Básně Adama Borziče
29.6.2010
Původ utopie
/Tommaso Campanella/
Vyrůstal u moře.
Proto se jeho fantasií hemží
všelijací podloudníci, škvoři a raci,
hubení pasáci a vypasené děvky,
úlisní kněží a ctnostné venkovanky,
– společně obývají práh země.
S nimi na slunci není sám.
Sají společně jeho prsy.
Tam, tam je třeba hledat
zrod Sluneční republiky,
tam na špinavém tržišti,
v kalné vodě přístavu,
kde poprvé v noci pod palmou
mu jeden mladý muž
rozpálil hvězdu podbřišku
a posunul jeho loďku
daleko na otevřené moře.
To – to je jeho námořní kapitál,
to jsou jeho obligace,
jeho napjaté plachty míří
do nekonečna sítě světů,
ty chce křižovat.
/V Slunečním státě
tvoří námořnictvo základní ideologickou výztuž republiky,
kostru, opěrný systém, symbolický řád.
Věříme, že sama cesta za objevy je objevná,
objemná kosmem, kosmem objatá,
tak se seznamujeme s dalšími námořníky
a poznáváme, jak se žije tu i onde, naše zvyky
nikomu nenutíme, avšak pečlivě zkoumáme,
které je záhodno adaptovat.
Volnost je klíč.
Tak si tu sedím nad mapou Slunce
a zdi vězení se o otírají o moje záda.
Ta vlhká vlezlost mě ubíjí.
Ta obscénní potřeba mě svírat,
ta naivní představa, že moji mysl
může zadržet nějaký voják, bachař nebo lichvář,
inkvizitor nebo pitval! To je úděsná troufalost,
jalová tupost, malost nad malost!
Dost! Musím se vrátit zpět,
na náš ostrov, za malý okamžik započnou obřady,
tisíce lamp nad mořem zajiskří,
a noc odhalí něco ze své světelné povahy.
Lučištníci i chytači hvězd
jsou již na místech.
A mágové za malý okamžik vyjdou
po točitém schodišti a stanou na balkóně
opatřeném balustrádou. Před nimi
bude zurčet tiché skleněné vejce s křídly…
Teprve až ho uctí, mohou usednout,
neb síly snadno stoupají do hlavy
a je nutné je v srdci udržet.
– Pak započne slavnost na moři./
(Exekuce sluncí)
Pistolnická bajka
Karlu Pioreckému
Chce to úder. Tlesknutí srdce.
Rozmáchlé gesto letící krve.
Smích ptačí řeky.
Písmena, která prve rozpadla se,
nyní povstávají,
šikují se do divných jednotek.
Pistolnické klobouky,
kravaty, kolty a dávné zkazky,
slunce je olízne jak známky
a vypustí do světa jak kolky.
Prostor pěstí nerozrazíš.
Vystřel z lásky!
Přivedu do tvého domu
výstřední lachtany,
rtěnkou zmalované tuleně,
přivedu ti blouznivé vizionáře
a dovedu chudé,
až jim odkrojím půlku hlavy,
uvidíš kontinenty krys,
krátery hladu, pohoří úzkosti
a tehdy
– tehdy – tehdy
zahoříš.
Rozhovor s R jedné mrazivé noci
Musel bych zapudit život, kdybych ji neznal!
Venku je smrtící mráz.
Hlavou mi otřásá myšlenka,
kolik bezdomovců umrzne dnešní noci
v kapitalistickém ráji.
Jeden, Dva nebo Tři?
Je to málo, nebo moc?
A přece, když se skláníme ve vytopené kavárně
nad stolem, který pokrývají listy jejích básní,
jsem šťastný. Tak šťastný, že mě podezírá,
že se nudím. Neprávem, cuchám si vlasy
a přemýšlím, že R v jejím jméně
je R v mé knize Rozevírání.
Venku zatím ožralý, smradlavý bezdomovec
usíná a zdá se mu sen o nebeském Otci.
Puškin mě vzrušuje
Puškin mě vzrušuje.
Chodí za mnou v noci,
má v ruce kahan
a na nohách dřeváky.
Rozžehne světlo.
