Koncert z komorních děl studentů skladby na HAMU 9.6.
Jiří Slabihoudek 1.7.2010
Na velmi horký večer 9. června byl v Galerii Lichtenštejnského paláce připraven pestrý a zajímavý koncert z děl (převážně) benjamínků naší prestižní vysoké hudební školy. Sál byl zaplněn asi z poloviny, což nebyl tak tristní výsledek, s jakým se bohužel na koncertech soudobé hudby nezřídka setkáváme.
Úvodem zazněla elektroakustická miniaura Antona Aslamase (nar. 1988, 3. roč., prof. I. Kurz) Poznání (2010). Jednalo se o prolínání zvuků vodních toků, vln a moře, které postupně nabývaly na intenzitě, aby se nakonec zase uklidnily. Skladba byla koncipována jako příliv a odliv (nemohl jsem si nevzpomenout na Aslamasovu orchestrální práci Proudy, která nalézala inpiraci také ve vodních tocích, ač jen symbolicky - recenze zde na A tempo revue). Posluchače tato milá zvuková relaxace dostala do příjemné pohody a koncentrace. Myslím, že autor by mohl pokračovat v tomto směru, protože uvedená kompozice nebyla jen pouhou snahou vytvořit něco originálního a nezvyklého, ale spíše zvukovým uměním, které na posluchače působilo stejně tak, jako to dovede hudba živá.
Čtyři kusy pro klavír sólo (2010) Adama Pobořila (nar. 1987, 1.roč, prof. I. Kurz) byly, jak sám autor v programu předestřel, postaveny na práci s repetovaným tónem (resp. intervalem, akordem). V první větě se s tímto aspektem setkáváme jen v náznacích, repetovaný tón se tu a tam objeví v jinak klidné a imprese plné větě, čímž vytváří napětí, složku v hudbě velice podstatnou. Druhá věta se nese ve velmi podobné náladě, setkáváme se s jímavou melodií v basu opatřenou sopránovou prodlevou, následuje inverze. Cantabile je přerušena rychlým toccatovým středním dílem, ve kterém se repetovaný tón poprvé neochvějně představí. Třetí věta je scherzo, přičemž první díl používá ostinato akordy ve zběsilém tempu, v druhém se klavír jakoby uklidní, nadechuje a vydechuje, aby se znovu připravil na „ďábelský“ tanec. Čtvrtá věta je meditací, repetovaný tón se tu propojuje s ostatním hudebním materiálem a cyklus končí smířením.
Autorův nápad byl zajímavý a pro samotnou kompozici jistě inspirativní, avšak zpracování se stalo v průběhu poslechu značně stereotypní. Skladba měla vlastně jen dvě polohy – klidnou a zběsilou, které sice přinášely kontrast, ale mezi sebou byly až příliš podobné. V poslední větě už byl potenciál repetovaného bohužel vyčerpán a stal se paradoxně rušivým elementem.
Interpretace se s přehledem ujal Michal Šupák
Další na programu byla Krajina, kterou hledám (2010) pro housle, kytaru a akordeon Tomáše Sýkory (nar. 1979, 1. roč, doc. J. Filas). Kompozice zajímavá především barevně je rozdělena do několika odlišných úseků, jakýchsi dialogů jednotlivých nástrojů. Tyto úseky jsou často melodické, harmonicky bohaté a už i výběrem nástrojů je zde naznačena inspirace taneční hudbou Latinské Ameriky. Autor také často pracuje s crescendem a decrescendem, jelikož akordeon k tomu vybízí. Tu a tam se nějaké melodie či barevné koláže objevují v různých úsecích, čímž autor drží skladbu pohromadě. Návrat k prvnímu úseku tak v závěru skladby snad ani nebyl nutný. Velice kontrastní a pestré.
Myslím si, že autor mohl být výsostně spokojený s interprety Tomášem Petríkem na housle, Kristinou Švábovou na kytaru a Jiřím Lukešem na akordeon. Byli sehraní i v těch nejméně přehledných pasážích této zajímavé kompozice.
Příjemné osvěžení nám nabídl Daniel Patras (nar. 1989, 1.roč, prof. I. Kurz). Který ze svého cyklu Tricykles pro klavír (2009) zahrál třetí část nazvanou Three Jumping Tricykles (Tři skákající tříkolky). Skladba je značně odlehčená, efektní, příjemná na poslech, v dobrém smyslu jednoduchá a přehledná. Název zcela vyjadřoval její náladu – hravou a vtipnou. Hudba to byla spíše užitková, než umělecká, avšak osobitá. Dle mého názoru by se svým veselým charakterem hodila například do nějaké videohry. Daniel Patras zahrál svou kompozici se skromnou bravurou a dle usměvavého výrazu byl se svým výkonem spokojen, ostatně stejně jako publikum.
Kompozice Petra Hory (nar. 1981, 1.roč, doc. H. Bartoň) Dřevem a motýlem (2010) se nesla ve zcela jiném duchu, a to avantgardním. Těleso složené z Lukáše Vytlačila (flétna), Lenky Koplové, Šárky Broftové (housle), Borise Goldsteina (viola) a Martina Ondráčka (violoncello) nás pod taktovkou autora uvedlo do stísněné nálady přerušované útržkovitými motivky jednotlivých nástrojů, které dohromady vytvářely zvukovou koláž, uši a ducha dost drásající. Hlavní úlohu hraje flétna, která se nám několikrát představí v až sentimentálních delších ucelených melodiích, dokonce je jí svěřena i kadence (že by alegorický motýl?). Hromy, které byly ve středeční večer slyšet až do sálu, myslím přidaly k celkové atmosféře této kompozice. Dle mého názoru bylo ve skladbě málo kontrastu a objevovalo se zde mnoho nepříjemných disonantních zvukových ploch. To by samo o sobě nemuselo vadit, avšak v tomto případě mi to přišlo neopodstatněné. Kompozice mne do sebe nevtáhla.
