A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Dvě dětské opery Jiřího Temla na Pražském jaru

Jan Fila 3.6.2010

V neděli 23. května se v sale terreně Valdštejnské zahrady uskutečnilo v podání Kühnova dětského sboru a jeho hostů provedení dvou dětských oper Jiřího Temla. Počasí zpěváčkům po několika dnech nečasu přálo.

Kühnův dětský sbor

Obě zhruba půlhodinové kompozice vznikly v minulých letech na objednávku hlavního sbormistra Kühnova dětského sboru profesora Jiřího Chvály. Staly se tak dalšími v řadě děl, jež autor vytvořil pro náš nejdéle kontinuálně existující dětský sbor s téměř osmdesátiletou tradicí. Svět opery a soudobých děl není Kühnovu dětskému sboru zdaleka cizí. V minulosti pro něj vytvořili své dětské opery Václav Trojan (Broučci) a Otmar Mácha (Zvířátka a loupežníci) a nesčetná řada dalších autorů věnovala sboru své partitury. Nelze snad ani spočítat, v kolika inscenacích Národního divadla, Státní opery a dalších pražských scén Kühnův dětský sbor během své dlouhé historie účinkoval (pravděpodobně nejčastěji v Jakobínu Antonína Dvořáka a Tosce Giacoma Pucciniho). Není také bez zajímavosti, že má za svou dlouhou existenci teprve třetího sbormistra. Sbor po smrti zakladatele profesora Jana Kühna (1891–1958) převzala jeho žena Markéta, která jej v roce 1967 předala nynějšímu hlavnímu sbormistrovi profesoru Jiřímu Chválovi (nar. 1933), jež sbor vedl jako druhý sbormistr již od roku 1959 a stále stojí v čele koncertního oddělení. V celé své historii sbor vyhrál nepřeberné množství národních i zahraničních soutěží. Kühnovým dětským sborem prošlo za dobu jeho existence množství významných budoucích umělců z řad dnešních dirigentů, sbormistrů, skladatelů, operních pěvců i populárních zpěváků, poslední v řadě i autor tohoto článku.

Jiří Teml

Obě opery Jiřího Temla (nar. 1935) byly provedeny ve vtipné výpravě Kláry Fonové a režii Elišky Hrubé Toperczerové. Prostředí saly terreny Valdštejnské zahrady je vskutku inspirativní. Provedení přímo v ní přihlíželo odhadem čtyři sta diváků, v zahradě pak množství dalších posluchačů. I proto je škoda, že režie podvečera zvolila pro ansámbl nešťastnou polohu. Mírně vyvýšené pódium bylo umístěno v levé části sally terreny. Kdyby nástroje a dětský sbor, který stál stranou, byly u vnitřní stěny, provedení by akusticky vyznělo výrazně lépe. Je škoda, že dětští zpěváci neměli za sebou zesilující stěnu, protože sbor stojící zády k volnému prostoru ve zvuku malého doprovodného ansámblu místy zanikal zvláště v zadních řadách saly terreny. V doprovodném ansámblu pak příliš dominovaly bicí nástroje, které jako jediné měly k dispozici zdaleka největší akustickou odrazovou plochu o mramorové zábradlí. V prostorách divadla by akustické vyznění obou děl bylo mnohem lepší, takto se stávalo, že se dětští sólisté ztráceli a nebylo jim příliš rozumět. I to je podle mého názoru důvod, proč ještě před skončením obou představení bylo zahradní auditorium téměř prázdné.

Jako první byly uvedeny Císařovy nové šaty (2005) na motivy stejnojmenné pohádky Hanse Christiana Andersena. Ačkoliv je Jiří Teml autorem značného množství vokálních kompozic, do hudebně-dramatické oblasti se vydal teprve před několika lety. Autorem libreta k malé opeře se stal Temlův kolega z Českého rozhlasu Jan Tůma. Opera poprvé zazněla v podání Kühnova dětského sboru 26. dubna 2006. K barytonovému sólu role Hofmistra, jež jako host přednesl výborně připravený bývalý člen Kühnova dětského sboru Lukáš Sládek, několika dětským sólům (Císař: Michal Machoň, Hulka: Linda Abiševa, Špulka: Eliška Soukupová, Nezbedník: Karel Chalupný, Prodavačky: Klára Buzková, Veronika Pluhařová, Petra Pospíšilová a Kateřina Zikmundová) a dětskému sboru použil autor jen drobný instrumentální ansámbl složený z klavíru (stálý korepetitor Jiří Holeňa), houslí (Gabriela Kubátová), violoncella (Michaela Horáčková), klarinetu (Jan Pařík), fagotu (Štěpán Rímský), flétny (Eva Kuklová) a bicích nástrojů (Miroslav Vytiska).

