Básničky ze školní lavičky
Tomáš Kříkava 23.9.2010
Básnický debut Martina Peciny Perverše je svým obsahem náročnou zkouškou čtenářské odolnosti a trpělivosti. Známé pořekadlo nás nabádá, abychom nesoudili knihu podle obalu; přesto je v tomto případě grafická úprava sbírky jejím největším pozitivem.
Jednoduché, minimalistické ilustrace vypadají na kvalitním papíře opravdu dobře a obálka sbírky láká každého čtenáře ji vzít do ruky, trochu se s ní potěšit a prožít při dotyku lehký hmatový orgasmus. Kresby v černé barvě tvořené prostými liniemi znázorňují pohlavní orgány. Za povšimnutí hlavně stojí grafiky na prvních stranách knihy. Z nevinných geometrických obrazců se jejich spojením díky průsvitnosti papíru stane plnohodnotný obraz vagíny. Martin Pecina si jako grafik, ilustrátor i sazeč své sbírky zaslouží za takovou důkladnost poklonu. Je vidět, že knižní grafice rozumí, a proto není divu, že spolupracuje i s nakladatelstvím Host, kde byla jeho kniha vydána.
Perverše jsou sbírkou sexuálně laděných básniček, které místy přerůstají ve snahu o zvrácenou milostnou lyriku. Při přečtení první básně se ještě může zdát, že obsah knihy bude podobný její úpravě, dalším listováním se tento dojem rychle vytrácí.
Tematicky monotónní básně neprojdou v průběhu knihy žádným vývojem a snaha básní o určitou „uměleckou“ rafinovanost vypadá jen jako zoufalý pokus o vzepjetí zbytků básnických sil. Veškerá poetická hodnota se tak rozpadá a pětasedmdesát básní Martina Peciny působí jako krácení studentské nudy rytím veršů do školních lavic: „Rád vzpomínám / jak ti z očí vonělo studené pivo / a z pusy chtivě šlehaly plameny neposlušných slin / ... / ale to už je pryč / jako tudlecta báseň, kterou zas zahodíš/ ještě dřív než přečteš“.
V Perverších je znát určitá snaha o rytmus, přesto Pecina plně nevyužívá melodii jednotlivých slov a hra s jazykem se zužuje pouze na používání sexuálních metafor s občasným prolnutím brněnského lexika. Omezuje se pouze na popis jednotlivých obrazů, emocí je probuzeno minimum. Je až s podivem jak autor, který do své poesie vložil tolik hudebních motivů, např.:„tu znenadání ostře proťal božský / Sergej Vasilijevič Rachmaninov / Druhou symfonií e-moll“; „za zvuků perkusí ti pohlaví rozbodat!“; „kompaktní disky víří aerosol našich polibků“,neslyší nebo snad ani nechce slyšet přirozenou melodii svých básní; harmonii a rytmizaci textu znásilňuje a kazí.
Ač jsou básničky věnovány většinou ženám - a autorův lyrický subjekt se na ženy různých druhů často i sám obrací - použití tolika metafor a obrazů spojených s penisem a výronem semene je až zarážející (přerušovaný tok modrozelených jitrnic; žabernatý mlok; neposlušné sliny; kapky fosforeskujícího semene; řeřavé osivo; gejzír koupelové pěny; výkřik mužného vemene atd.), vaginální metafory ve sbírce skoro chybí.
Při listování knihou jsem přemýšlel nad tím, jak v dnešní době může renomované nakladatelství Host podobný počin vydat. Určitým klíčem k pochopení celého konceptu knihy se mi stala až závěrečná báseň, jež se vymyká ze všech předešlých a trochu tím celé dílo komplikuje, Pecina si „na nic nehraje“, už nešokuje prostou pornografií a plně rozvíjí téma, jemuž se profesně věnuje: „Bývají chvíle, kdy mozek / je zcela zaplněn rozličnými grafémy / černými znaky s předlouhými chvosty / … / uvězněn, zasypán zrny, obtěžkán serify/ kuželkami nabodnut na písmovou osnovu / opakovaně penetrován nemilosrdnými hroty“.
Závěr chápu jako vědomé a plánované ospravedlnění autora za špatné dílo. Pecina v ní připouští, že napsání podobných básní byl omyl, prostá potřeba. To by znamenalo, že sbírka perverzních básniček má jistou tendenci problematizovat samu sebe. Obrací se tak k názorům transcendentalistické literatury, kdy autor je chápán pouze jako médium vyššího vědomí? Je to možné, dovolím si však pochybovat. Pecina si tímto závěrem spíš hledá berličku případné obhajoby.
I samotný název se z původního spojení slov perverze a verše rozšířil o význam, kdy se v této sbírce pod určitou interpretací může schovávat i tématika samotného psaní. Z per verše.
Přistoupíme-li na tuto hru je zřejmé, že veškeré předešlé čtení bylo jen přípravou na závěrečnou tečku. Otázkou zůstává, zda to byl záměr nebo zda se pouštíme daleko za pole interpretace. V každém případě si Martin Pecina trochu ze své pověsti poslední básní zachránil. Přesto se mi zdá, že celá autorská kniha vznikla pouze z touhy o vytvoření knihy, která se bude hlavně líbit Martinu Pecinovi.
Příštím projektům by jistě slušela větší syntéza výtvarného umění a poesie. Zaujetí fenoménem knihy, textu a jeho výroby, které je tak zřejmé z poslední básně, by mohl být dostatečně nosným motivem a cestou, kdy se z grafika Martina Peciny stane i Martin Pecina, básník. Pro mne zatím zůstává stále na startovní čáře a Perverše budu při čtení další sbírky rád pokládat za pokus a omyl.