Bona Fide Tango a Soňa Červená

Jan Ciglbauer 25.6.2010

 

 

 

3. června 2010 se v žižkovském Atriu uskutečnil koncert souboru Bona Fide Tango, který se zaměřuje na interpretaci (nejen) argentinského tanga ve všech jeho historických i současných podobách. Jako speciální host vystoupila pěvkyně Soňa Červená.

Kvintet Bona Fide vystupuje ve složení: Petr Grau – flétna, Jakub Janský – housle, Ladislav Horák – akordeon, Jaroslav Novák – kytara, Petr Dvorský – kontrabas. Jeho členové účinkují v klasických orchestrech a podílejí se na různorodých hudebních projektech. Petr Dvorský je pak známým jazzovým basistou. Pro zajímavost lze zmínit, že Jakub Janský se argentinskému tangu věnuje i jako tanečník. Proto nepřekvapí, že Bona Fide Tango je také jednou z pražských platforem pěstujících tento tanec, což zahrnuje kurzy pro veřejnost a organizování tanečních večerů (milonga).

Soňa Červnaá a Bona fide

V první polovině koncertu se objevila jak starší tanga – Por Una Cabeza (1935) Carlose Gardela (1887–1935) a A Evaristo Carriego od Eduarda Roviry (1925–1980), tak vlastní aranžmá slavné skladby Adios Nonino (1959) Astora Piazzolly (1921–1992). První část uzavíralo aranžmá Otra Luna Carlose Libedinského, k níž pustil Dvorský do reproduktorů připravenou rytmickou stopu. Soňa Červená poprvé vystoupila ve skladbě Tango pro Soňu, kterou pro ni složil Aleš Březina (nar. 1965). Dále zazněla píseň It Was A Very Good Year (1961) Ervina Drakea (nar. 1919) proslavená Frankem Sinatrou.

Po přestávce patřil program hudbě Astora Piazzolly, konkrétně Cuatro Estaciones Porteňas (1970). Piazzolla vytvořil dvě verze tohoto cyklu. Zatímco orchestrální byla provozována vcelku, verze pro malý ansámbl výhradně jen po částech, proto patří Bona Fide dík za netradiční zážitek z kompletního provedení v tomto obsazení. Poté vstoupila na scénu znovu Soňa Červená, aby přednesla El Tango (1965). Autorem textu je Jorge Luis Borges. Skladba pochází z doby, kdy se Piazzolla zabýval vokálním projevem na pomezí zpěvu a recitace, který najdeme již v tradičním tangu 20. a 30. let a v 60. letech 20.století dochází k jeho znovuobjevení v mnoha různorodých žánrech. S tímto přístupem k vokálnímu partu si sympaticky hraje i nová Březinova skladba. Na závěr zaznělo LibREtango, což je lehce elektrifikované aranžmá Libertanga (1974). Ze začátku se zdálo, že hráčům připravená smyčka chvilku utíkala, ale přidaná Milonga del Ángel (1962) výsledný dojem – hlavně díky přirozeně dýchajícím frázím akordeonu – mnohonásobně vynahradila.

Z hudebního projevu i z repertoáru Bona Fide je patrný velký obdiv k Astoru Piazzollovi a hudebníci čas od času zmíní, že se snaží o autentickou interpretaci jeho hudby. Piazzolla sestavil během své kariéry několik vlastních ansámblů. V žádném z nich však nebyla flétna, zato nikdy nechyběl klavír. Bona Fide tak má navíc s akordeonem namísto bandoneonu nutně jiný, mnohem měkčí zvuk. Ten velmi svědčí hudbě Carlose Gardela a jeho současníků, zatímco novějším kompozicím dodává někdy trochu nečekaný nádech. Bylo si toho možné všimnout zejména u Čtvera ročních dob. Velmi dobře se zvuk Bona Fide pojí se zralým altem Soni Červené, přičemž zvláště El Tango bylo mimořádné. Po večeru tak zůstává příjemný dozvuk.

 

foto archiv