A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Ensemble InterContemporain a Pierre Boulez

Wanda Dobrovská 15.6.2010

Festivalový koncert francouzského Ensemble InterContemporain v Rudolfinu byl především historicky významnou společenskou událostí. Jeho zakladatel a dirigent Pierre Boulez oslavil letos v březnu 85. narozeniny a Pražské jaro se tak jeho pozváním důstojně včlenilo mezi další světové a mezinárodní instituce, které v podobě koncertů, tematických cyklů, kolokvií, vzdělávacích projektů, vydavatelských činů, cen a uznání dávají najevo, že kulturní svět si skladatele, hudebního teoretika a myslitele, spisovatele a organizátora Pierra Bouleze náležitě váží.

Pierre Boulez

Kulturně-společenská dimenze koncertu mi připadala nosnější než hudba, která na něm zněla. Z velkých hudebních modernistů je Pierre Boulez už poslední žijící (předešli ho Luigi Nono, Toru Takemitsu, Iannis Xenakis, Luciano Berio, György Ligeti, Karlheinz Stockhausen) a zdá se, že tzv. Nová hudba, které svého času s maximálním nasazením klestil cestu ze specializovaných festivalů do koncertního života, přičemž si uvědomoval, že je nutno inovovat i její provozovací rámec, už nejen přestává provokovat či strašit publikum, ale získává si naopak kredit. Stále ještě těžko říci, zda pro své čistě umělecké přednosti, nebo pro svou historicko-sociální, potažmo filosofickou symboliku, protože pražský koncert EIC byl skvěle navštíven, ale po přestávce řady prořídly a bylo to – podle svědectví několika z těch, kteří odešli – dílem proto, že poslech je zmohl už v první půli večera, dílem pro snobskou atmosféru v sále.

Hudba Edgarda Varèseho (1883-1965), Franca Donatoniho (1927-2000), Györgye Ligetiho (1923-2006) a Pierra Bouleze (nar. 1925) každopádně zněla ve vynikajícím ztvárnění. Pierre Boulez vybral do koncertního programu skladby, jejichž realizace žádá od komorních hráčů sólistické nasazení. Samozřejmě v technice hry i přednesu, ale rovněž v psychické investici a morální reflexi. Soustředění, samostatnost, odpovědnost, pokora a do jisté míry i odvaha – to je nezbytná výbava hudebníka k interpretaci takové hudby. Dirigent je v roli supervizora – a poukazovat na výjimečné kvality Pierra Bouleze v tomto směru by bylo nošením dříví do lesa. Oceňuji Boulezovu dramaturgii – ostatně hovořil o ní v den koncertu na nesmírně poutavé tiskové konferenci, a protože jsem ho takto slyšela mluvit už v souvislosti s janáčkovským programem jeho londýnského koncertu před dvěma roky, myslím, že takový je jeho úhel pohledu: hlavním kritériem výběru kompozic do koncertního programu je jejich různá zvuková charakteristika a současně vzájemná – zvuková – proporcionalita.

Provedení sur Incises Pierra Bouleze

Vareseho Octandre je oktet, svěřený s výjimkou kontrabasu pouze dechům, v Donatoniho skladbě Tema (pro 12 hudebníků) je zvuk rozvrstven mezi dechy a smyčce, Ligetiho Komorním koncertem (pro 13 hudebníků) se zvukový prostor rozšiřuje o další dimenzi reprezentovanou cembalem, klavírem a celestou, zatímco Boulezova vlastní skladba sur Incises přenesla do času koncertu po přestávce klávesovou charakteristiku a s využitím hraniční pozice klavíru jako nástroje, se kterým se dá zacházet i jako s nástrojem bicím, materializovala na pódiu Rudolfina zcela nový zvukový svět (je psána pro tři klavíry, tři harfy a tři hráče na bicí).

Provedení sur Incises Pierra Bouleze

Myslím, že každý měl možnost najít si v takto diferencovaně strukturovaném programu výraz, který je jeho mysli i srdci nejbližší. Ano, i srdci, jakkoliv to může znít k nevíře, ale dovedu si představit, že Boulezova skladba může někomu přes intelektuální uspokojení z detailního a důsledného zpracování materiálu přinést i svého druhu slast, nebo alespoň radost. Osobně jsem se například přistihla při tom, že Vareseho skladba mne tentokrát nikterak nenadchla (ačkoliv jsem prostřednictvím právě její analýzy týden před tím v rozhlase na blížící se koncert upozorňovala), ale pro hluboký obdiv k Edgardu Varesemu si to nejsem ochotna moc přiznat a také si uvědomuji, jak důležitou roli v její plné akceptaci hraje znalost historických reálií. „Svou“ rezonanci jsem si našla v Ligetiho Komorním koncertu, jehož hudba ze všech uvedených skladeb nejvíc přesahuje rámec skladebné konstrukce. V každé větě Ligeti vytváří osobitý svět, který komunikuje jazykem hudebních archetypů a není nutno sledovat jeho strukturu, aby se v něm člověk orientoval nebo „udržel“. Naproti tomu Donatoniho Tema mi připadalo jako ušlechtilá artistní hříčka, k jejímuž „vychutnání“ je ovšem zapotřebí znát širší kontexty skladatelovy tvorby. To je jistě v pořádku, jde ale o to, zda hudba na první poslech zapůsobí tak, že člověka motivuje, aby se po oněch kontextech začal pídit.

Provedení sur Incises Pierra Bouleze