Císařovy nové šaty

Hudební jazyk opery nepřekračuje hranice rozšířené tonality. Hudebně nejexpresivnější plochy se objevují v recitativech (často mluvených) a drobných nástrojových intermezzech. V intervalovém výběru je jasná preference tritonu, v němž často sbor komentuje dění na scéně. Má tak jasnou funkci antického chóru. Vzhledem k tomu, že Kühnův dětský sbor toto představení provádí poměrně často (naposledy před Pražským jarem na Nové scéně Národního divadla 16. května), nepozoroval jsem u protagonistů sebemenší obtíže se zvládnutím pro dětské hlasy přeci jen dost náročné partitury. Zvláště v některých místech autor exponoval sopránové party do značných výšek. Hudba partitury prochází několika styly od neoklasicismu obohaceného o témbrové prvky po swing. Toto stylové prolínání je naštěstí provedeno vkusně, s citem k dramatickému spádu drobného jevištního díla. Celá opera využívá výrazného tematického materiálu, který se transformuje v průběhu celé kompozice.
Obsah Andersenovy pohádky je dostatečně známý. Jen doplním drobnou aktualizaci – císař se prochází po molech světové módy. Souhlasím ale s autorem, že „vladařů moudrých je dnes málo. A nahatých habaděj…“ Ve scéně šití neviditelných šatů mne pobavila vtipná vložka z Erbenova Vodníka (Sviť, měsíčku, sviť, ať mi šije nit.). Oper(k)a končí citací písničky Jaroslava Ježka Šaty dělaj člověka.

Po krátké pauze zazněla další Temlova operní pohádka tentokrát na francouzský lidový námět Kocour v botách (2008). Libreto napsal Jan Tůma a Eliška Hrubá Toperczerová. Premiéra se konala loni 16. června v rámci Smetanovy Litomyšle ve Smetanově domě. Instrumentální obsazení díla je stejné jako u Císařových nových šatů.

Kocour v botách

Titulní roli ztvárnila výborně připravená Karolína Böhmová, kocourova pána Františka Tobiáš Fanta (na podzim se výborně uvedl v dětském sólu v Chichesterských žalmech Leonarda Bernsteina na výročním koncertě Pražského filharmonického sboru). V menších rolích se pak představila Paní domácí Linda Abiševa, Krále ztvárnil Michal Machoň, Princeznu Klára Nohalová, Obra-čaroděje Filip Kubec, Myši Julie Houštecká, Mariana Houštecká, Anna Hrubá, Eliška Kirova a Hana Vítová, Dvořany Klára Buzková, Barbora Cimerová a Kristýna Nováková.
Oproti předchozímu dílu obsahuje Kocour v botách výrazně více chromatického materiálu, čímž ještě zvyšuje nároky na zpěváky, zvláště pak sólisty. V melodice francouzského dvora se objevují motivy ze známé francouzské písně Sur le pont d’Avignon. Scéna černokněžníkova zámku je charakterizována exotickými motivy blízkými cikánským stupnicím. Významné je i častější užití swingu v kombinaci se chansonem v místech, kde se jedná spíše o písňové vstupy sólistů a dětského sboru. Proto je škoda, že tato vtipná směs leckde působí staticky, zvláště v recitativech, kdy instrumentální ansámbl pouze drží dlouhé noty bez výraznější nástrojové stylizace. Naštěstí těchto ploch není mnoho. I v této kompozici Jiří Teml využívá výrazného rozmanitého tematického materiálu. Důležité jsou i různé myší a kočičí motivy.
Úvod opery je situován do pavlačového domu na pražský Žižkov, pro následující příběh se jedná o zcela zavádějící reálie. Kocour je vyhnán, protože nelovil myši, ševcovský tovaryš František pak je vykázán mistrem jako „budižkničemu“. Oba vyhnanci se spojí a vydají se do Francie, kde se český kluk stane princem. Opera končí svatbou doprovázenou ve stylu Smetanova Věrného milování z Prodané nevěsty.

Shrnu-li obě díla, je podstatné, že vůbec vznikla. I když se nejedná o partitury, které by nějak znatelně posouvaly hudební vývoj, je důležité, že mladým zpěváčkům zprostředkovávají moderní výrazové prostředky. Srovnám-li některá Temlova „vážná“ díla, přijde mi škoda, že se v obou operách neobjevuje ve vypjatých dějových místech expresivnější hudba. Obě díla byla publikem vřele přijata a autor i všichni protagonisté si vysloužili dlouhé ovace.