Opelíkův Mikulášek

Jan Pirner 4.7.2010

 

 

Oldřich Mikulášek: Ztracený v poezii. Host, Brno 2010, 264 stran.

Novým výborem básní Oldřicha Mikuláška Ztracený v poezii připomněl Jiří Opelík sté výročí narození jednoho z našich největších básníků 20. století. Na dnešní poměry výtečně vybavená kniha významně obohacuje pohled na Mikuláška a přináší některé dosud nezveřejněné materiály. Práce Jiřího Opelíka si zasluhuje obdiv, dokonce by se chtělo říci, že ta dvě jména – básníka Mikuláška a interpreta Opelíka – patří odjakživa dohromady. Jak by také ne, oba se dlouhá léta znali, Opelík se navíc kromě Mikuláška věnoval editorsky jeho nejbližším přátelům Josefu Kainarovi (výbor Bláznův kabát) a Janu Skácelovi (souborná edice díla), interpretačně zkoumal dílo Holanovo (Holanovské nápovědy).

Vezměme to popořadě – až příliš decentní výtvarný doprovod Dalibora Chatrného Mikuláškovy verše sice neruší, ale ne vždy je adekvátně doplňuje. Básník se tu představuje s pestrou paletou svého jazykového umění, ale Chatrného slovník se drží stručného, místy poněkud konformního vyjadřování. Přesto převažuje pozitivní dojem z úpravy knihy – je to alespoň částečná satisfakce za výtvarně nevydařené Mikuláškovo souborné vydání z dílny Karla Kárásze (Verše I.−IV., 1997−2000).

Mikuláškova poezie byla už za básníkova života pořádána v celé řadě různě zaměřených výborů. V ediční poznámce se dočteme, že je tato nová antologie v pořadí patnáctá. Ani to však není konečné číslo; do Opelíkova pečlivého soupisu se nedostaly zahraniční antologie, litevský výbor Poezija (1968), ruský výbor Stichi (1970) a polský Coś jest w powietrzu (1985).

U Jiřího Opelíka jsem si zvykl na vysokou úroveň všech jeho prací, podobně je tomu i zde. Mikuláškova poezie je dnes jakoby stranou hlavního dění – je to trochu paradox nejenom vzhledem k množství básníkových textů, ale také kvůli jejich kvalitě. Je sice poměrně dobře dostupná, ale čtenářsky a interpretačně ne zcela objevená. Opelík se snaží jít po dominantách, vybírá ze sbírek nejcennější a literárními vědci také nejdiskutovanější kusy (např. Vyvolavač, Co víme o bílé, Metafora sedmá), připomíná básně, kde se Mikulášek hlásí k tradici nejlepších českých básníků (např. Metafora druhá, naopak chybí rilkovská báseň Míč) nebo kde znovu objevuje folklor (např. Poezie).

Každý výběr veršů je nejenom připomínka básníkovy tvorby, ale zároveň ukázka osobnosti editora-interpreta. Opelík si svůj prostor pečlivě ohraničil, pominul Mikuláškovu prvotinu Černý bílý ano ne, sbírky z první poloviny padesátých let, básnické eposy Krajem táhne prašivec, Albatros a sbírky cyklicky úzce propojené (a tudíž obtížně dělitelné) První obrázky a Druhé obrázky. Je v tom nějaké zvláštní zakletí. Mikuláškova odstrčená a autorem samotným údajně zapovězená prvotina se prý do výborů nehodí stejně jako „neblahou estetickou normou poznamenané“ sbírky let padesátých. Čtenáři výborů z posledních dvou dekád tak stále znají pouze podoby Mikuláška jako osobitě vyhraněného a nezařazeného mezigeneračního solitéra, jenž se čas od času přimkne k některé dominantní generaci či osobnosti; více důrazu se klade na poetiku všedního dne či na vliv Holanův, méně čtenářů si Mikuláška spojí s poetistickým hledáním či poválečným optimismem. Tyto zdánlivé mezery naštěstí vysvětluje a doplňuje dvacetistránková studie, v níž Opelík sleduje básníkův vývoj počínaje publikací v Jarním almanachu básnickém z roku 1940 až po pozdní tvorbu 80. let.

Výbor je pořádán chronologicky do čtyř oddílů-poloh (Holdy, Závratě, Manifestace, Nekrology), jednotlivé názvy kopírují Mikuláškovy nejčastější básnické motivy či oddíly jeho původních sbírek (např. oddíl Nekrology najdeme v Agoghu). Téma závratě z lásky, z alkoholického opojení životem, hold vínu, to jsou všechno básníkovy celoživotní leitmotivy – vzpomeňme při tom na Mikuláškovu pečlivou kompozici každé sbírky, kdy přesně záleželo na názvech a pořadí oddílů, na jejich intertextualitě. Opelík je stejný, s básnickou přesností propojuje jednotlivá tvůrčí období, sleduje Mikuláška jedoucího „na holanovském voze“, přibližujícího se poetice Skupiny 42, hledajícího novou poválečnou tvář ve folkloru a zpěvu vůbec, Mikuláška na vrcholu v 60. letech i nakonec zakázaného a dlouhodobě zdravotně handicapovaného. Nejhodnotnějším jádrem Mikuláškovy poezie (a zřejmě i Opelíkovi nejbližším) se tu přirozeně jeví básníkova tvorba soustředěná ve sbírkách Ortely a milosti, To královské, Šokovaná růže a Agogh. Mimoliterární skutečnosti zapracoval Opelík do přehledného kalendária, kde si i poučený čtenář přijde na své. Výbor navíc obsahuje zajímavý oddíl známých i neznámých fotografií – raritní snímky z básníkova dětství a mládí střídají momentky z dlouhodobé hospitalizace či z dovolené v Bulharsku, sepětí poezie a vědy je dokumentováno básníkovým přípisem dlouholetému kamarádovi

Výbor Jiřího Opelíka je dílem citlivého a vysoce kvalifikovaného odborníka; vyplňuje nespravedlivou mezeru, která Mikuláška už řadu let zasouvá mimo obecné povědomí. Je to precizní a důkladné završení Opelíkova (zatím nepřekonaného) zájmu o Mikuláškovo bohaté dílo.