dílo přednesli s mimořádnou jistotou. Autor se večera nezúčastnil, neboť zrovna v Německu studoval svou nejnovější kompozici.

Pražská pobočka Goethe institutu vyhlásila pro významné německé skladatele měsíční studijní pobyty v Praze. Výrazní představitelé německé hudby tak mohou na měsíc setrvat v Praze, složit nové dílo nebo pracovat na aktuálních projektech a zároveň nastudovat s místním ansámblem některou svoji kompozici. Projekt není určen studentům kompozice. Goethe institut skladatelům plně hradí jak náklady na cestu, tak veškeré finance potřebné k pobytu u nás. Je opravdu škoda, že něco podobného neexistuje pro české autory. Pobyty by byly velmi inspirativní a hlavně by to byla nemalá reklama českému umění za hranicemi české kotliny. Ale vzhledem k tomu, jak současná vláda jen všechno bezkoncepčně škrtá a o jakých nesmyslných návrzích z oblasti kulturní vzdělanosti v těchto dnech jedná (které pokud se zrealizují, povedou ještě ke větší kulturní degeneraci Čechů), něco podobného v následujících letech nebude možné, pokud se toho nezhostí nějaký movitý kulturně činný mecenáš.

Stephan Winkler

Současným hostem Goethe institutu je Stephan Winkler (nar. 1967). Tento autor střední generace nastudoval s Prague Modern kompozici Elektrizität pro komorní soubor a zvukovou stopu (2004) a sám ji také dirigoval. Na můj vkus byla prostorová elektronika spuštěna příliš silně, místy jsem neslyšel ostatní nástroje, což jde bohužel na vrub zvukovému režisérovi večera Františku Klimentovi, který podcenil množství posluchačů v sále. Naštěstí si to v průběhu produkce uvědomil a se zvukem v sále pracoval. Sedmivětá kompozice attacca (I. Zoom In, II. Verhärtungen, III. Überfahrten, IV. Zerstörungen, V. Delirien, VI. Totentänze a VII. Zoom Out) mne přesto velmi zaujala neortodoxní prací se značně aleatorně založeným komorním souborem - flétna (Clara Nováková), anglický roh (Jan Thuri), housle (David Danel), klavír (Marcel Javorček) bicí nástroje (složené vlastně jako rocková aparatura; Martin Novák) a velmi zajímavou rytmizací materiálů. Transformace elektroakustického materiálu místy připomíná zvukem staré nahrávky hudby, a zvláště té klavírní ve filmech třicátých let. Elektronika se velmi často zúčastňuje celkového dění, její plán není samostatný, čímž mi její užití bylo ještě více sympatické. Nejpůsobivější, alespoň pro mne, byly pátá a šestá část, které narážely na ataky současné nejpokleslejší komerční hudby využívající jak principy dechovky, tak popu.

Nový ročník cyklu Prague Modern začal více než impozantně, a proto vyzujte papuče a neváhejte vyrazit již 2. listopadu do Švandova divadla za Krásami dneška.

 

foto: Jan Fila (1) a archiv