A tempo revue

KULTURNÍ REVUE |

Matiné flétny a klavíru na Pražském jaru 15.5.

Olga Kittnarová 26.5.2010

Pražské jaro 2010 vstoupilo do počátku festivalového maratónu s plnou energií. Po třech pátečních koncertech uvedlo 15. května v sále Bohuslava Martinů na HAMU dopolední pořad Hany Brožové-Knauerové (flétna) a Petry Matějové (klavír). Matiné ve slovníkovém výkladu znamená dopolední koncert, slavnost, představení, ale také ženský ranní úbor, a to řasnatý, zdobený krajkami. (Přes půvab obou interpretek na něj však nedošlo). A proč vlastně takové matiné začíná v 11 hodin? Podíváme-li se do minulosti, zjistíme, že koncerty - zvláště slavných virtuosů - se konaly ve 12 hodin v poledne. Přemysl Pražák v knize Jak se kdy koncertovalo (SHV 1966) uvádí, že se to pokládalo za zvlášť „nóbl“. A také připomíná zprávu z Bohemie, z roku 1834, že se na tuto dobu posunuly i hudební akademie Konzervatoře hudby, aby následovaly způsoby platné ve Vídni, Paříži a Londýně.

Hana Brožová-Knauerová a Petra Matějová

Ačkoliv dopolednímu koncertu konkurovalo vystoupení Ensemble Phoenix Munich téhož dne, dostavilo se hojně publika. Na své si přišli zejména milovníci francouzské moderní hudby, neboť se v programu sešli hned tři její představitelé: Olivier Messiaen, Henri Dutilleux a André Jolivet. V dramaturgii pořadu zazněly miniatury, části větších celků i delší komorní díla. Autoři, uvedení vedle Francouzů, pak měli jeden společný rys. Šlo vesměs o emigranty, kteří svůj život dožili v cizině. Někteří z nich tak učinili trochu nedobrovolně, trpěli touhou po domově, kde však nebyli žádaní a neměli tvůrčí příležitosti.

George Enescu (1881-1995) dožil svůj život v Paříži. U nás se v minulosti hrály zejména jeho orchestrální Rumunské rhapsodie a Suity s množstvím tanců. Jeho rukopis přináší strhující folklorní intonace a rytmy, později klasicizující tendence i menší vlivy impresionismu. Na Pražském jaru zaznělo Cantabile et Presto. Drobnotvaré dílo, vzniklé pro účely zkoušek na pařížské konzervatoři, kde Enescu zasedal v komisi, je z r. 1904. Zaujme vroucí zpěvností vstupní části, která je pak rozpracovaná do technických prvků a v podobě sekvencových běhů a melodických ozdob se rozrůstá do dalších bizarních nápadů rychlé části. Zde se oba nástroje spojují v plném nasazení.

I další interpretačně náročnou kompozici podaly Brožová a Matějová s jiskrou a muzikantskou čitelností. Šlo o dílo Oliviera Messiaena (1908-1992) Le Merle Noir. z r. 1951, jež je Messiaenovou oblíbenou hrou se zachycením a stylizací ptačích hlasů, která vznikla jako průvodní jev ornitologických studií mistra. Je předzvěstí jeho pozdějších klavírních cyklů, jako byly Katalogy ptáků a Malé črty ptáků. Připomeňme ještě, že klavír byl autorem užit ještě v díle Probuzení ptáků a Exotických ptácích spolu s komorním souborem. A dodejme, že autor užil ptačí zpěv, který sbíral nejen ve Francii, ale také ve Švédsku, Japonsku, či Mexiku i ve velkých orchestrálních skladbách, jakými jsou Turangalila či Chronochromia. V Le Merle Noir je nositelem zpěvu ptáka flétna, která svými melodickými šlehy, rytmickým pulzem i vřeštivým frulatem barevně ozvláštňuje výpověď. Flétna rozčileně cvrliká, uklidňována rozklady klavíru, který v průběhu děje přejímá její motivické prvky a bojovou živočišnou energii.

