PostFest 2010 v Kroměříži – 2. díl
Jan Fila 20.7.2010
Večerní koncert od osmi hodin v sobotu 28. června v Mozarteu Arcidiecézního muzea Olomouc byl překvapivě zcela obsazený. Řada diváků dokonce musela stát vzadu. Komorní orchestr Berg s dirigentem Peterem Vrábelem přinesl dramaturgicky rozporuplný program. Oproti avizovanému pořadí skladeb zazněla díla ve zcela odlišném sledu.
 Elena Letňáková |
Večer byl uveden krátkou zdravicí paní Vaculovičové. Koncert zahájil největší omyl večera. Klavírní koncert Good Company (1999) s doprovodem smyčcového orchestru holandského skladatele Boudewijn Buckinxe (nar. 1945) zazněl v podání Eleny Letňákové. Sólistka podala standardní výkon. Skladba je pojatá jako hudební hříčka. Nelze ji proto hrát jako klasický koncertantní kus à la Mozart, zvláště když se v sólovém partu objevují pikantní bitonální vztahy. Pokud se totiž k tomuto dílu přistupuje jako ke klasickému koncertu, zmíněné pikantnosti vyznívají jako špína. Přijetí publikem bylo rozpačité.
Petr Pokorný (1932–2008) měl zvláštní talent. Svým dílům dával velice poetické názvy, v případě vokálních děl si vybíral texty s nevšední poetikou nebo velice nosným příběhem, ale snad ani jednou jsem se u něj nesetkal se skladbou, která by s poetikou obsahu korespondovala. Nejinak tomu bylo i v případě kantáty pro baryton a smyčcový orchestr Marnotratný syn, op. 39 (1991) na text Josefa Kostohryze, kterou přednesl skvěle připravený Petr Matuszek. Jedno z nejkrásnějších podobenství Lukášova evangelia (Luk. 15, 11-32) autor textu zpracoval do barvitého obrazu hříchu a následného odpuštění. Petr Pokorný sice opustil pro něj jinak typickou dodekafonii (pokud ji snad přece jen využil, vystavěl řadu na diatonickém obrysu), zpracování bylo však velice fádní. Ve skladbě je důležitá práce s imitací. V melodice je časté využití čisté kvarty. Bohužel stavba frází je největším úskalím této kompozice. Nevznikají žádné vícetaktové celky, vývoj se neustále zastavuje nevhodnými pauzami, což by sice jako princip mohlo fungovat, kdyby byl ale zvolen jiný materiál, který by byl sám o sobě dostatečně nosný. V tomto případě se tak bohužel nedělo, a tak jsme byli svědky neskutečné šedi. I nástrojově se nejedná o zdařilou kompozici, instrumentalisté měli s provedením značné obtíže, které se projevovaly především v intonačních nečistotách.
 lektoři PostFestu Jaroslav Šťastný, Pavel Zemek-Novák a Ondřej Štochl |
Premiérou večera byl sedmivětý Tichý hymnus (1997) pro soprán a komorní orchestr lektora kompozičních kursů PostFestu Pavla Zemka-Nováka (nar. 1957). Sólový part přednesla Emílie Řezáčová. Výrazně sólově z nástrojů vystupuje harfa. V této skladbě se důsledně aplikuje autorův tvůrčí princip využívání unisona. Úvodní sordinovaná trubka přednese sólově téma, které je diatonické, odkazující kamsi do světa gregoriánského chorálu. Po zaznění tématu nastupuje osamocený sólový soprán občasně doprovázený harfou. Je škoda, že v programu nebyl přiložen text hymnu, vzadu v sále nebylo zpěvačce téměř rozumět. V následujícím průběhu kompozice se objevuje vícevrstevnaté provádění materiálu, unisonový princip je ale znatelný z celé kompozice. Na rozdíl od jiných autorových kompozic mne tato příliš neokouzlila.
Po přestávce se představil další lektor kursů PostFest Jaroslav Šťastný alias Peter Graham (nar. 1952) kompozicí pro osm houslí Ataraxie (napsaná v 70. letech). Sám název skladby odkazuje na její klidné vyznění (podrobněji zde). Osm houslistů hraje bez dirigenta každý svůj part zcela samostatně, přesné rytmické zapadání je irelevantní. V kompozici je důležitý princip heterofonie a využívání mnoha témbrových prvků. Také prostorové provedení bylo zajímavě řešeno, osm houslistů bylo rozestaveno po celé přední části Mozartea zády k publiku.
