Básně Lukáše Horáka
29.9.2010
než břečťan střechy rozdělí
zelené skvrny
na negativu noci
byla
padající letadla,
její Lagerfeld war wiederholt
als Kostümbildner für Theater und Oper
am Wiener Burgtheater
rušil křik televizí
pod námi
a někdy v těch chvílích
jsem se vrátil
do devadesát sedm,
kdy mě
den matiček dohnal
utít čapí hnízda
z krků komínů
a z černobílých trosek
těl
pak
minuty naslouchat
kručení břich
novorozenců
už mi nestojí
jsou dny kdy
si přijdu jako poraněný
strom: – hnízda
už mi nestojí,
teče ze mě smůla
a poslední
kapka lidství
je že si v hlavě
živě umím představit
kulku
líheň
Byly zaplaveny
pole při březích
tvých dlaní –
na jejich okraji
postavili líheň
kde se
matky od břehů řek
stávají
matkami z kopců.
kus
s tváří zas na první straně
hltal jsem
paprsky
skrz sněhovou vodou
zalitou
výlohu,
kus od místa
kde
jsem s ní vždycky kradl
polštáře
a dečky
na zdi pro
pevnost pod piánem.
a když mi pak
pod vídeňskými žebry
položila hlavu
na svá chladná stehna
stačilo předstírat
jiný svět –
svět
kde už shořeli všichni ptáci
v touze poznat boha osobně.
už je to 4 roky
tehdy za kotelnou
jsem si občas připadal jako
bůžek z donucení
kouřil jsem trávu a nic mi to asi nedělalo
stála dvěstěpade
stála za hovno
cítili jsme se
jako dospělí když
jsme rozšlapali bunkr z koberce
co nám ho před roky ukradly
starší děti
kašlalo se a smálo
od zdí šlo teplo
a v břízách byly vryty čerstvé
hákové kříže mladých nácíčků
scházeli se tu o hodinu dřív
minuta/možná 2 a 73 kroků
do haly kde se potily holky při házené
kolem běhala tlustá dcera jejich trenérky
a honila hubenou dceru
supěla a řvala:
až tě chytim tak tě snim
a tohle bylo uvěřitelné
kousek od nás seděla
metrosexuální dvojčata
dělala na holky oči čekala až
je venku vezmou za ruce
a před jejich panelákem se budou chvíli líbat
o 4 roky později spolu natočili
gayporno
rituální realita
byla červená
a já sledoval kudrnatý boj
s o dvě čísla většími
lodičkami
bylo na ní něco úžasného
snad to
že nevěděla
že do 4 sekund
mariánské sloupy co
lemují svatou dálnici
jen němě vzdechnou
nad křehkostí lidských těl
pod koly náklaďáku
co to nestihl
a pak jsem se přistihl
jak každý říjen
na dřevěném hradu co
mu nedávno uřízli
nohy
závodím ve flusání po větru
s podzimními polobohy
a pak jsem se přistihl
jak s nohama přes okraj světa
olizuju patu duhy
kadeřnické pohřeby
skrz sklo
prolétl
úlomek kosti
při cestě do teplých krajin
kadeřnický místnosti
a nezačala válka
to jen další letadlo dodrželo zákon
gravitace –
zanítil okno
přerušil migrace
mých myšlenek
ten stepní vítr
při kterým tuhnou
kolena
čelisti
na holičským křesle
kostým člověka jsem
pak vyměnil za střep
v bazaru vedle
střepem
se zbavil
fotbalového účesu
a stal se vlkem
– lesy voněly medem
podle plánu
a plyš
dusil
zevnitř…
metal
seděl naproti
s vlasy pro western
nebo svatozář
ale neměl černý
klobouk: – a tak jsem
nepoznal
kdo z nás
je Ten
hodný
to já jsem stártrek!
připoutaný
ke stopce
po hrstech metal
mušky kolemjdoucím
do tváře – nedívali se
do očí
hleděli na boty
to já jsem saundtrek!
zakousl se
do ruky zasahujícího
lapiducha
jak ho cpali do sanitky
polámali mu křídla
bizarie
pierot a kašpar
navzájem si uřízli
obličeje
mám rád ten
pitoreskní svět
a v mysli sním
taky vlastnit
mrtvolný pohled
marionet
jen bláznům ruce
zlomíš přestanou
dělat povyk
dveře nahradí
bezedná jáma
jen bezoká tlama
dá rozkaz:
podřezat zápěstí králům
pustí se reklama
na vepřový jazyk
(pro Švankmajera)
–––––––––
Lukáš Horák (nar. 1987 v Brně), Don Klingon, Viktor antihrdina a člen Štkaní o. s. Studuje žurnalistiku a religionistiku na MU v Brně. Pracoval jako redaktor Deníku Referendum, publikoval v almanachu Wagon, ostravském Protimluvu a brněnském KAMu.
foto archiv