Básně Jana Vilímka
28.5.2010
23:15 – 24:00
Jó, když jsme poslouchali Hudební fórum,
krky se nám v automobilu samy
otáčely za havárií.
V tento vysílací čas je vždy tma
a také údiv, zděšení a soucit.
Ještě chvíli zde chutnat vesmír.
Otevírání oken
Odhrnul jsem těžké závěsy opojení
a prorazil neprodyšnost smutných okenic,
abych lépe viděl do světla,
co odtud k nám přichází:
Je jakési poselství
v nezřetelném oblouku hudby,
otřesy dosud nenastalého,
krvácení z dlaní, nohou a boku,
zvolna zaplavující jed…
Nelze přehrát
Kdysi jsem dostal
(spíše však vzal nebo si půjčil a nevrátil)
CD Messiaen: Quartet for the End of Time.
Stopu 5 Louange à ľÉternité de Jésus
ovšem nelze zcela přehrát.
Naprosto to chápu.
Ta sekvence 8:19
je totiž mimosvětská, zásvětní…
Život skutečnosti
Přes netečnost
obléci si tělo evidence,
že tají stopy utahaných
kroků, že těla v nemocnici
už nechtějí jak hodiny
přesypávat slast,
že přistál kos a hudba
užírá z poledne,
že větve špatně stínují
kresbu sněhu na stromech,
že kniha usíná nad řádky,
a že vidím, co vidí oči.
Z podzimu
Ráno slunce vystoupilo z deště,
duše je nekonečně konečná,
dítě jde s kovadlinkou,
na zápraží svit se prochází,
podzim si nechává zarůstat receptory,
oči jsou úplně mimotělné,
sluneční škvíra mezi mraky běží po polích,
na stále nové klíčové knihy padá prach,
zatímco člověk je v mysli
bombardován návěstími z přírody
a zjevení v učebně nezhasíná.
V metru
Jediné metrum, které znám, je metro:
Otec přes mé rameno s údivem četl,
co jsem psal o jeho synu,
o matkou zesvětlené pleti,
poté mi ukazoval mapu třetího světa
a vysvětloval, proč se vydal až sem.
–––
V širokých a módních ulicích možného,
zatopený karneval, zneužití všech druhů,
sluneční skvrna za větvemi na šatech,
rytmus pekáren, dosud neodstraněná
vlákna neřestí, politika, pivovar,
žádný zjevný smysl, snad jen krása slov.
Vyvolávání z paměti
Vzpomínková onanie za dívkou,
jež ti v odpoledním slunci
černomořského pobřeží
pouhou přítomností
svého polonahého těla
tak otáčela hlavou…
Na hostině
Byla tam veselá nálada,
v tělech těla jiných zvířat,
něco z rostlin – pití
a tak donekonečna.
Jenom bytí člověka – já,
si připadalo opuštěné,
chtělo chápat druhé,
v tělech těla jiných a tak dál.
Jako si milence…
Jako si milence poté spánek
oba najednou na lůžku vezme…
Jejich do sebe už mimo řeč
hladového těla zakleslé životy
jsou na jediné! palubě té chvíle.
Vysoko nad souvratěmi zmaru
v unášejícím domě snění…
Velký pátek
Ježíš ze Svátosti oltářní.
V jeho domovině nalévám
hostujícího ďábla
– pořád jenom člověk –
a jeho neštěstí.
–––
Vypadá to, že tikot vteřin
už nikoho nezajímá.
I já už jsem šel spát.
Bože, opatruj
těchto několik přátel.
–––––––––
Jan Vilímek (nar. 1979 ve Zlíně) vydal básnickou sbírku Kardiopalmus (Archa, Zlín 2005), publikoval v časopisech Host a Prostor Zlín. V současnosti přerušené studium na FF UK, příležitostně vykonává různá nekvalifikovaná zaměstnání. Žije v Jarošově u Uherského Hradiště. K vydání připravuje novou básnickou sbírku Povinnost snu.
foto archiv