Komorní koncert André Previna a jeho hostů na Pražském jaru 28.5.

Jan Fila 10.6.2010

 

 

 

V pátek 28. května se na Pražském jaru uskutečnil komorní koncert netradičně umístěný do Dvořákovy síně Rudolfina. Do Prahy zavítal americký klavírista, dirigent a skladatel André Previn se svými hosty. Publikum téměř vyprodaného sálu bylo v napjatém očekávání večera věnovaného památce umělců internovaných v terezínském táboře. Spoluorganizátorem večera proto byla také Terezín Chamber Music Foundation.

Doyen americké hudby, ve svém mimořádném věku stále ještě komponující Elliott Carter (nar. 1908) během svého dlouhého života často tvořil díla pro své přátele k životním jubileím. Tak to bylo i v roce 1993 se skladbou s polským názvem Gra (Hra), již autor věnoval k osmdesátinám svému dlouholetému příteli Witoldu Lutosławskému. S Lutosławským se Carter znal desítky let. Potkávali se v Americe i v Paříži. Carter byl dokonce dvakrát hostem Varšavské jeseně. Skladbu jsme vyslechli v podání prvního klarinetisty Bostonského symfonického orchestru Thomase Martina. Bohužel provedení této poměrně známé zhruba čtyřminutové kompozice nebylo zcela ideální. Miniatura má jasně definované tempové označení a vzhledem k povaze užitého seriálního materiálu s preferencí velkých septim, malých nón a tritónů i striktnímu rytmu vyžaduje naprosto pregnantní rytmické podání. Martinovo provedení však bylo plné rubat a v některých „přefukově “ složitějších partiích bylo též cítit intonační nejistotu. Alespoň nasazení kvintových multifoniků (tzn. těch interpretačně nejsnazších) bylo jisté. Zaujaly mne též „barevné“ trylky – střídání výškově totožných, ale barevně odlišných tónů.

Tragický osud ukončil cestu výrazného talentu české hudby Gideona Kleina (1919–1945). Celé rozsahem nepříliš velké Kleinovo dílo se stalo veřejnosti známé především díky Milanu Slavickému, který zpracoval jeho pozůstalost a napsal biografii Gideon Klein – Torzo života a díla. Poslední známou skladbou, dokončenou pár dní před transportem do Osvětimi a dál na východ, kde za neznámých okolností zahynul, bylo dnes provedené Trio pro housle, violu a violoncello (1944) (o dalším uvedení této skladby čtěte také zde). Ve všech třech větách je cítit inspiraci východomoravským folklórem. Trio má velmi melancholické vyznění. Materiál první věty (Allegro) často využívající prvky celotónové stupnice je výrazně polytonální. Druhou větu (Lento) tvoří působivé variace na moravskou lidovou píseň. Závěrečná taneční věta (Molto vivace) je vystavena na rondovém půdorysu. Skladbu jsme vyslechli v podání houslisty Si-Jing Huanga, violisty Marka Ludwiga a violoncellisty Sato Knudsena. Tato skladba byla z celého večera zdaleka nejprecizněji nastudována a vyzněla nejpřesvědčivěji.
 
Po Triu Gideona Kleina měla podle programové brožury Pražského jara zaznít premiéra skladby Miroslava Srnky (nar. 1975) Escape Routines pro klarinet, housle, violu, violoncello a harfu (2010) se sólistkou Kateřinou Englichovou. Premiéra však byla odložena na 26. září, kdy by se měla uskutečnit v Bostonu. Pro českého posluchače je to velká ztráta. Můžeme jen doufat, že skladbu v brzké době po premiéře nastuduje některý z českých ansámblů.