Po přestávce zazněly Tři podoby lásky pro soprán a klavír (2009) Pavla Trojana ml. (nar. 1984, 3.roč, prof. V. Riedlbauch). Jednalo se o písňový cyklus na texty tří odlišných jazyků. Autor tak navazuje na Ebenových Šestero písní milostných, a to z části i hudebním pojetím. První dvě písně, na text český a anglický, byly napsány v rozšířené tonalitě a tvořily ucelenou dvojici. Klavír zde hrál spíše zvukomalebnou roli, vytvářel atmosféru pro daný text. Píseň Láska a nenávist se nesla v poetickém, jemném duchu, sopranistka měla velký prostor pro předvedení svého umění, píseň Between the Breasts of Bestial přinesla kontrast a vkusnou expresi. Mně osobně přišla nevhodná pro anglický jazyk, zpěvačce na rozdíl od předešlé skladby nebylo mnoho rozumět. Autor používá velké melodické skoky, které deklamaci přirozeně značně stěžují. V případě našeho foneticky pregnantního jazyka to tolik nevadí jako u „otevřené“ angličtiny. Italská Arie di Vera jako by patřila do jiného světa. Trojan tu kvalitně vzdává hold bel cantu a italskému cítění pro melodii. Klavír zde již nemá jen funkci doplnění atmosféry a plně se projevuje. V mnoha místech se sice nezapře autorův dosavadní styl (např. vtipný rozběh do široké melodie je náhle přerušen mírně disonantní pasáží subito piano), ale rozdíl oproti předešlému je až příliš velký. V programu sám autor uvádí, že k již napsané árii později připsal další dvě části. Myslím, že je měl nechat oddělené. Árie sama o sobě je dobře zkomponovaná, stejně jako píseň anglická a česká. Písně nevýrazně podala Jana Kačírková, na klavír doprovázel autor.
Klavírní kvintet in G (2009) Pavla Andogy(nar. 1984, 2. roč, doc. H. Bartoň) byl stejně jako Pobořilovy Čtyři kusy pro klavír postaven na repetovaném tónu. V Andogově případě se však jednalo o avantgardní jazz. Hned v úvodu se nezapřel autorův vtip. Nastolil ostinato, které vždy v nečekané chvíli zastavoval. Dílo poté velmi zvolna gradovalo a provedlo nás od srdcervoucích klavírních akordů za jemného doprovodu ostatních hráčů přes quasi improvizované fantazie až po zvukově drsné kontrapunktické pasáže. Navzdory těmto stylovým nepoměrům (anebo právě díky nim) dílo drželo pohromadě od začátku do konce. Autor se sice tu a tam nevyhnul hluchým místům, ale jako celek skladba obstála na jedničku. Možná bych pouze vytkl pro mě moc rozvleklý závěr, který mohl být ráznější. I zde se autor vrátil na začátek a stejně jako u Pobořila bylo již ostinato mírně protivné.
Interpretace byla výborná, nejlépe se předvedl Michal Šupák na klavír, kterému byl dán největší prostor i samotnou kompozicí. Dále hráli Lenka Koplová a Šárka Broftová na housle, Boris Goldstein na violu a Martin Ondráček na violoncello. Andogův styl jim vyhovoval lépe než ten Horův.
Druhá skladba Petra Hory, která zazněla na tomto koncertě, se jmenovala V zrnku písku (2010). Pět miniatur na mě působilo dojmem zapsané improvizace na volnou dodekafonii. Autor se zcela zřejmě chtěl v této kompozici vyrovnat s odkazem druhé vídeňské školy. Povedlo se mu to výtečně. Časově, tektonicky i interpretačně to byla velmi vyvážená kompozice. Autor nám zde představil snad všechny nálady, které se pomocí dané kompoziční techniky dají vyjádřit. Velmi hezky si hrál s předržovaným a suchým pedálem. Kakofonní dojem jak má být. Jen té originality by možná mohlo být více.
Petr Hora za klavírem působil charismaticky a suverénně a své hudby se ujal objektivně (jde-li to tak říci).
Závěr večera patřil Jiřímu Lukešovi (nar. 1985, 1. roč, prof. I. Loudová). Zpěváci Eliška Prošková (alt), Josef Zedník (tenor) a instrumentalisté Marie Kroužková (flétna), Petr Chudoba (violoncello), Dominika Ťuková (harfa) a Zuzana Pelcová (klavír) pod vedením Petra Hory se zájmem přednesli jeho Orientem inspirovanou skladbu Písečná žena, op. 19 (2009-10). Pro větší umělecký dopad na posluchače bylo ztlumeno světlo v sále. Hned po rozeznění prvních tónů jsem tento záměr ocenil. Atmosféra by se dala krájet. Autor vytvořil velice bohatou škálu zvuků hlavně za pomoci celotónové stupnice. Po navození temné, meditativní a cizokrajné nálady přináší klavír drama a za zvuků flažoletů vstupuje na pódium alt (velmi působivé). Tenor s ním vede dialog, který se postupem času vyhraní až do velice expresivního křiku. Hudba tak v sobě nese značné drama a příběh, který mi ovšem není znám. Jiří Lukeš nalezl inspiraci ve stejnojmenné novele japonského spisovatele Kóbó Abeho. Skladba mi přišla dospělá a krom vyjmenovaných atributů jsem v ní nalezl velmi příjemný a jemný humor.