Návštěvou u Holana
Jiří Staněk 14.10.2010
Bratislava 9. 10. – 14. 11. 1977
(1)
Je to překvapivé,
že žiješ sám
a i kanáří klec
je prázdná…
Jsme stále sami,
omlouváš se,
tak nač rozšiřovat
samotu i o ně.
Pojď dál…
(2)
Osobně znal jsem Lota,
i moje dcera zůstala panenskou,
přiznám se, čekal jsem na ni
v závěji čekárně, porodnice
páchla karbolkou, nesměl jsem
tam kouřit a to mě znervóznilo…
Představ si, nepoznat muže,
být zbytečná, jen chodit,
svět vyříznutý diamantem oken,
někdy byla též v zahradě,
však víš. Zeď pomočená psy,
ta zažloutlá, věčně zavřená
dvířka, nebylo lze vyjít.
A já ji zplodil. Za nějaký hřích.
(3)
Nedovedu si představit,
že bys mne pozval na večeři
a nepodával v cínu
páteřní rybu i s hlavou
leklých očí, plstěný chleba
a víno, červené.
A že by tu byla vidlička,
nikoliv prsty, zanikotinované
cigaretami bdění, určené
k lámání bochníčku,
velkého dětské pěsti…
(4)
Nevěřím na piáno,
Noemí archu v tmavé potopě,
havrana s holubicí kláves
slonově zažloutlou stářím.
Téměř opilecky se mi
postavilo v cestu,
když jsem odcházel.
Oslí uši u partitur Bacha
marně dosvědčují, že ses
zkoušel smířit hudbou…
Piáno ve tvém domě
překvapuje, ba zaráží…
(5)
Sedmdesát dva let,
blíží se vánoční svátky
a panenský sníh.
Tělo vysýchá do šlach
a dutých kostí, ústa
jsou přísnější jak kdysi
a ubylo vína.
Také knihy jsou lživé.
Už nevezmeš do rukou
plesový střevíček, podražený
červotočem plísně:
rozpadl by se na prach
a ty bys neměl nic, co by
dotvrzovalo slovo vzpomínky
na první lásku.
(6)
Delftský fajáns
bezuchého hrnečku
s bahnem černé kávy
lógrem na samotě dna.
Matka z něj pila, řekneš,
moje matka…
a je zvláštní, že já
také z něj piji…
že on se nerozbil,
když ona zemřela…
(7)
Věříš
na shledání
s otcem, který se šlemi
spuštěnými a do pasu nahý
bude se břitvou holit,
aby nedělní oběd byl svátost?
Ohlédne se přes rameno
a řekne: Tady máš džbánek
a přines mi pivo!
Do dětské dlaně odčítané drobné…
Ty věříš?
Snad se shledáme
jen se sebou samým… konečně.
Tak aspoň myslím já.
(8)
Když se stěhuji
do krajiny na západ od Prahy,
bráním si vzít si s sebou
víc jak dvě košile, nikdo
netuší, jak blízce připomíná pohřeb
navléknout si košili, vypranou
na bělidle kamenech řeky
a sušenou na bidlech v sadu.
Potom ještě hrst papírů si beru
a obouvám Baťovy boty,
tisíckrát spravované.
Myslím, že na poslední cestu
nebudem smět vzít si
ani tolik. Lekám se smrti
a stále si to zkouším,
ten odjezd do Brd.
Je to jak na konec světa.
(9)
Bílý kůň Martina.
Snad ještě nezaržál,
jen přešlapuje v zahradě,
uvázán o bez. Pak v mém příbytku
se nuzuje jmelí a svíce
ve svícnu cínovém,
jejž našel jsem
v záhonu Bertramky:
patříval Mozartovi, nejspíš.
Pod holinou platanu
nasypané ptákům.
Bíle zasypané Hradčany.
Tolik cítím svých sedmdesát let!
Nuzuji se spolu
se slovy, jmelím a svící.
(10)
Sovův cvikr.
Účetní lístek z Nebozízku,
popsaný Seifertem básní,
mezi čárkami, suplujícími
poháry červeného vína,
zapomněl jej tam
a já se schválně vrátil,
tolik mi ten lístek
připomínal pero z andělova
křídla a nechtěl jsem,
aby někdo si jej četl…
Knížky, pochutiny molům.
Vidíš? Tváře vzpomínek,
které jsem prožil.
Ale kde jsou jejich tvůrci?
Zdá se, že zbývám jenom já.
(11)
Dobrou noc, říkám
a nad Petřínem svítá,
což těžce nesou milenci,
kteří musejí rozdvojit tělo.
Chtěl bych říct nashledanou,
ale netroufám si.
Vyprovázíš mě v sešlapaných
bačkorách sešlapanými schody
a otvírané dveře nevrznou.
To aby mě nepolekala smrt,
vysvětlíš se zábleskem úsměvu,
tak prchavého, že jen vytuším lítost
nad tím, že musíme jít s ní.
Nashledanou, říkám.
Dokud nezemřu já,
budu tě potkávat stále.
Jiří Staněk (nar. 1957 v Brně) vydal přes desítku básnických sbírek, z nichž v roce 2009 pořídilo nakladatelství Druhé město výbor s názvem Pornofilie. Ukázky z tvorby publikuje i na svých webových stránkách. Je lékárníkem, žije ve Strakonicích.
