Konvergence No. 2

Jan Fila 21.6.2010

 

 

Čtvrteční koncert Konvergence No. 2 se 10. června konal v netradiční prostoře. Večer se uskutečnil v sálu Galerie HAMU v Lichtenštejnském paláci. Vyslechli jsme skladby tří členů Konvergence a tří hostů. Celý večer byl bez přestávky, a proto je škoda, že mezi každou skladbou byla dlouhá pauza věnovaná přestavbě pódia. Ztrácela se tak kompaktnost dramaturgického celku. Sál byl zhruba z poloviny zaplněn.

Martin Borzík

Koncert zahájila skladba Vergangene Zeiten / Zašlé časy (2007) pro komorní soubor slovenského autora Lukáše Borzíka (nar. 1979). Ten využil obsazení klarinetu (Jiří Mráz), smyčcového tria (Irena Štochlová, Ondřej Štochl a Sebastian Tóth), kytary (Ivan Boreš) a klavíru (Eva Hutyrová) pod taktovkou Jana Rybáře. Interpretačně náročná skladba mě od počátku zaujala. Využívá značně disonantní intervalový výběr. V úvodu kompozice je dominantním nástrojem klavír s výrazným melodicko-rytmickým materiálem. Zbytek ansámblu pak agresivními vstupy dění v klavíru komentuje. V rámci celé kompozice je patrné užívání extrémních poloh nástrojů. Následující mohutná gradace ústí do širokého unisona smyčců a klarinetu s výraznou melodií. Pěkná skladba končí osobitou rytmickou pulzací všech nástrojů. Jen je škoda, že basové tóny klavíru v prostoře Galerie byly příliš nosné a výrazně kryly ostatní nástroje. To se bohužel ukázalo jako úskalí i při provedení dalších kompozic uvedených na tomto koncertě.

Pavol Rinowski (nar. 1975) se představil kompozicí Anima – Animus, op. 11 (2007) pro komorní soubor složený z flétny (Zuzana Bandúrová), houslí (Matěj Vlk), violy (Ondřej Štochl), violoncella (Sebastian Tóth), klavíru (Eva Hutyrová) a cembala (Lukáš Vendl) pod taktovkou Jana Rybáře. Po agresivním vstupu klavíru a glissandech smyčců po celém rozsahu následují plochy izolovaných krátkých tónů jednotlivých nástrojů střídané hutnými sazbami celého ansámblu. Dílo je extrémně náročné na koordinaci jednotlivých složek. Autor skladbu v programu doplnil obsáhlým komentářem inspirovaným pojmy Carla Gustava Junga, a sice ženskou a mužskou částí duše. Výklad těchto pojmů přesahuje rámec tohoto článku. Osobně mne tato kompozice příliš nezaujala.

Netradičně na pravé straně sálu byla provedena kompozice Vrh kostek (1980) pro pět recitátorů a magnetofonový pás Marka Kopelenta (nar. 1932) inspirovaná obsáhlou, na svou dobu neuvěřitelně graficky složitě strukturovanou básní Stéphana Mallarméa. Páteří skladby je věta Vrh kostek nikdy nevyloučí náhodu. Ta byla postupně po částech zobrazovaná na příslušné ploše umístěné vedle pódia. Interpreti využili schodového uspořádání boční strany sálu pod okny. Podle Marka Kopelenta měl Mallarmé představu hudební partitury, motivické práce a polyfoničnosti. Ve skladbě z toho vytěžil zajímavě strukturované, hlasově modulované plochy. Elektroakustická složka se skládá spíše z ruchů, výjimečně obsahuje i amplifikované hlasy jako další vrstvy kompozice.
Komplikované dílo jsme vyslechli od velmi dobře připravených recitátorů-zpěváků Oldřišky Musilové, Kristýny Valouškové, Ondřeje Štochla, Jana Rybáře a hlavního recitátora Přemysla Ruta. Provedení řídil Jan Svejkovský.

Ondřej Štochl (nar. 1975) na dnešním koncertě představil své Veduty (2007) pro kytaru a smyčcové kvarteto. Kompozice zazněla v podání Ivany Štochlové, Matěje Vlka, Ondřeje Štochla, Heleny Velické a kytaristy Ivana Boreše. Autor se podle vlastních slov snažil napsat skladbu, která by co nejvíce vycházela z intuice. Čtyři drobné věty pracují každá s odlišným materiálem. První část výrazně využívá prvku bartókovského pizzicata, v druhé se pak uplatňují kytarové flažolety a hra na kytaru smyčcem, což přináší zvukově neobvyklé prvky, zvláště pokud se tato technika aplikuje při hře sul ponticello. Třetí část je asi zvukově nejbizarnější, obsahuje nejvíce témbrových prvků. Harmonie se skládá z výrazného množství kvartových souzvuků. Závěrečná čtvrtá část pak slučuje podstatné z materiálu předchozích vět. Při hře na kytaru se uplatňuje sklenička. Tento zvukový deformátor přináší opět inspirativní oživení zajímavé kompozice. Nejsem si ale jistý, jestli autorovi jeho prvotní idea vyšla. Ve skladbě je patrná výrazná konceptualita jednotlivých částí.

Autor předchozí skladby přednesl společně s Evou Hutyrovou interpretačně velmi náročnou Sonátu pro violu a klavír (2002–3) Pavla Zemka-Nováka (nar. 1957) věnovanou Bohuslavu Reynkovi. Názvy šesti částí odkazují na jeho známé básně. Kompozičně se jedná o autorovo typické využití unisonového principu (viz rozhovor s Pavlem Zemkem-Novákem na A tempo revue). Materiál všech částí je podobný, pokaždé však jinak rozvíjený. Kompozice začíná rozloženým kvartovým souzvukem. Oba nástroje hrají často quasi unisono stejná témata s odlišnými ornamentálními variacemi. Důležité je i užití kanonického principu. Tato skladba mne zatím z autorova díla zaujala nejvíce.

Fragmenty nalezených svitků. zleva: Matěj Vlk, Jan Rybář, Ondřej Melecký a Jiří Mráz

Koncert zakončily Fragmenty nalezených svitků (2008) pro klarinet, housle, kontrabas a klavír Jana Rybáře (nar. 1981), které jsme vyslechli v podání Jiřího Mráze, Matěje Vlka, Ondřeje Meleckého a autora za klavírem. K této skladbě autor prohlásil, že název je natolik výmluvný, že ho není třeba komentovat, nechť pracuje fantazie. Hudba pak přináší rozmanitý materiál. Důležitý je princip opakování jednotlivých prvků. Výrazné je i užití čtvrttónů v klarinetu a kontrabasu. Zvukově bizarní kompozice ukazuje, kolikerými cestami se Jan Rybář vydává, aby naplnil své umělecké představy.

Další koncert Konvergence představil nevšední repertoár. Příští vystoupení tohoto ansámblu se uskuteční v rámci festivalu Forfest v neděli 27. června v Kroměříži.

 

foto: Jan Fila