Místo avizované premiéry zazněly dvě skladby Wolfganga Amadea Mozarta (1756–1791). Uvedení Mozartových skladeb bylo nejen vzpomínkou na Gideona Kleina, který napsal svou jedinou muzikologickou práci právě o tomto autorovi v rámci semináře na hudební vědě Karlovy univerzity, ale také jako připomínka památných terezínských komorních koncertů věnovaných dílu Wolfganga Amadea Mozarta. Nejznámějším dílem provozovaným v Terezíně byla bezpochyby známá dětská opera Brundibár (1938, druhá instrumentace z klavírního výtahu 1943) Hanse Krásy (1899–1944) a též Studie pro smyčce (1943, podrobněji zde) Pavla Haase (1899–1944), které se objevily v propagandistickém filmu Der Führer Schenkt den Jüden eine Stadt (Vůdce daruje Židům město, 1944). Iniciátorkou prvního mozartovského večera uspořádaného v Terezíně 17. dubna 1944 byla klavíristka Juliette Arányi (Bohuslav Martinů jí věnoval své Concertino a Viktor Ullmann svůj Koncert pro klavír a orchestr) a koncert se pro mimořádný zájem mnohokrát opakoval. Často byl na programech uváděn Klarinetový kvintet A dur, KV 581 a též Klavírní kvartet Es dur, KV 493. Obě jmenované skladby orámovaly přestávku koncertu André Previna a jeho hostů.
Před přestávkou zazněl Klarinetový kvintet A dur, KV 581 (1789), nahrazující Srnkovu kompozici, v podání klarinetisty Thomase Martina, houslisty Michaela Ludwiga, violisty Marka Ludwiga a violoncellisty Sato Knudsena. S výborně připraveným Thomasem Martinem však nebylo smyčcové kvarteto schopné adekvátně korespondovat. Jako zdaleka nejslabší článek se jevil violista Mark Ludwig, který nejenže měl ve své hře až příliš intonačních nečistot, ale též se zvukově prosazoval na úkor ostatních členů ansámblu i ve chvíli, kdy to zdaleka nebylo žádoucí. Celkově však provedení postrádalo jakýkoliv osobitější výraz a poslech skladby tak byl velmi nudný.

Po přestávce konečně vystoupil na pódium hlavní protagonista večera André Previn, jenž společně s Si-Jing Huangem, Michaelem Ludwigem a Sato Knudsenem přednesl Mozartův Klavírní kvartet Es dur, KV 493 (1786). I přes nepopiratelné Previnovo mistrovství jsem však v jeho působivé barevné hře postřehl řadu nedotažených frází, zvláště v podobě setřených běhů.

Thomas Martin a André Previn

Na závěr koncertu André Previn (nar. 6. dubna pravděpodobně 1929 nebo 1930 v židovské rodině v Berlíně, rodný list se ztratil během emigrace z Francie do USA a ani sám André Previn nezná rok svého narození) představil ve světové premiéře svou Sonátu pro klarinet a klavír (2009). Znám několik Previnových symfonických kompozic, jež se vyznačují barvitou instrumentací a propracovanou kompoziční metodou oscilující na pomezí neoklasicismu s expresivními prvky. Tato autorova nejnovější skladba však pro mne byla velkým zklamáním. První věta (♩ = cca 112) začíná postupným dialogem obou nástrojů. Po introdukci nastupuje sonátová forma s expozicí, krátkým provedením a reprízou. Největším úskalím všech vět kompozice je, že autor zvolil příliš stylově diferencovaný materiál od quasi filmové sazby postromantického typu (s nadužíváním spoje dominanta – tónika) přes neoklasicistní prvky, barokní invenci, jazz až k témbrové sazbě heterefonního typu s enormním užitím řady klišé. Druhá věta (Very Slow) je v třípětidílné formě. I tato věta je stylově příliš roztříštěná. Před závěrečné finále je vloženo Interlude (Slow). Part klarinetu je v této dvoj- až tříhlasé invenci povětšinou redukován jen na tři tóny. Klavír oproti takovéto redukci přináší stále nový materiál, bohužel opět bez stylové vyhraněnosti, navíc v místech jasně kadencujících do durové tóniky zbytečně zašpiněné clusterovými výplněmi. Závěrečná věta (Fast) opět přináší nová stylová východiska. V naznačené rondové formě se v hlavním tématu nepochopitelně objevují paralelní kvintakordy, odkazující snad kamsi k Bohuslavu Martinů, střídané paralelními malými nónami bez souvislosti. V závěru je opět nadužíváno spoje dominanta – tónika. Celá Previnova sonáta je zatížena přemírou nápadů bez jakéhokoliv preciznějšího rozvíjení, čímž vzniká nestravitelný polystylový guláš balancující na hranici kýče.

Přes zmíněné nedostatky publikum všechny interprety při závěrečném aplausu odměnilo dlouhými standing ovations.

 

foto: © Zdeněk Chrapek - Pražské jaro