Mýtus a existence Martina Langera
Vilma Manová 13.9.2010
Martin Langer: Stará gesta. Dybbuk, Praha 2009, 75 stran.
Je tomu více než dva roky, kdy se Martin Langer (nar. 1972) v rozhovoru pro časopis Host přiznal, že na tváře v davu se soustředit neumí, ale zajímavá gesta nebo odlišnost ho vždy upoutají. Nakolik však upoutá čtenáře jeho básnická sbírka Stará gesta, autorova již sedmá v pořadí a zahrnující poezii vzniklou v letech 2000-2009? Co tvoří a čím jsou básníkova gesta, jež označuje jako stará?
Útlá kniha se (naštěstí pouze) po grafické stránce nese v černobílém duchu, je členěna do čtyř částí, z nichž každou uvozuje propracovaná perokresba dlaně, bílé na temném podkladu. Ta jako by už od počátku předznamenávala ladění celé sbírky i jeden z jejích stěžejních veršů o umírajícím básníkově otci: „Zbývá z něj / 33 kilo hmoty / která nás drží / velkou rukou“. Věčné směřování ke smrti také čtenáři mimoděk evokují i černě orámované strany připomínající parte.
Pro Langerovo básnické vyjadřování je typická úsporná kompozice (na rozdíl například od jeho předchozí sbírky Hlásky, která je výpravnější) a volný verš přinášející na první pohled poměrně jednoduchá, ale neotřelá slovní spojení, která čtenáře přinutí se zastavit. Pozornost na sebe tu a tam strhne také lexikální stránka, nečekané a nápadité slovní hříčky a přesmyčky hlásek, které podněcují nové způsoby chápání básně či zlehčují závažnou tematiku. Nemálo dílek je dedikováno určité osobě, buď ženě, nebo častěji některému z autorových žijících či zesnulých přátel.
Langerovy básně vyrůstají z existenciálního podhoubí. A co víc, autor na pozadí tohoto fenoménu vědomě tvoří paralely. Hned v úvodních verších (a také v celém prvním oddílu) sbírky nastiňuje vznikající svět a zrod života tak, jak o tom vypráví Bible. Nutno si však položit otázku, proč do role Stvořitele se všemi svými atributy staví Vrabce. „Když rozdělil Vrabec tmu od světla / věděl že je to dobré / ... / byl vidoucí / hned jediný / vládce nad nejsoucím hejnem“. Můžeme souhlasit s Wandou Heinrichovou, která v doslovu ke knize vyzdvihuje ambivalenci, kdy dle jejích slov oslavu stvoření či tvoření vůbec podrývá blasfemická představa Boha jako Vrabce. Jako by básník tímto dával najevo i veškeré pochybnosti o smyslu lidského a uměleckého úsilí, aby se poté dostal k zásadnímu konstatování „Sein-zum-Tode / žijeme svou smrt“.
Ve druhé části sbírky dochází k již plnému rozvinutí motivů, které přímo zapadají do Kierkegaardovy existenciální filozofie. Podle něj je každý z nás bez výjimky zatížen dědičnou vinou prvního hříchu. Nevinný člověk je zároveň nevědomý a takový existoval jen před ochutnáním ovoce ze stromu poznání a následným pádem. Lidé, a zde lyrické já, proto zakoušejí utrpení a bolest, úzkost implikovanou znalostmi a vědomím omezených možností a nicoty. Kromě těchto prožitků se v básnickém sdělení výrazně rýsuje pocit samoty a existencialismem tolik vyzdvihovaného zoufalství: „Zoufalství je stav / který můžeš předat už letí / okolo havran (nestojí / o něj)“. Ty zde nepůsobí samy o sobě, ale jsou dovršeny až promítnutím do vztahu k jinému subjektu, většinou k ženě a prostřednictvím dotyků: „Přicházím ze samoty / k tobě jako k opevněnému hradu / ... / ale o to se mělo hrát / že s úzkostí / o vše přijdu!“.
Po genezi světa lidstvo a stejně tak i bytosti Langerových básní prochází životem, nesou v sobě otisky oněch existenciálních aspektů a jiné zanechávají, vyrovnávají se s otázkou minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Pro třetí oddíl jsou charakteristické vzpomínky na pozadí více či méně pokročilého stáří. Ať už je to na jedné straně například krátká reflexe třídního srazu po šestnácti letech nebo na straně druhé působivé básně v próze: báseň Schovávaná, jež líčí poslední okamžiky života prababičky v nemocnici, obrazy z její minulosti i přicházející smrt, která je zobrazena tím, že je vypravěčka schována pro živé: „Nenašel mne ani František, ani Lojzička / hledal mne tatínek / Už jdu!“ a Fragment místa čili kdesi za vývratem, kde nalézáme v dětských vzpomínkách na babičku v podstatě celý život. I zde, ve věcném sdělení bez nostalgie prosvítají věčné lidské pochybnosti a otázky bytí: „Ve spojení dlaně a králičích pacek cítím trhání. Pouštím chlupáče, pouštím sám sebe, život na svobodu.“ Tak jako odchod a stáří je častým motivem příroda, květiny. Ne však jako objekty lyriky, ale opět jako předměty umocňující prožitky a odrážející pochybnosti a tíseň člověka.
Jak praví i filozof Václav Navrátil, není zrodu, v němž by nebylo zániku. V poslední části sbírky Langer prostřednictvím básní různých forem skládá jednotlivé okamžiky po smrti svého otce. Věcným, avšak brilantním a výstižným jazykem před čtenáři otevírá cosi, co se jeví jako existenciální prožitek umírání s blízkým člověkem - „žít až sem svého otce“ píše v závěrečných verších. Původní genezi a počátky dovršuje cyklicky, návratem do smrti, nenarození. Stará gesta podávají svědectví o věcech povýtce lidských a jsou dílem básníka sečtělého, pravdivého a hovořícího skrz vlastní zkušenost.