Hudba je hra
Jan Fila 27.6.2010
V pátek 11. června se v Sále Martinů Lichtenštejnského paláce uskutečnil koncert Komorního orchestru Pavla Haase pod taktovkou Tomáše Hanáka. Orchestr, ještě nedávno známý pod názvem Roxy Ensemble, pro tento koncert vyzval ke spolupráci Gymnázium Jana Nerudy a Hudební školu hlavního města Prahy. Proto také bylo na koncertě překvapivě hodně dětských posluchačů.
Koncert zahájil výběr ze Suity z baletu Louskáček, op. 71 (1891–2) v úpravě pro smyčcový orchestr (aranžmá Fabrizio Ferrari) Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893). Pět částí ze suity představilo jen málo z bohaté partitury. Orchestr se předvedl v nejlepším, velmi barevném světle.
Kompozice 5/6/5 pro klarinet a smyčcový orchestr (2010) Petra Wajsara (nar. 1978) byla premiérou podvečerního koncertu. Sólistou se stal Karel Dohnal, jemuž autor dílo věnoval. S poměrně obtížným partem se vypořádal bez sebemenších potíží. Bizarní název kompozice je odvozen od základního modelu 5+6+5 šestnáctinových not v 4/4 taktu. Forma kompozice je kruhová s návraty jednotlivých segmentů. Sólový part začíná výrazným užitím slapů. Kompozice využívá chromatického, neustále modulujícího materiálu se základním tónovým centrem blízkým g moll. V celkově svižném tempu se neustále objevuje vyznačený rytmický model. Obzvláště mne zaujaly plochy komplikovaných kontrapunktů ve vnitřních hlasech. V závěru se čím dál víc interpretů přidává k modelu, který je vytleskáván. I když byla skladba přednesena s velkým nasazením, objevily se nedostatky v rytmické souhře, neboť pauzy byly pociťovány příliš velkoryse, orchestr na nich „zatahoval“. O přestávce se mi při rozmluvě s autorem potvrdil i další poznatek, že tempo neustále klesalo. Je to i tím, že interpreti pauzu cítí ne jako ticho, ale jako prostor k odpočinku.
Umělecký vedoucí Komorního orchestru Pavla Haase Radim Kresta před časem vyzval Gymnázium Jana Nerudy a Hudební školu hl. m. Prahy ke spolupráci na tomto koncertě. Z obou škol byly vybrány tři mladičké interpretky. Všechny se uvedly výborným výkonem, u mladších interpretek pak výkonem vskutku neuvěřitelným.
Jako první se představila patnáctiletá Jana Eisenhammerová (GJN), která s Komorním orchestrem Pavla Haase přednesla Pagina d’album pro klarinet a smyčce (2007) Michela Manganiniho. Sólistka až na drobné zaváhání v úvodu kompozice přednesla part s jistotou. Bohužel skladba byla z kategorie děl, která nepřinášejí nové podněty. Neopouští tóninu B dur a kromě několika akordů se v jejím průběhu neodehrává nic neobvyklého. Stylově se pohybuje na pomezí neoromantismu a tonikálního popu.
Osmiletá Marie Viola Mojzešová (Hudební škola hl. m. Prahy) přednesla třetí větu Rondo all’Ungarese z Klavírního koncertu D dur, č. 11 Josepha Haydna (1732–1809). Drobná interpretka dokonce musela mít pomocný mechanismus k pedálu klavíru, přiznám se, že jsem něco podobného dosud neviděl. Přes svůj věk sólový part přednesla s technickou jistotou a bohatým výrazem.
Do třetice po přestávce vystoupila jedenáctiletá Pavla Tesařová a zahrála Meditaci pro housle a smyčce z druhého dějství opery Thaïs (1898, tato meditace je často nazývána též Ave Maria) Julese Masseneta (1874–1935). Sólistka zaujala čistým barevným tónem bez přehnané patetičnosti, se kterou bývá tato skladba často prováděna.
Koncert ukončila precizně vystavěná a s velkým výrazem přednesená Serenáda pro smyčce Es dur, op. 6 (1892) Josefa Suka (1874–1935). Nikdy mne nepřestává fascinovat, o jak propracovanou kompozici se jedná, uvážíme-li, že ji autor napsal o letních prázdninách bez Dvořákova pedagogického vedení jako teprve osmnáctiletý.
foto: Jan Fila