Marie Šťastná - Mluvit o překvapení je namístě
Michael Alexa 11.10.2010
Drážďanská cena lyriky je prestižní německo-české ocenění za poezii a vyhlašuje se jednou za dva roky. Letošní září se udělovala už poosmé; tentokrát české básnířce Marii Šťastné. Ačkoliv je autorkou básnických sbírek Jarním pokrytcům, Krajina s Ofélií a Akty (Interiéry, čtvrtou sbírku, uvede na podzim brněnský Host) a publikuje v časopisech, drží se tak trochu stranou bujarého a halasného literárního života; její mezinárodní úspěch tedy může být považován za překvapivý. Za českou stranu byli navrženi ještě Radek Malý, Ondřej Buddeus, Iva Kůřilová a Petr Motýl.
Jaké vás vlastně provázely pocity z nominace a z vítězství? Bylo to velké překvapení?
Myslím, že slovo „překvapení“ je namístě. Sama jsem byla dost překvapená, a co se týče nominovaných českých básníků, tipovala jsem Radka Malého. Očekávala jsem ale, že ocenění zůstane na německé straně. Třeba je to tím, že všechny básně, co tam byly (až na dámy, ty byly vlastně trochu komornější), byly velmi expresivní, ač se to nedá říci tak jednoduše, a já píši poezii trochu jinou – třeba porotu zaujalo to. Dále bych asi nepoužila slova „vítězit“ a „porazit“, nepřipadá mi to namístě. Cítím z toho velké rozpaky.
Seznámila jste se i s nominovanými Němci?
Prostor na čtení a vůbec vnímání těch textů na soutěžním čtení byl velice malý, takže nemůžu říci, že bych někoho vysloveně vypíchla. Stejně tak seznamování; přece jen, měli jsme na celé akci málo času. Ani překlady se ke mně nedostaly, protože je celá soutěž do poslední chvíle anonymní. Kdo je nominovaný jsme zjistili až těsně před samotným čtením u muzea Ericha Kästnera. Ani jsem nevěděla, kdo vlastně jede z Čech! Seznamování s básníky pro mě tedy naprosto nebylo možné; s poezií je to ještě těžší, protože potřebuju více času. Málokdy se mi stane, že mě něco praští do hlavy a řeknu „ano, tohle je ono!“ Roli hrála samozřejmě taky nervozita. Pokud to půjde, všechny básníky si zpětně dohledám.
A co básníci, kteří uspěli v předchozích ročnících?
Pročítala jsem Christiana Futschera a Uljanu Wolf, která dostala cenu v roce 2006 s Violou Fischerovou. Tyto německé autory jsem dohledávala, zbytek jsem jen zběžně projela. Taková ta expresivní německá poloha mi není moc blízká. Ani se nedá říci, že by mě třeba zaujaly více ženy než muži; jsem dost alergická na rozdělování mužské a ženské poezie, protože pokud mě něco zajímá, pak texty samotné. Zda je to muž, žena, jak je starý nebo jaké národnosti – to všechno je důležité a zajímavé, nicméně rozhodně ne kritériem kvality. Primárně mi tedy je lhostejné, jak se autor jmenuje. A co se týká českých autorů, jejich texty většinou znám a vážím si jich. Radka Malého sleduji už dlouho, to jsou texty, které mě velmi zajímají. Ondřeje Buddeuse nelze přehlédnout… Překvapila mě Iva Kůřilová, její texty jsou křehké, neznala jsem je a ráda se k nim ještě vrátím.
Jak vlastně probíhal celý ceremoniál?
Odehrávalo se to v sobotu 4. září. V jedenáct hodin probíhalo čtení, pak zasedla porota a samotné předávání ceny bylo večer v kulturní radnici. Z oficiálních částí jsem toho moc neměla, vždycky na mě tréma působí příliš. Samotné Drážďany byly zajímavé; člověk prochází nově postaveným starým městem. Některé budovy působí jako kulisy, měla jsem intenzivní pocit, že se naklánějí do ulice a padají. Snad to bylo ovlivněné znalostí drážďanské historie. Možná bude ještě chvíli trvat, než město tyto domy přijme.
Drážďanská cena lyriky je soutěží německou; jaké jsou pocity českého soutěžícího? Dalo by se říci, že jsou předem v nevýhodě?
Je pravda, že za českou stranu se přihlásilo přibližně sedmdesát lidí z celkových třinácti set, ale porota byla sestavena spravedlivě a většina z nich hovořila oběma jazyky. Až na ten logický početní nepoměr česky a německy mluvících soutěžících – byl důležitý jazyk, nikoliv národnost – to bylo fér.
Kdo a jak přeložil do němčiny Vaše básně?
Překládala mě Jana Krötzsch. Nechala jsem si její překlad poslat, protože jsem na něj byla pochopitelně zvědavá a s překladem jsem byla spokojená. Byla jsem ráda, že to bylo přeloženo tak jednoduše a prostě, ač někteří tvrdili, že to nebylo úplně ono, že je to nedotažené.
Jak jste vlastně začala psát? A jak jste se dostala k Drážďanské ceně lyriky?
Já jsem začala psát už na střední škole motivována kroužkem spolužaček, které psaly, výtvory si předávaly a navzájem předčítaly. Mně to přišlo zajímavé, chtěla jsem se dostat mezi ně. Hodně mě taky zpočátku inspirovala četba. Ke knížkám přistupuji dost živelně, čtu to, co mi kdo nabídne (pokud mě to aspoň trochu zaujme), každá kniha je také plná odkazů na jiné. Nemám plán, co bych měla načíst, i když je pravda, že v určité době jsem se snažila udělat si o všem alespoň představu. Hodně jsem četla evropské romantiky a realisty, Balzaca jsem dokonce sbírala, snažila jsem se sehnat všechno, co v češtině vyšlo. Z poezie jsem měla ráda Skácela, Holana, čelně jsem narazila na Chlíbce. I teď se k nim občas vracím. Ze současných jsou mi blízké texty Radka Malého, Ladislava Puršla; mohla bych jmenovat a jmenovat, protože si vybírám jednotlivé texty, ne autory. Když jsem zmínila Ladislava Puršla – on taky poslal moje texty na Drážďanskou cenu lyriky. Sama bych se asi nepřihlásila.
