Berg na perutích Okřídlených bytosti
Eva Reiserová 30.5.2010
Ve čtvrtek 13. května provedl orchestr Berg pod vedením Petera Vrábela třetí koncert letošního cyklu s názvem Okřídlené bytosti. Na programu se „slétly“ v jedné české a jedné světové premiéře díla finského skladatele Einojuhani Rautavaary, studenta skladatelského oddělení HAMU Jiřího Hájka a v již mezinárodním měřítku prověřená skladba Miroslava Pudláka. I když by se celkovému provedení dalo leccos vytknout, organizátorům se podařilo celý večer, tentokrát v sále Bohuslava Martinů na půdě HAMU, pozvednout na příjemnou společenskou událost, jíž nechybělo ani průvodní slovo Evy Kesslové a pokoncertní setkání nad sklenkou vína.
 Miroslav Pudlák |
Snad každý z nás měl někdy sen o létání. I tuto dovednost si člověk podrobil uměle, ovšem dokonalý pohyb křídel můžeme pouze obdivovat u našich opeřených spoluobyvatel, nebo u bytostí nadpřirozených. Představy o létání nejsou cizí ani Miroslavu Pudlákovi (nar. 1961), inspiroval se jimi již ve skladbě Letím… (1985). Stejně tak jsou mu zřejmě blízké světy nadpřirozených bytostí a přírodních božstev, kterými se zabýval např. ve skladbě Chandra (1995). Ze stejného roku pochází skladba A Winged Creature, která vznikla na objednávku orchestru Academy of St. Martin in the Fields v Londýně.
Pět ve sledu navazujících symfonických částí Invokace, Let, Zpěv, Tanec a Procesí nás provází světem pěti archetypálních situací a představ. Invokace začíná kouzelným vířením vzduchu dechového kvintetu. Ač v naprosto jiném prostředí a čase, je pro mne tato část skvělým vystižením pastorální atmosféry. Po úspěšném startu se přidávají smyčce a započíná Let se vzestupy i pády, s dynamickým přibližováním a oddalováním. Této části dodává stálý pulz výrazná rytmická figura. Teprve když dojde k překonání stavu beztíže, celý orchestr „zleniví“ v aleatorní ploše, která by se dala snad připodobnit k naprostému okouzlení z výšky a prostoru. Čas se zastaví a vědomí se dostane do stavu dokonalé koncentrace. Zpěv si nemohu než neoblíbit. Sólový houslový part totiž přináší agogicky pestrou linku, která silně asociuje Dvořákovu melodiku. Tanec je obtížnou částí rytmických „kousků“, jež jsme si nemohli užít v každém detailu, protože právě tato plocha byla interpretačně nejslabší. Hráči se však opět zkoncentrovali a po velmi zdařilé ploše, kdy kontrapunkticky „kráčí“ lesní roh a violoncella, jsme se přenesli k opět trochu nejisté gradační kodě Procesí.
I když se ve skladbě nepracuje s výrazně moderními interpretačními technikami (snad kromě aleatorních ploch a době vzniku uměřeně náročných partů), jedná se o obtížnou partituru symfonických rozměrů. Ovšem o to více si cením uvážlivých proporcí, které dovolují soustředit se na detail a prožít intenzivní práci s orchestrálními barvami.
Báje o nešťastném Ikarovi byla inspirací Jiřímu Hájkovi (nar. 1976) ke stejnojmenné skladbě Ikarus (2008; světová premiéra). Mladý tvůrce se přibližoval ke klasickému hudebnímu vzdělání z druhého konce, což můžeme některým hudebníkům pouze závidět – začínal jako kytarista v hardcoreových skupinách a dnes studuje v pátém ročníku skladatelského oddělení HAMU ve třídě Ivana Kurze. Zázemí v jiných hudebních proudech tak často přináší inspirativní impulzy a pohled z jiné stánky. Také v Hájkově přístupu je cítit velká hledačská iniciativa, především v práci se zvukem a v případě Ikara s orchestrálními barvami velkého obsazení.
O co zajímavější je jeho práce s detaily, o to více se zdá strnulejší forma celku a sklouzávání k určitým hudebním klišé, jež sice fungují, ovšem jsou velmi předvídatelná. Stejně tak výsledná emoce je pro mě prozatím spíše příliš navenek okázalé předimenzování v práci s dynamikou a orchestrálními hlasy. A tak se jeho tvorba (kterou můžeme částečně vyslechnout na Hájkových webových stránkách) prozatím jeví jako zajímavý, řemeslně zvládnutý, dosud však poněkud hrubý a neotesaný útvar. Ovšem skladatel se věnuje jak hudbě pro různá obsazení, tak také jevištní a filmové tvorbě a jistě se můžeme těšit, kam se jeho kompoziční jazyk vyvine.
Einojuhani Rautavaara (nar. 1928) patří k nejvýznamnějším finským skladatelům druhé poloviny 20. století. Skladbu studoval v USA (mimo jiné u Aarona Coplanda), ve Švýcarsku u Vladimira Vogela a v Kolíně nad Rýnem u Rudolfa Petzolda. Během svého dlouhého hudebního života si prošel obdobími od navázání na předešlou generaci, přes serielní kompoziční techniky, až svůj styl zakotvil ve velkých orchestrálních kompozicích romantických rozměrů. Stejně jako Sibelius nezapadá do představ idey pokroku 19. století, ani Rautavaarova tvorba se neškatulkuje snadno.
Podobně jako u Miroslava Pudláka, také v jeho díle prochází motiv létání a andělských bytostí více skladbami (např. Kontrabasový koncert Angel of Dusk, orchestrální dílo Angel and Visitations). Jednou z nich je i Symfonie č. 7 s podtitulem „Angel of Light“ (1994; česká premiéra), která vznikla na objednávku Bloomingtonského symfonického orchestru.
Výborná dramaturgie večera tak vyvrcholila velmi rozsáhlou, barvitou a prokomponovanou partiturou, jejímž provedením si Berg připravil nelehký úkol. Je stále s podivem, jak poté, co podobná hudba mahlerovských rozměrů, prokofjevovské vycizelovanosti a lehkosti a až filmové působivosti dávno přinesla, působí Rautaavaarova skladba jako blesk z čistého nebe. Tento dojem si vysvětluji nejen řemeslnou a uměleckou vyzrálostí autora, ale také snad tím, že skutečně nalezl svůj osobitý styl, který mu poskytuje nepřeberné množství hudebních nápadů a zvukové variability. Anděl světla je tak skutečně představou „mužské bytosti plné svaté zběsilosti jako u Rainera Marii Rilkeho, pro něhož,…ein jeder Engel ist schrecklich – každý anděl je strašlivý…“
I když bylo na začátku naznačeno, že provedení by se dalo vyčíst několik momentů, především ovšem nedokonalá práce s dynamikou (téměř žádná piana, celkově spíše v rozmezí od mf do fff), byli jsme svědky mimořádně připravené a náročné dramaturgie. Snad se v tu chvíli slétly opěvované okřídlené bytosti a alespoň na chvíli obydlely nebe nad Prahou.