Holanovské odpovědi II. Vladimír Holan pro domo mea
Rudolf Matys 8.10.2010
Je tomu už dvaapadesát let, ale i tak si to všechno pořád pamatuji velice živě a do detailů přesně. Jak to začalo? V roce 1958 vyšla, po devíti letech vynuceného mlčení v tehdejším literárním měsíčníku Nový život první novější báseň Vladimíra Holana, jeden z jeho Příběhů, Óda na radost, a po několika měsících v brněnském Hostu do domu (dík Oldřichu Mikuláškovi) i skladba druhá, Nokturno. Oba texty mě úplně uhranuly. V těch několika letech dočasné kulturní a politické „oblevy“ to bylo pro mne, tehdy dvacetiletého študáka, vedle vydání kompletu básnických sbírek Františka Halase, Kafkova Procesu, Deníků Jiřího Ortena či Škvoreckého Zbabělců další zjevení! Odvážil jsem se tenkrát Holanovi napsat dlouhý, nadšený a ve svém rozdýchaném vyznavačství jistě i notně naivní dopis a připojil k němu i pár svých tehdejších „mlíčňáckých“ pokusů o básničky (dneska bych se takové obtěžující drzosti nejspíš ani neodvážil). Holan mně, anonymnímu klukovi z ulice, překvapivě brzo odpověděl, v mých textech snad až příliš shovívavě zatrhl místa, která se mu líbila, a zakrátko mě tento velký samotář z Kampy dokonce i pozval k sobě do „Dobrovského domku“, obestřeného částečně pravdivými, většinou však naprosto vymyšlenými legendami. To bylo pro mne samozřejmě obrovské vyznamenání, zejména když nakonec nešlo o setkání jediné. Chodíval jsem za ním totiž sice občas, ale víceméně pravidelně, po celých deset let! A byla to mnohdy celá odpoledne a večery, které se nejednou protáhly až do hlubokého popůlnočí! A každé to setkání bylo pro mne samozřejmě nenahraditelnou vzácností, přinejmenším na několik let se mi Holan stal málem vším. O tomhle básníkovi (a zvláště o jeho nočním životě) se tradují různé bizarní, až „čarokněžnické“ historky, já jsem se ovšem s žádnou osobnostní démonickou pózou u něho nepotkal, nikdy na mne nic nehrál, zaujal ke mně spíše „otcovský“ poměr a skutečně účastně ho zajímaly i ty nejvšednější, nejbanálnější podrobnosti mého života, zejména ty svízelné! „Jsem sám! I proto, abych mohl myslet právě na vás, na vaši ženu a dítě!“
Čítával mi své nové verše (mnohé z nich jsem pak našel ve sbírkách Bolest a Asklépiovi kohouta), vyprávěl o práci na Noci s Hamletem, kterou právě dokončoval, ale i o svých zvěčnělých i (nečetných) současných přátelích, o Halasovi, Horovi, Hrubínovi, Demlovi, Šaldovi, Reynkovi, Zahradníčkovi, knězi prof. Vašicovi a dalších, o knihách které miloval, o svých překladech, o obětavé péči dr. Justla, který jeho rukopisy protlačoval k vydání a editoval je (byla to velice těžká práce i proto, že básník své mnohdy tužkou psané hotové texty odkládal do černého dřevěného kufru, jaký si kdysi vozili branci na vojnu, a bývaly po letech už málem nečitelné!), o Mozartovi a jeho tragismu, o ženách, o trpících dětech, ale i o krutostech doby (jednou jsem přišel krátce poté, co dostal zprávu o tom, že se dvě Zahradníčkovy děti otrávily houbami a vězněný básník se musel po hned pohřbu znovu vrátit na Mírov – a tenkrát jsem ho jedinkrát viděl plakat!), o jeho „zápasu o Boha“, a samozřejmě o mnohém dalším. Závidím si to dodnes!
Že za takových okolností Holan masivně ovlivnil mé vlastní psaní, je ovšem celkem nasnadě. V prvních letech byl ten vliv přímo drtivý, ale zprvu jsem se mu ani moc nebránil a bral jsem třeba za náramnou pochvalu i jeho poznámku: „No, milý Rudolfe, tahle básnička je moc pěkná, tu bych klidně mohl zařadit do své knížky!“ Inu, žádná pochvala to samozřejmě nebyla! Do prvního dopisu mi ostatně napsal: „Jste-li opravdu básníkem, půjdete cestou tvrdou a nelítostnou. Mám vám ji vůbec přát?“ A já jsem tedy coby první „tvrdost a nelítostnost“ musel začít Holana ze sebe usilovně „vymycovat“, přestat si „ucpávat vlastní ústa jeho slovy“, to ovšem byla práce na dost dlouho… (Dokonce mi i trochu vadilo, že zrovna on poslal mou – nikdy naštěstí nevydanou – prvotinu Hrubínovi s doporučením pro její vydání v Čs. spisovateli, i když to myslel určitě jak možno nejlíp!) Když dneska, po dvaceti letech, v nichž jsem napsal jen málo básniček a skoro nic z nich neotiskl, sednu znova k papíru, mám Holana znova za zády, ale už s jinými větami: „Příteli, jen to nutné! Atlantid už bylo dost, nepřidávejte!“
Musím se přiznat, že Holana mám v sobě natolik vnitřně zažitého, že jeho texty už léta téměř nečtu, nemusím. Kdybych se ale měl k něčemu vrátit, pak rozhodně především k intenzivním hloubkám jeho miniatur, například z triády sbírek Bez názvu, Na postupu a Bolest, k většině Příběhů, a ledacos přitažlivého jsem si pro sebe našel i v jeho rané tvorbě, například ve Vanutí, v Kameni, přicházíš nebo v rafinádách jeho Záhřmotí, trvale překrásný je pro mne trvale také jeho Sen se svým zvichřeným okolím a ani to není samozřejmě všechno! O trochu méně bych se naproti tomu už vracel k jeho rozsáhlým dvěma třem sbírkám závěrečným, v nichž aspoň v mých očích někde vítězí jen pouhá schémata „gramatické paradoxologie“ nad básníkovými dřívějšími odvážnými hloubkovými průzory do nejednoznačných bází lidské existence. (Ale to pořád hodnotím jednotlivé vrcholy ve velehorách!)
Když jsem před několika léty o Holanovi hovořil v pořadu prestižního pařížského rádia France Culture (mimochodem, věnovali mu tam 120 minut vzácného vysílacího času, Holan totiž dnes prožívá na Západě spíš jen dál rostoucí boom. Ostatně na rozdíl třeba od Halase, který by si takový zájem, myslím, rovněž zasloužil, se celkem dobře překládá, a „existenciálně metafyzický témbr“ jeho díla je nadčasový a kulturně univerzální!), uvědomil jsem si, že pořád moc neumím právě o Holanovi nezúčastněně teoretizovat a že se to už asi nenaučím, stále ještě mě totiž strhává do hloubek, do těch mých, nejosobnějších.
Rudolf Matys (nar. 1938 v Praze) je autorem básnických sbírek, her, studií, článků, recenzí a podílel se autorsky i editorsky na několika sbornících a almanaších. V roce 2004 uvedl CD s autorskými čteními Básníci před mikrofonem, nyní je členem poroty v soutěži Ortenova Kutná Hora a předsedou redakční rady revue Umělecké besedy Život.
.jpg)
foto Vlasta Skalická