Toto provedení bylo dle slov autora v průběhu kurzů oficiální premiérou, neboť „premiéra“ se prý uskutečnila záhy po době vzniku na zahradě rodiny Vaculovičových. Od té doby skladbu nikdo nikdy nehrál a je to škoda, byla to zdaleka nejpůsobivější kompozice večera. Před samotným koncertem došlo pouze k revizi dynamiky, kdy autor výrazně zpřesnil její plán. Snad se tak skladba zařadí do repertoáru komorních těles.
Předposlední kompozicí koncertu bylo Stínování I (1975) Josefa Adamíka (1947–2009), který nás téměř před rokem z vlastní vůle opustil. I tato kompozice měla netradiční obsazení – k sólovému klavíru (Stanislav Galin) přidal autor flétnu a čtvery housle. Tato kompozice byla zdaleka nejexpresivnější partiturou večera. Zaujala mne pestrá nástrojová stylizace. Čtvery housle byly povětšinou vedeny v důsledné sekundové heterofonii.
 Provedení Andrsenových pohádek Roberta Hejnara |
Koncert zakončil dětský balet Andrsenovy pohádky pro komorní orchestr s Orffovým instrumentářem (1995) olomouckého rodáka Roberta Hejnara (nar. 1969). Ke spolupráci bylo přizváno Taneční oddělení ZUŠ Iši Krejčího Olomouc a choreografka Dana Škrabalová. Libreto baletu zpracovává pět pohádek (I. Císařův slavík, II. Cínový vojáček, III. Ošklivé káčátko, IV. Malá mořská víla a V. Císařovy nové šaty) ve formě drobné suity. Taneční zpracování bylo pak spíše na pomezí pantomimy, prováděli ho vskutku nejmladší tanečníci a tanečnice snad teprve nedávno školou povinní. Bylo vskutku roztomilé. Je proto škoda, že sál Mozartea většině diváků neumožňoval tanec sledovat vzhledem k drobnému vzrůstu tanečníků.. To se však nedalo říci o hudbě, některé pasáže mi přišly zbytečně disonantní vzhledem k tomu, jaký kompoziční jazyk blízký diatonice autor zvolil. Nejzajímavější je zapojení orffovského instrumentáře, jež partituru zvukově velmi obohacuje, zvláště pak užití tamburíny. Významně se zapojuje žesťový motiv smrti navracející se nejvíce v první a čtvrté pohádce, motivicky však vystupující v parafrázích i v ostatních větách. Po koncertě Robert Hejnar obdaroval choreografku květinou a Petera Vrábela květy tekutými…
Po koncertě nás čekala dlouhá cesta z Olomouce do Kroměříže. Během ní proběhla zajímavá diskuse mezi osazenstvem ohledně obou dnešních koncertů. I když jsme zhodnotili všechny kompozice, některé jsme posuzovali tu s většími či menšími výhradami, překvapivě největší shoda panovala u posluchačsky nejtěžší skladby dne – Tria pro housle, violu a violoncello (2001) Alberta Breiera, které nás oslovilo zdaleka nejvíce. Ondřej Štochl nám pustil další velmi zajímavou Breierovu kompozici Trio pro dvoje housle a klavír (1997). Již v této skladbě se projevuje autorův typický styl. Možná pro využití klavíru (který si mimochodem s neuvěřitelným nasazením a barevností klavírního projevu zahrál autor sám) tato skladba měla měkčí a pro posluchače hladší vyznění. Kéž by tato skladba někdy zazněla v Praze. Když jsme dojeli do Kroměříže, ukázalo se, že na internátě v Pavlákově ulici na nás zapomněli. Naštěstí se to díky osobnosti paní Vaculovičové záhy podařilo vyřešit.
Příjemný večer zakončila procházka nočním městem.Není bez zajímavosti, že leckteré části mimo hlavní centrum Kroměříže si dosud zachovaly svůj původní historický ráz konce 19. století, stejně jako třeba Střední průmyslová škola mlékárenská Kroměříž založená roku 1902 v ulici Štěchovice, kam již skoro před sto lety chodil můj dědeček do dvouleté Zemské mlékařské a sýrařské školy, než musel po absolvování školy narukovat do první světové války.
pokračování příště
foto: Jan Fila a Eva Kesslová (2)