Ostravská banda v Praze

Martin Ledvinka 19.6.2010

 

V neděli 6. června zavítala do hlavního města, konkrétně do sálu Divadla Archa, Ostravská banda a předvedla skladby v Praze dosud neslyšené. Dirigent orchestru Petr Kotík pro tento koncert nastudoval jednak skladbu Petra Bakly Material and Dreams, dále klasiku hudby 2. poloviny 20. století Ligetiho Koncert pro klavír a orchestr a na závěr novou verzi svého vlastního díla Dopisy Olze na texty Václava Havla. Tento repertoár doplnil ještě Jean-Paul Dessy svou kompozicí Orée-Oraison-Hors-Raison.

Mladý a perspektivní soubor Ostravská banda byl založen v roce 2005 jako „rezidenční komorní orchestr Ostravských dnů“ (více o tomto institutu a následném třítýdenním festivalu zde). Jeho členy tvoří instrumentalisté z celého světa. Ansámbl se specializuje na hudbu 2. poloviny 20. století i na hudbu nejaktuálnější a je ve svém oboru velmi pozitivně hodnocen. Navíc pravidelnými přispěvateli do repertoáru tohoto souboru jsou také někteří čeští autoři, a tak pražský koncert vzbudil poměrně velký zájem, především v kruhu zainteresovaných odborníků.

Petr Bakla

V úvodu představil umělecký vedoucí souboru skladatel, dirigent a flétnista Petr Kotík v pražské premiéře kompozici Material and Dreams (2009), kterou na objednávku Ostravského centra nové hudby zkomponoval Petr Bakla (nar. 1980). Jedná se o silně emotivní, místy až děsivě znějící skladbu, která jako svůj výchozí materiál využívá především chromatickou stupnici a dominantní septakord. Zpočátku hrají jednotlivé nástroje krátké motivky, či lépe krátká gesta vytvořená chromatickými běhy nebo jedním expresivně artikulovaným tónem. Bakla často využívá hoketových postupů, jindy naopak buduje krátké „kontrapunktické“ plochy či plochy statické tvořené jen jedním souzvukem. Jak už jsem řekl výše, tato téměř rapsodická hudba působí velmi emotivně. Material and Dreams (bohužel neznám jiná Baklova díla) se řadí k určitému směru současné kompozice, který s hudebním materiálem pracuje poměrně tradičním způsobem, takové skladby jsou pak bližší tradičnímu vnímání hudby, a proto snad snadněji uchopitelné pro širší posluchačskou obec.
Své dílo Orée-Oraison-Hors-Raison (2000) si poté její autor, skladatel a violoncellista Jean-Paul Dessy (nar. 1963), provedl autenticky za přispění dalších interpretů Ostravské bandy. Skladba pro troje housle a dvě violoncella byla posluchačsky velmi přitažlivá (alespoň pro mne). Nejenže autor velmi citlivě pracuje s barevnými možnostmi pěti smyčcových nástrojů, které využívá v maximálním rozsahu, ale navíc nasazení, s jakým interpreti dílo podali, bylo obdivuhodné. Dessy zde staví různě dlouhé gradační plochy vždy na základě jednoduchého motivu či patternu v jednom nástroji, který posléze s přibývající intenzitou doplňuje dalšími a dalšími kontrapunktujícími hlasy až k vrcholu, kde se struktura rozbije a vše začne znovu od nového patternu. Samozřejmě nejen zápal interpretů, ale také jejich technické zvládnutí obtížných partů s četnými flažolety a hrou sul ponticello zaručilo dílu dlouhé ovace.

Při provedení Koncertu pro klavír a orchestr (1985-1988) György Ligetiho (1923-2006) usedl k sólovému nástroji belgický pianista Daan Vandewalle, jehož recitál jsme měli možnost v Praze slyšet na loňském festivalu Contempuls. Koncert pro klavír je údajně nejobtížnější Ligetiho partiturou, a to díky velmi komplikovaným rytmickým strukturám, jejichž možnosti Ligeti v tomto období své tvorby prozkoumával. Orchestr dílo podal přesvědčivě, přesto to, co předváděl Daan Vandewalle, bylo až neuvěřitelné. Nejen zvládnutí technické stránky, ale také maximální využití agogických možností, které klavírní part skýtá, bylo bezchybné. Zkrátka, velké dílo ve velkolepém podání.

Petr Kotík

Nová verze rozsáhlé asi padesátiminutové kompozice Dopisy Olze skladatele Petra Kotíka (nar. 1942) byla uvedena po přestávce. S touto skladbou na texty ze stejnojmenné knihy Václava Havla pracuje Petr Kotík již od roku 1989, kdy byla napsána první verze v angličtině pro pět narátorů. Verze pro dva narátory pochází z roku 1992, ovšem až dosud byla provozována v anglickém jazyce. Pražské uvedení představilo česko-anglickou variantu textu, k jejímuž provedení byli přizváni americko-český herec a režisér Alexander Komlosi (nar. 1974) a slavný Jan Tříska (nar. 1936). Mluvené slovo doprovázel vskutku netypický ansámbl složený ze dvou fléten, dvou trubek, elektroakustické, elektrické a basové kytary.
Úvodní dvojmonolog, při němž Jan Tříska recitoval české části textu a Alexander Komlosi texty anglické, předznamenal strukturu prakticky celé kompozice. Hlasy obou narátorů se zdánlivě nahodile překrývaly a vytvářely „zajímavé“ zvukové tvary (ovšem takové „hudební“ plochy můžeme slyšet kdekoli, pokud dokážeme přepnout na „hudební“ slyšení, jak nás tomu naučil už John Cage: „jakýkoli zvuk může být hudbou; až někdy pojedete v tramvaji plné hlučících cizinců, zkuste poslouchat okolní zvuky jako hudbu…“. Pasáže, kdy se k simultánnímu čtení jiného textu v češtině a jiného v angličtině připojily ještě v tomto komorním prostředí až nepatřičně drsně znějící kytary, mě uváděly do rozpaků. Všechny hlasy se pohybovaly zdánlivě nekoordinovaně, ačkoli je jisté, že časové proporce jsou ve skutečnosti pečlivě komponovány. Tento zdánlivý chaos paradoxně dovoluje soustředit se ve větší míře na předčítaný text, stejně jako dokresluje atmosféru líčenou Havlovými dopisy. Nejpůsobivější je tak vokální složka díla. Zároveň i mimo hluboké meditace o vztahu k Bohu je zde citován seznam věcí, které měl Havel pravděpodobně s sebou při příchodu do vězení, vzápětí citace Patočky, poté letmé postesknutí si na účet bolavého zubu. V tomto kontextu se jeví hudební doprovod jako ideální. Nechává dostatek prostoru pro vnímání smyslu textů a zároveň s nimi vytváří paralelní pásmo naprosto kontrastních zvuků klasických (introvertních) nástrojů a elektrifikovaných (světských) kytar. Nutno však dodat, že velká míra působivosti tohoto představení spočívala v podání textů oběma vypravěči, zejména Janem Třískou, jehož přednes nebyl nepodobný rétorice samotného autora textů.

Nedělního večera stráveného v příjemném prostředí Divadla Archa jsem rozhodně nelitoval. A podle toho, co jsem zaslechl o přestávce na baru, i interpreti se dobře bavili, což bylo ostatně vidět i slyšet při jejich vystoupení. Zajímavý, vskutku aktuální program ve vynikajícím provedení – co víc si přát.