Ze svého vlastního žebra
Jonáš Zbořil 7.9.2010
Ivan Jelínek: Na závěr do prázdna. Host, Brno 2009, 72 stran.
Ivan Jelínek (1909 – 2002) má v českém literárním světě 20. století pevné místo, které si získal ale až v devadesátých letech díky objemné autobiografii Jablko se kouše, v níž kromě svých životních peripetií také věrohodně líčí nejvýznamnější literární osobnosti brněnské scény okolo Lidových novin. Většina recenzentů se ke knize v roce jejího vydání stavěla až se zbožnou úctou. Jelínek si respekt zaslouží i za svou celoživotní práci zahraničního zpravodaje, kterou úspěšně zahájil za druhé světové války v londýnské BBC. Jen Jiří Peňás si troufal poznamenat, že Jablko se kouše je vyprávění zdlouhavé, často nesrozumitelné a příliš sebestředné: „Autor je vždy obsažen v událostech a bez výjimky stojí v jejich středu a nehne se zorného pole. Dějiny – s nimiž se setkal v tomto století jen málokdo v Čechách – protékají skrz něj, takže se o nich dovídáme jen to, co Jelínkova účast na nich umožní“.
Ve srovnání s humbukem okolo Jablka se pozornost k Jelínkově poezii samotné jeví podstatně méně výrazná. Na vině může být fakt, že i když básník debutoval už v roce 1933 a psal téměř nepřetržitě po celé dvacáté století, život v exilu (v Británii, v USA a v Kanadě) ho omezoval a možná ani dostatečně nemotivoval k tomu, aby své knihy prezentoval širší veřejnosti. Důvodem by mohla být rovněž složitost a čtenářská nepřístupnost Jelínkovy poezie.
Jelínek se vymyká tím, že vnější skutečnost ve svých básních naprosto ignoruje, zdůrazňuje skutečnost zcela přetavenou, vlastní, skutečnost slitou s formou. Čtenář Jelínkových básní tak nemůže uspět, když se nevzdá snahy důsledně interpretovat. Jedinou možností je někde hluboko v mozku přepnout a znovu si uvědomit, že slova jsou jenom náhražky, umělé odkazy k reálnému i abstraktnímu. Jiří Trávníček podává ke čtení návod v článku o Jelínkovi Poezie: sebeuskutečňování vlastního sebeuskutečňování: „S Jelínkovou poezií se nelze střetnout pod úhlem otázky „o čem?“. Jde o poezii bez témat. Načpak vůbec básníkovi hledat témata, když svými verši v každém okamžiku obepíná celek a podstatu? Tématem se tu stává samotné psaní, jazyk. Mezi jazykem a tématem zaniká i ta poslední škvíra, jíž by bylo možno zahlédnout, aspoň na chvíli, jedno bez druhého (…) Báseň si dopřává dalšího života ze svého vlastního žebra“. Takové živení najdeme hned v úvodním textu:
Mhouření
Přimhouřen den.
- Přimhouři víčka nad očima.
„Je přimhouřeno,“ říkáš.
„Zlato se blýská.“
- Jako širočina, říkám.
„…spíš jak zima.“
Hlas se ti mhouří až sem
víčky zmítán. Vítán.
„Je tam přimhouřeno?“ říkáš.
- Je. Spíš jen zima.
V článku Mysterium a eros poezie opět Trávníček charakterizuje Jelínkovu tvorbu: „Poezie pro něj představuje nikoli páčidlo něčeho jiného, nástroj či boj za to či ono, ale právěže jen poezii – hrdě osamocenou a strmící. A teprve tato poloha – ano, výlučná, protože krajní – činí obraznými a zvukovými skutky to, co dlí v nejtajnějších zákoutích jazyka: co potencialitu tušeného a sněného uskutečňuje jakožto básnický fakt“.
