PostFest 2010 v Kroměříži – 1. díl

Jan Fila 19.7.2010

 

 

Na přelomu června a července se v Kroměříži v závěru festivalu Forfest uskutečnily skladatelské kurzy PostFest. Kurzy byly svou náplní velmi zajímavé a kromě individuálních hodin se třemi lektory poskytovaly i řadu přednášek o aktuálních problémech soudobé hudby, prezentovaných na příkladech v Česku neslýchaných. Proto je škoda, že se PostFest termínem kryl s již vyhlášenými skladatelskými a interpretačními kurzy věnovanými perkusionistům v Trstěnicích, které se konaly již po čtrnácté.

Tomáš Pálka se svými pokladními bloky

Ještě před kurzy se ukázala jako velmi aktivní kroměřížská městská policie, naše auto, které řídil Tomáš Pálka, bylo „odměněno“ za drobný přestupek pokutou a ztrátou bodu. Bdělosti neunikl ani další z členů Konvergence o několik dní později. O tom však později.

Týden PostFestu neformálně zahájil koncert ansámblu Konvergence v neděli 27. června od 14 hodin v chrámu svatého Mořice na festivalu Forfest. Ansámbl přivezl skladby Tomáše Pálky, Ondřeje Štochla a Alberta Breiera. Koncert uvedla hlavní organizátorka festivalu Forfest paní Zdena Vaculovičová hezkou úvahou nad barevnou a témbrovou funkcí hudby, která byla převážnou složkou skladeb programu. Škoda, že zajímavý odpolední koncert byl kromě frekventantů kompozičních kursů PostFest jen slabě navštíven. Mohla za to dozajista jak časná hodina koncertu, tak obrovské vedro, vlastně jeden z prvních opravdu horkých dnů letošního roku.            

Ondřej Štochl hraje skladbu Tomáše Pálky

První skladbou uvedenou na odpoledním koncertě byla konceptuální kompozice Tomáše Pálky (nar. 1978) Svou violu jsem naladil co nejhlouběji (2009) pro violu a elektroakustickou stopu (na A tempo čtěte v těchto článcích: 27. 6. 09, 8. 7. 09 a 9. 4. 10). Zhruba desetiminutová kompozice má dvanáct částí propojených neustálým zněním chvějivé elektroakustické prodlevy. Konceptuální otevřený violový part (se scordaturou nejhlubší struny c podladěné přibližně o oktávu, v praxi někde mezi Desa H1 tak, aby struna vydávala drnčivý zvuk a zachytávala se o hmatník) obsahuje šest modelů, které mají definovaný přesný sled následností v několika kombinacích. Každý z modelů má optimálně znít 30 vteřin, některé však až dvojnásobně déle. Modely obsahují materiál, který může být využitý – autor nedefinuje přesný sled jednotlivých motivů, a proto poskytuje značný prostor k improvizaci zvláště v místech, kde je jen naznačeno využití prstokladů na scordaturované struně c. Kombinační bloky pak umožňují zcela volné prolínání jednotlivých prvků. Takto uvolněně řešená tektonika sice umožňuje neuvěřitelné množství kombinací při provedení, zároveň ale obsahuje výrazné nebezpečí statičnosti a nepochopení ze strany jiných interpretů, pokud by nedocházelo k tak progresivnímu vrstvení jednotlivých modelů se zřetelem na nárůst napětí jako v podání Ondřeje Štochla, který je dosud jediným interpretem této kompozice. Zvyšování tlaku smyčce při docilování vyšší dynamiky na takto povolenou strunu značně proměňuje jak barvu, tak výsledný tón obdobně jako u etnických smyčcových nástrojů Dálného východu. Závěr kompozice, kde je struna povolena na maximum, je dodaným prvkem Ondřeje Štochla, jež však celek logicky uzavírá.
Partitura skladby obsahuje poznámky pro světelný design pěti barev a tanec. I bez těchto složek však skladba působí přesvědčivě.

Petr Nouzovský po koncertě

Interpret předchozí kompozice Ondřej Štochl (nar. 1975) se v Kroměříži představil kompozicí Tetralog (2006) pro sólové violoncello a elektroniku. Obtížného partu na scordaturované violoncello (a, d, G, F1) se ujal Petr Nouzovský, náročné funkce zvukaře Jan Trojan. Čtvrthodinová čtyřvětá kompozice má jako motto čtyři základní lidské povahy – I. Sangvinik, který občas - melancholicky - podléhá svým emocím, II. Flegmatik, který dovede být - cholericky - prchlivý, III. Cholerik, jehož projev má i špetku – sangvinické – racionality, a IV. Melancholik, který – ovládán emocemi – hledá stabilitu flegmatika. Petr Nouzovský se obtížného partu ujal s obrovským nasazením a bez sebemenších potíží. Povětšinou atematický materiál obsahuje velké množství témbrových složek (rozsáhlé využití kvartových a terciových flažoletů samostatně i v kombinacích) a aleatorních ploch. V závěru kompozice dochází k maximálnímu povolení struny F1, struna přestala znít někde kolem B2.
Elektronika snímá reálný zvuk violoncella a pomocí různých filtrů a mixážního pultu dochází jak ke zvukové deformaci, tak ke kanonickému množení zvuků (hall, reverb). Takovéto užívání elektroniky je velmi riskantní brzkým oposloucháním podobných efektů, v rukách specialisty Jana Trojana však došlo k neuvěřitelně invenčnímu využití, které už tak zajímavou kompozici ještě více obohatilo. Proto je škoda, že princip takovéto práce s live electronics je technicky velmi náročný, a nemůže tedy docházet k zaslouženému častějšímu provozování této kompozice.

