Apollónové a Druhý
Michael Alexa 30.8.2010
Pavel Petr: Apollónové s černými olivami. Kniha Zlín, Zlín 2010, 66 stran.
Na novou básnickou skladbu Pavla Petra lákala již ediční poznámka a drobná ochutnávka s názvem Lesní požár kolem Olympie ve výboru z Petrovy dosavadní tvorby, v Aréně pegas, kterou vybavil doslovem Jan Štolba a kterou pro A tempo revue pěkně recenzoval Ondřej Hanus. Odborné práce obou pánů se v případě sbírky Apollónové s černými olivami mohou vázat jen na patnáct ukázek, na patnáct střepů z vitráže, a proto se jen velmi nejistě ptají po výrazu v další práci. Porovnejme proto, jak se nová Petrova kniha jako celek liší od dříve publikované ukázky.
Výběr básní pro Arénu pegas nepovažujme za reprezentaci Apollónů (nebyla by adekvátní stylem ani obsahem). Tyto „staccatem psané mikrotexty“ (Hanus) jsou funkčně koncentrovány na jednom místě nové knihy a jejich typ je v Apollónech s černými olivami v menšině. Proto se nenaplnilo, čeho se Hanus obával – žádný jednoduchý balast tu nenajdeme. Kniha pojednává o soužití dvou lidí – Apollónů. Klíč k Petrově poetice hledáme v pořadí básní a ve vnímání příběhu, který se odehrává mezi řádky i mezi jednotlivými neostře ohraničenými básněmi. Takto jsou svázány i sbírky, a co se týče Apollónů s černými olivami, bezprostředně navazují na knihu Ve spánku sluncem jsi voněl, která vyšla v roce 2008. Tím je opodstatněn i název – Apollónové totiž figurují v knize předchozí: „Mám tebe slíbeného. Apollónův slib, kterému uvěříš. / Ještě zaujatý myšlenkami na včerejší vášeň, nikým / nepozorovaný, blonďatý bůh, bůh – blond, si kontroluje / vlasy.“ Je pravda, že stále ubývá exkluzivních slov, typických pro Petrovo rané období, namátkou vyberme např. „smaragd“ nebo „sfingu“, případně přehršle jmen historických, později i mytických postav nebo měst a míst.
Štolba ve své studii „podezřívá“ Petrovy nové básně z možného příklonu k civilismu: „Zajímavé je ovšem sledovat, jak se v závěrečném oddílu, složeném z básní dosud nepublikovaných, řeč básníka, druhdy tak kypivě stylizovaná, posouvá až k útržkovitým větám-zápiskům málem civilního ražení. Anebo nám básníkův osobitý jazyk už tak zdůvěrněl?“ Například „tlumené zvuky sirén“ nebo „vynechávání neonů“ by mohly domněnku potvrdit stejně jako tyto skvělé verše: „Co nejrychleji myslím na pokrývky, / jak večer budou ležet na zemi. / Vedle knížek ze zlatého fondu.“ Přistoupíme-li na pevné pouto mezi posledními sbírkami, pak dáme Štolbovi zapravdu (přestože najdeme antracit, Jupitera nebo Ganymeda), ale zároveň si všimneme „civilizování“ Petrovy poetiky jako procesu postupného a pozvolného. Vedle toho si lze všimnout, že podobně roste i míra erotiky; Apollónové s černými olivami se tak řadí k nejerotičtějším knihám Pavla Petra (díky čemuž jsou čtenářsky velmi přístupní a stravitelní), přesto je nepovažujme za sbírku zlomovou, přinášející v rámci Petrovy poezie křiklavé novum.
Čteme o životě dvou Apollónů, tedy těch, co mají lyru, ale i luk, se vším všady: „ Za minutu šestnáctkrát dýcháš. / Jako mně nepatříš a patříš“, „Na začátku lásky – volně visící střapečky“, „Každou chvíli komentáře / nad tvou nepřítomností“. Básně promlouvají k někomu, hovoří v druhé osobě a vzhledem k povaze knihy chápeme básníkova partnera jako příjemce. V první polovině knihy však (do místa, než nastoupí texty Lesního požáru kolem Olympie) jsou promluvy neadresné, partner je přímo jmenován jen jednou: „Když se svěřuji o kráse náručí, ve kterých můžeme usínat, / Martin s rukama položenýma v bok říká – opovaž se.“ V ostatních případech si nejsme jisti, zda příjemce zůstává, nebo zda básník nepromlouvá sám k sobě.
Jean Lacroix ve studii Nekonečno a bližní podle Emmanuela Lévinase poukazuje na pojetí metafyziky ne-jednoty svého oblíbeného filozofa, jež se mimo jiné projevuje jako touha po radikálně heterogenním. Proto Lévinas zavedl pojem Druhý: „Oním absolutně Jiným je ten Druhý. Druhý není jen alter ego, nýbrž je to, co já nejsem. Exteriorita druhého, to je jeho výzva, volání ke mně. Bez oddělení by nebyla žádná pravda, bylo by pouze bytí.“ Petrovo jednání – přání, touhy, ale i výtky – je vedeno podle tohoto vzorce. „Ty jsi čekal, že něco zůstane? / Že si na něco vzpomeneš? / Že paprsky tě hřejí, že se tě zmocňují? / Pohled proti nepřerušené linii. / Můžeš si vzít, co tu zanechám.“ Jak jinak číst tyto verše?