Trávníček by mohl nalákat k četbě (koneckonců přirovnává Jelínka i k Borgesovi), ale možnému zklamání z předkládané sbírky Na závěr do prázdna nezabrání. Jde o výbor dosud nevydaných textů z let 1984 – 2002, který vydal brněnský Host a opatřil ho velmi pěknou grafickou úpravou s netradičním, ale vyhovujícím podlouhlým formátem. Doslov připravil básníkův dlouholetý kolega a přítel Milan Kocourek. Staví se k němu místy pozitivně, místy kriticky a jinde zase ve čtenáři převládá pocit, že se Kocourek Jelínkovi pochlebuje a obhajuje jeho tvorbu pomocí autorovy aury spisovatele hrdiny.
Jelínek se vyžívá v neustálé variaci jednoho kořene slova, vytváří rádoby nápadité hříčky, bohaté rýmy, slovo zneužívá a pokouší se vychýlit jeho význam. Ale ať čtenář „přepíná“ jak může, přesvědčivé absolutní poezie se nedobere. Častěji je tu přítomný dojem banální jazykové hry: „bezduchá – bez ducha; rovnováha/ kdo kdy váhá“. V básni Zlá možnost vyždímá Jelínek předponu „sebe-“ až na kost, tentokrát zcela beze snahy najít jiné možné rozměry: „Sebevězeň!/ sebežalářník,/ křik v sebekovech./ Sebou střežen, ostříhán/ sebe má pod stráží./“ Sebe nenabude jediný nový význam a čtenář se proto uchýlí interpretovat báseň s enumerací jako lament, který ale představuje smutnou nepřímou úměru, čím více sebe, tím slabší zážitek. Jelínkova poezie je sice po lexikologické a syntaktické stránce úsporná, ale přesto rozvleklá. A skrze jazykové hříčky pokaždé postavené na stejném principu brání proniknutí jakéhokoli náznaku emoce.
Jelínek vytrhne z letargie pouze několikrát, často spíš fragmenty: „milostná výstraha/ všem, kteří jsou jen jeden“, „Uvězni nic/ pro seberubu líc!“. Nad všechny texty pak vyniká báseň
Četba podzimu:
Čeho se dočte
v hnědých listech
vítr, kde prší
v iniciály,
o té,
jež pod plachetkou
hebkou stezkou
spěchá z dáli.
Čeho se dočte z žlutých listů
v poslední kapitole?
Z posledních vět?
Už je si jistý,
dočte ji zdola horem
od A do Zet.
O té,
jež pod plachetkou
přímou stezkou,
jdouc, neotálí.
Text patří k těm nejpřístupnějším, i proto je snáze zapamatovatelný než ostatní. Někdo se teď může v recenzi vrátit ke slovům Jiřího Trávníčka – „nehledat žádné ‚o čem‘“. Pokud tady nestačí argument, že Jelínkovy hry – šifry postrádají emoce, přidám ještě, že mi v jeho textech chybí pravda. Jelínek jako by se příliš často nechal unést formou a posunul stranou autenticitu. Četba podzimu je báseň naléhavá. Stejný dojem vyvolá například sugestivně metaforická báseň Motto:
V rozsoše noci a dne
roste jmelí žalu
až radost.
Tak moc mála málu
činí zadost.
V rozsoše dne a noci
roste zlo, dobro
věčna polem, věž,
až radost.
Vždy staří spolusoci
vší mocí
sočí polem.
Kdo zná
věže, jež ztéci,
chtějíce chtěli?
Či dobra věž.
Ty věže zla?
Všemu, co jeho.
Obé, co tvého.
Kde se Jelínek drží stranou vleklého tempa a přece působí autenticky, tam si z něj čtenář odnese nejvíce a ani nemá problémy s interpretací; pod skrytým dohledem básníka pak mnohem snadněji převrací ruby a líce slov. V takových chvílích se čtení sbírky Na závěr do prázdna stává hrou, dobrodružstvím, které vydráždí mysl; nutno však dodat, že vzácným.
Ivan Jelínek si zaslouží respekt a pozornost, za svou morální sílu a soustavnou novinářskou práci. Pro českou literaturu není jeho básnické dílo bezvýznamné, na druhou stranu by nebylo dobré k němu přistupovat s přehnanou úctou, jako to po vydání knihy Jablko se kouše udělalo mnoho kritiků.