Matěj Dingo Vlk, Ondřej Štochl a Kamil Žvak

Koncert bez přestávky zakončilo provedení rozsáhlé partitury Tria pro housle, violu a violoncello (2001, o skladbě čtěte také zde, náhled partitury) Alberta Breiera (nar. 1961) (čtěte rozhovor s Albertem Breierem na A tempo revue). Před provedením bylo třeba přeladit celý ansámbl na požadované scordatury (housle: g, es1, a1, e2; viola: des, as, d1, a1; violoncello: C, G, d, b). Ondřej Štochl poznal Alberta Breiera osobně zhruba před čtyřmi roky zásluhou Jaroslava Šťastného. Albert Breier reaguje na dnes již historizující styly - např. spektralismus je známý již více než 30 let, přesto je stále více jako móda prosazován (viz článek Miroslava Pudláka, HIS Voice 5/2006), nemluvě o již umělecky dávno mrtvých vrstvách serialismu, multiserialismu či totální organizace – a přináší tak nové kvality. I když je Albert Breier alespoň pro mne zdaleka nejkomplikovanějším autorem, kterého detailněji znám, jedná se o hudbu posluchačsky přitažlivou a je škoda, že posluchačům jeho hudba zůstává stále neznámá. Pomoci by tomu měla nově vydaná CD. Autor je sinologem a expertem na čínské umění, zvláště pak kaligrafie. Napsal též kontroverzní zajímavou knihu věnovanou čínské tradiční malbě a evropskému symfonismu, kde autor nalézá v obou zcela oddělených kulturách mimořádně široké paralely.
Trio Alberta Breira přednesli Matěj Dingo Vlk, Ondřej Štochl a Kamil Žvak. Posluchačsky extrémně náročné provedení trvalo tentokráttřicet minut, ale bylo mimořádným zážitkem umocněným též inspirativním prostorem chrámu svatého Mořice, který letos slaví 750 let od svého založení. Premiéra kompozice se uskutečnila v podání ansámblu Konvergence v roce 2008. Řekl bych, že toto, již třetí, provedení bylo výrazově mnohem přesvědčivější než v říjnu loňského roku v Praze. Stejně jako tehdy muselo být hráno z partitury, z jednotlivých partů by koordinace byla nemožná, uvážíme-li, o jak extrémně rytmicky komplikovanou a intonačně náročnou sazbu jde. Funkce obracečů se ujali Tomáš Pálka a Jan Trojan. Poslech byl pro mne vskutku radostným zážitkem. 

chrám svatého Mořice v Kroměříži

Již po koncertě Konvergence vzdal kurzy jeden z adeptů PostFestu. Jeho zájmem totiž bylo především skládání bigbandů. Po konfrontaci s Triem Alberta Breiera usoudil, že je téma bigbandů těmto kurzům vskutku vzdálené. Kurzů se zúčastnilo těchto sedm odvážlivců: z brněnské konzervatoře Soňa Vetchá, Jan Stojánek, Daniel Šimek, Michal Vilím - varhaník ze Zlína, Petr Vaculovič a autor této reportáže - absolvent Pražské konzervatoře. Na závěr kurzů dorazila Barbora Čopáková z Prahy. Všichni jsme byli, kromě Michala Vilíma, představiteli nejmladší skladatelské generace. Není to sice vysoký počet studentů, pro nás to ale mělo tu výhodu, že jsme z našich lektorů vytěžili maximum.

Po koncertě ansámblu Konvergence se adepti kurzů zaregistrovali a pak rozutekli po Kroměříži, ve které bylo leccos k vidění. Mne osobně nejvíce zaujala akustika chrámu svatého Jana Křtitele na Milíčově náměstí. Oválná dispozice hlavní lodi zaručuje dokonalou prostorovou nosnost zvuku bez zbytečného echa, které by likvidovalo srozumitelnost textu. Jen je škoda, že nutná rekonstrukce varhan se protahuje kvůli nepředvídaným problémům.

V půl šesté jsme se v šesti vydali do Olomouce na předposlední koncert letošního Forfestu. V Mozarteu Arcidiecézního muzea Olomouc vystoupil Komorní orchestr Berg pod taktovkou šéfdirigenta Petera Vrábela. Před koncertem, který se konal až od osmi hodin, jsme si prohlédli město a ještě stihli vystoupit na věž katedrály svatého Mořice.

 

pokračování příště

 

foto: Jan Fila