PostFest 2010 v Kroměříži - 3. díl
Jan Fila 21.7.2010
V pondělí 28. června byl ve Sboru českobratrské církve evangelické Jana Blahoslava v Kroměříži oficiálně zahájen první ročník kompozičních kurzů PostFest. Jako lektoři přijeli Jaroslav Šťastný (Peter Graham), Pavel Zemek-Novák a Ondřej Štochl. Po krátkém úvodu a ideovém zdůvodnění konání kurzů již byly zahájeny první individuální hodiny kompozice.
 Jaroslav Šťastný |
Nevím jak ostatní kolegové, ale během hodin kompozice s výše jmenovanými skladateli jsem se cítil jako Alenka v říši divů. I když jsem již navštívil za svůj život řadu pedagogů, přičemž každý z nich měl odlišný způsob výuky, kompoziční metodu i stylovou orientaci, dosud jsem se však nesetkal s tak komplexním pohledem na problematiku současné tvorby a je jedno, který ze tří lektorů mi co řekl. Ptám se, proč nepřijel nikdo ze studentů skladatelského oddělení Pražské konzervatoře, kromě těch, kteří jeli do Trstěnic? Milí kolegové, to jste se sebou tak spokojení, že nemáte potřebu objevovat nové možnosti kompozice? I to je zřejmě důvod, proč je skladatelské oddělení Pražské konzervatoře nejméně progresivní v České republice. Při vší úctě k tradici i pedagogům, kteří na této škole působí, je nutné se zeptat: Co se stalo, že se ztratila téměř jakákoliv progrese a Pražská konzervatoř se stala nositelem ultrakonzervativního tradicionalismu?
Osobně jsem se dozvěděl řadu zajímavého. S Pavlem Zemkem-Novákem jsme vedli debatu ohledně rytmické struktury mých kompozic. Tato složka je v mých kompozicích intuitivní bez jakékoliv vědomé racionality. Dozajista, z jeho úvah vysvítá, že naše generace bude muset přehodnotit využívání polyfonie. Pavel Zemek-Novák se domnívá, že se již vyčerpala. Řeší to užíváním tzv. jednohlasých fug, kdy po expozici duxu přichází comes bez doprovodu risposty. Já osobně si myslím, na rozdíl od Ondřeje Štochla, že občasné využití imitace není na škodu a zvláště neortodoxní užití v rámci polytonální struktury může přinést hodně nového. S Ondřejem jsme se kromě jiných témat bavili o souzvukové struktuře a její potřeby harmonické polarizace za účelem většího napětí (v budoucnu se od Ondřeje Štochla můžeme těšit na knihu věnovanou tomuto tématu). S Jaroslavem Šťastným jsme konzultovali především makrostrukturu mých kompozic a nové možnosti přesného zápisu kompozic. O hodinách kompozice, které jsem s výše jmenovanými absolvoval, by se toho dalo napsat hodně, ale domnívám se, že nelze popisovat veškeré osobní zkušenosti.
V pondělí v podvečer se uskutečnil v chrámu svatého Mořice závěrečný koncert festivalu Forfest 2010, kde vystoupili japonská sopranistka Nao Higano a slovenský varhaník Marek Vrábel, ale pro vyčerpání z hodin u všech tří lektorů jsem koncert neabsolvoval. Kolegové z kompozičních kurzů však koncert hodnotili velmi kriticky jako časově přetažený a dramaturgicky nezajímavý. Víc napsat nemohu.
V úterý odpoledne jsem se zúčastnil autorského semináře, kde jsem nakonec jako jediný student kurzů PostFest našel odvahu představit některé své kompozice, mj. Stabat Mater, Vigilii a Šest miniatur pro anglický roh a harfu. Nejzajímavější diskuse se strhla kolem Stabat Mater ohledně toho, co je to vlastně v dnešní době kompoziční řemeslo. Nejextrémnější názor zastával Ondřej Štochl, že je to soubor odzkoušených postupů pohodlných k psaní postupů. Jeho úskalím je, že jsou pohodlné ke kompozici a nenutí autora hledat pro každou skladbu nové originální kompoziční řešení. Osobně se ale domnívám, že tzv. „řemeslo“ je důležité k udržení tahu kompozice, i když k její tvorbě autor nebude přistupovat v tematické rovině
 Arcibiskupský zámek v Kroměříži |
V úterý podvečer proběhl autorský pořad Jaroslava Šťastného (nar. 1952). Představil nám několik svých kompozic. Konfrontace jednotlivých děl byla velmi zajímavá. Odnesl jsem si z něj jeden významný poznatek. Peter Graham nemá vlastně svůj osobitý kompoziční styl, neboť pro každou partituru volí originální kompoziční řešení. Osobně mne nejvíce oslovil vysoce aleatorní Smyčcový kvartet č. 2 (první verze 1988, druhá vypsanější verze pro účely natáčení v druhé polovině 90. let, zvláště pak pro možností střihů). Ve třetí větě (Scherzo) je užita zajímavá kombinace horňáckého folklóru v obou houslích v typicky bitonálních terciích s rytmickou stereotypní pulsací blízkou snad až technu ve viole a violoncellu. Mezi kolegy jsme tento styl nazvali „jachno“ vzhledem k janáčkovským názvukům a stereotypnímu rytmu.
Po skončení tohoto autorského pořadu byl i Ondřej Štochl odměněn městskou policií Kroměříž za drobný přestupek, tentokrát botičkou.
 Květná zahrada |
Ve středu na mě nezbyly kompoziční hodiny, a tak jsem dopoledne strávil prohlídkou pamětihodností Kroměříže. Květná zahrada, zapsaná na seznamu světového kulturního dědictví Unesco, by již nutně potřebovala rekonstrukci. Byla postavena na počátku osmnáctého století italskými architekty Filibertem Luchesem a Giovannim Pietrem Tencallou za původními hradbami města. Je škoda, že v obou jezírkách je dnes již jen rákosí a bahno, takže jsou, stejně jako všechny rybníky v zámeckých zahradách, líhní obrovského množství komárů otravujících vše živé. Na obou vyvýšeninách stávaly dnes již neexistující altány a též ve spodních zahradách nebyly louky, ale rozsáhlá stromořadí. Snad se jednou dočkáme obnovy.
Navštívil jsem i světoznámou biskupskou obrazárnu na arcibiskupském zámku, jež uchovává díla předních evropských malířů 15. - 18. století (Tizian, Lucas Cranach st., Hans von Aachen, Paolo Veronese či Jan Breughel st.). Prohlídka byla velmi příjemná zvláště proto, že jsem byl v obrazárně sám, a měl jsem tak klid k rozjímání.
 |
pokračování příště
foto: Jan Fila
 |