Svlékne mě
a namaže mi prdel
husím sádlem.
Pak mi zalepí ústa
a přikáže zpívat.
(Rozevírání)
Podivná modlitba
Dnes jsem slyšel ptáky.
Nejdřív se zdálo, že bůh převlečený za vítr
nese jejich jarní hlasy,
pak ale rozevřela se mateřská zem
a podsvětí vycenilo zuby,
už nebylo slyšet zpěv,
jen chmurné basy
pekelných hvězd.
Poznal jsem své tělo
jako nevlastní rozpouštělo se v příbojích černé řeky
mizelo za hranicí ztrácelo se v hořkých slinách
chtěl jsem křičet vyschl mi krk z kráteru ani sten nevyšel
věděl jsem jsem ta která čeká na zrození
jsem žena v jádru muže
ostrá travina – hojivá bylina – popelavá květina.
Matko!
Matko!
Matko!
Matko podsvětí, z tvých šťáv mám nyní brát
děsivou mast, abych zahojil uzlík nervů, pytlík kostí,
šalebný šepot krvácejících křídel.
Matko, tvá něha je hrůzná!
Křičíš na mě
a já mám být slonová kost,
mám žít jako host, jako cizinec,
zas na kruté zemi,
v zemi chudých,
kterým patřím celý čas!
Matko, mám se znovu narodit,
abych ti dal hlas a tys mohla výt,
výt na Měsíc, než skoná
Otcův směšný řád?!
Jaro
Tohle jaro ve mně zapouští a kvete.
Všechna čerň světa voní, je hlínou.
Prosívám slunce v kostech
jsem na dotek plachý jako lampion
průzračně nekonečný snivý
sněný uzounkou dírou mezi světy
vidím přívaly světelných vod
potoky chvění bez podob
tekuté přísliby jasu
vzpomínky na první okamžik
na rozevřené brány noci
na první hvězdu a první smích
– celé to svíjení zářivého těla.
Ach, leťte létavci!
Jsem také potravou větru!
(Rozevírání 2)
Fragment XV.
ať mám třebas měsíc na rukávu,
studený měsíc ostrý jako meč,
ať třeba slyším zvuky němé,
ať klesám pod tíží do ledového sněhu,
ať se třeba bořím do rybníku slz,
anebo ať uvážu si vítr kolem pasu,
ať slyším šeptat jen vlastní tep,
bubnovat tep jak moře v dálce zhaslé,
ať třeba shořím v mrazivé bouři,
ať zmizím v přístavním kouři,
ať tak či tak jen tebe budu hledat,
vlasy mi poběží přes oči
jak stádo mrtvých koní v mlze,
chodidla se mi do zadřou
do šupin červeného slunce
a rty okorají jak krunýř staré želvě,
nebudu znát nic než sucho nebo led,
sníh anebo tichý pláč,
a ty jako sama dálka, jako vábivé opakování,
jako věčný vlnolam téhož
a ty jako kami zakleté do dřeva
trouchnivého stropu, ty budeš stát
anebo půjdeš, a já budu hledat
pod špičatými jehlami polárních hvězd
mosazný zvon, abych rozlomil zvuk,
rozezvonil noc, abych rozezvučel
lhostejné uši světa, abych tě našel.
Abys mě konečně našel.
|
Modř: Berlínská meditace o vnitřní barvě chladivou střelou se ráno posunulo
|
–––––––––
Adam Borzič (nar. 1978 v Praze) vyrůstal v Chorvatsku poblíž města Split. Studuje na Evangelické teologické fakultě UK obor Základy křesťanských tradic. Je členem básnické skupiny Fantasía; spolu s Petrem Řehákem a Kamilem Bouškou vydal stejnojmenný sborník (Dauphin, Praha 2008). Poezii a esejistické texty publikoval ve Tvaru, Plži, Křesťanské revui, Novém Prostoru aj. Pravidelně přispívá do Deníku Referendum. Je předsedou Společnosti křesťanů a Židů. Příležitostně přednáší na Svobodné univerzitě Collegium Lucis o hermetismu a dějinách magie. Živí se překládáním a terapií, kterou pojímá coby péči o duši.
foto archiv