A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Flétnistka Clara Novakova na Pražském jaru 24.5.

Eva Reiserová 7.6.2010

24. května proběhl v rámci festivalu Pražské jaro koncert orchestrální řady s významnými sólisty, kteří představili dnes již zdomácnělá koncertantní díla ovlivněná neoklasicismem skladatelů Bohuslava Martinů a jeho přímého českého žáka Jana Nováka. Jako vyvrcholení večera přednesl Pražský komorní orchestr Symfonii č. 94 G dur Josepha Haydna pod vedením Ondřeje Kukala.

Clara Novakova a Ondřej Kukal

I když na tomto koncertě vystoupili tři významní interpreti, nelze neupřít jakousi hlavní roli flétnistce Claře Novakové, jejíž výkon byl fascinujícím posluchačským zážitkem. Hned v úvodu přednesla zpaměti jarní invokaci Choreae vernales (1977) svého otce, skladatele Jana Nováka (1921-1984). V třívěté skladbě (Con libertà. Allegretto, Andante. Agitato, Lento. Allegro. Tranquillo – Lento) dokázal Novák složit hold snad veškeré hudební a umělecké inspiraci jeho života. Při poslechu se zdá, že nás provází oslavnou, rozhýřenou i slunečním žárem ospalou krajinou z Boticelliho bukolických obrazů. Klasická vyváženost a cit pro homogenní ztvárnění celku podtrhuje barvitá instrumentace ozvláštněná celestou a harfou.
Clara Novakova, která byla často při zrodu skladeb svého otce, dokázala spolu s Pražským komorním orchestrem vytvořit jeden celek. Jako interpretka přednesla hru nejen dokonalé technické jistoty, ovšem především vynikající zvukové práce s tónem. V jejím podání má příčná flétna mnoho nečekaných barev a odstínů, které ve výsledku skvěle podpořily vyznění kompozice. Vše vychází z dechové opory, fyzické uvolněnosti a hluboké koncentrace. Jen v několika případech se mi přihodilo, že jsem neviděla interpreta, ale spíše jeho transformaci do nástroje (např. při dirigování Arturo Toscaniniho). Jako už v minulých letech, kdy Clara Novakova pořádala různé interpretační kurzy v Čechách, kde studenty seznamuje s novými a neotřelými přístupy hry na příčnou flétnu, se jí opět podařilo zavdat podnět k zamyšlení.

Maurice Bourgue

O co přínosnější byl předchozí výkon, o to větším zklamáním byl pro mne přednes francouzského hobojisty Maurice Bourgue v Koncertu pro hoboj a malý orchestr (1955) Bohuslava Martinů (1890-1959). I když se jedná o světově proslulého a zkušeného hráče, vše co bylo u Clary Novakové devizou (koncentrovaná hra zpaměti, neokázalá gesta, dokonalá intonace), stalo se pro Bourguovu hru „pěstí na oko“. Stejně tak „utrpěl“ velice dobře známý koncert Martinů, který vedle Novákových tanců vyzněl polovičatě a nevyzrále.

Pomyslnou křivku ovšem opět pozvedlo provedení Koncertu pro flétnu, housle a orchestr (1936) Bohuslava Martinů. Sólových partů se ujala Clara Novakova a František Novotný. K napsání toho koncertu s malým obsazením klasicistního orchestru Martinů podnítil významný francouzský flétnista Marcel Moyse, jehož metodika dodnes ovlivňuje styl hry a tvoření tónu dnešních interpretů. Prvního uvedení se ujal spolu se svou snachou Blanche Honeggerovou v Paříži. Co se týče těchto výkonů, opakoval se stejný dojem z první poloviny večera: Novakova je neskutečně silnou osobností, jejíž přístup ke skladbě je natolik odpovědný a promyšlený, že se s ní dokáže porovnat málokdo.

Ondřej Kukal

Zřejmě, aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, patřil závěr koncertu zcela Pražskému komornímu orchestru, který pod vedením Ondřeje Kukala provedl Symfonii č. 94 „S úderem kotlů“ (1792) Josepha Haydna (1732-1809). Druhá z řady „Londýnských“ symfonií byla ve své době pro Angličany „Surprise“, ne tolik už pro posluchače po vcelku náročném večeru. S tímto hravým dílem vrcholného klasicismu si orchestr až na několik momentů poradil dobře. Bylo příjemné sledovat entuziasmus hráčů a podlehnout spolu s nimi alespoň na chvíli kouzlu pomíjivého okamžiku.

Jak se ukázalo, interpretační umění má mnoho podob, a co se týče technické a duševní vyzrálosti platí stále ze všeho nejvíce absolutní a poctivé odevzdání se své práci.