I v příštím díle, Sonatině pro flétnu a klavír Henri Dutilleuxe (nar. 1916) ukázaly hráčky zkušenou nástrojovou erudici. Kompozice z r. 1943, vnitřně členěná do tří částí, hovoří impresionistickým jazykem. Druhá část a závěrečná kadence je částečnou exhibicí sólové flétny. Klavír synchronizuje a stabilizuje vnitřní napětí, poměrně velké rozpětí dynamiky a rytmicky motorické prvky, místy pracuje s drsnou harmonií. Určitou dramatičnost střídají plochy spíš melancholické, flétna prezentuje motivické drobnotvary, vyžadující velkou kulturu nástupů a dechu. Brožová hraje tak, jak ji to učili její profesoři na Konzervatoři a AMU, F. Malotín a J. Válek: s otevřeným krkem a uvolněnou bránicí, kdy se ideálem tónu stává jeho zpívaná představa. Plná koncentrace pak vede hráčku k tónu měkkého nasazení bez přimíšených zvukových kazů.

Od Bohuslava Martinů (1890-1959) zaznělo Scherzo, které je součástí Sextetu pro dechy a klavír z r. 1929. Dílo, o němž autor doufal, že se „ztratilo a nebude nikdy hráno“, se dožilo rehabilitace. Škoda, že jsme ho neslyšeli celé, tato část, byť originální, je pro svou malou délku trochu přídavkového charakteru. Scherzo se tu rozvine v rozsvěcující se harmonii až orchestrálně velkého zvuku klavíru, místy stavěném na radostných sekvencích stupnicových postupů.

Poslední dvě díla měla zajímavý obsahový kontext. Prvé je z dílny André Joliveta (1905-1974). Autor byl spolu s Messiaenem zakládajícím členem skupiny Mladá Francie, která vznikla roku 1936. V jejím programu se dočteme, že skladatelé se nestaví za každou cenu do opozice vůči minulosti i hudební přítomnosti, ale chtějí vynalézat dosud nevyzkoušené cesty. V případě Joliveta to byla inspirace hudbou s magickými a rituálními kořeny; byl ovlivněn hudbou africkou, a to nejen v jejích rytmických konstelacích. Usiloval o hudbu se vztahem ke kosmickému pořádku, která akcentovala esoterické prvky prostřednictvím hudebního výraziva a nástrojů. Flétnu miloval a považoval ji za magický nástroj.

Expresivita, velká dynamika a rytmika byla zřetelná i ve festivalovém díle. Jolivetův Chant de Linos vznikl r. 1944. Linos, hráč na lyru, byl podle řecké pověsti zabit svým žákem Heraklesem poté, co si dovolil ho pokárat. Starověká forma nářku za zemřelé (threnos) ovlivnila Joliveta ve výrazovém poli. Smutek se tu střídá s dramatickými výbuchy hněvu, instrumentální hudba se stává nositelem téměř slovní výpovědi. Klavírní part byl hutný, i flétna uhrála maximum not včetně sekvencí lineárních šlehů, běhů, ozdob, melodická linie obsahovala velké intervalové skoky. Poměrně dlouhá skladba byla náročná na obsahovou soudržnost a koncentraci, forma působila trochu rozvlekle.

Také závěrečná skladba večera, dílo významného brněnského rodáka Jana Nováka (1921-1984), který se po 2. světové válce rozhodl emigrovat a působil mj. v Itálii a Německu, byla ovlivněna řeckým námětem. Sonáta super HOSON ZES z r. 1981 je inspirována zlomkem slavné Seikilovy písně z náhrobního nápisu z 1. století po Kristu. Její textové poselství nabádá: Co živ jsi, záři, zármutku všeho buď prost, jen krátko je dáno nám žít, čas vyžádá sobě svou daň sám.

Citace hlavní melodie, která prochází jednotlivými větami díla, se objevuje nejdřív ve flétně. V prvé větě zazní drobena do výrazných, místy staccatových variací a ozdob, disonantně doprovázených rytmickým klavírem, aby se po určitém zklidnění vrátila v původní podobě. Druhá část pulsuje v klavíru jakýmsi pochodovým rytmem, osciluje mezi dur a moll a flétna pak přednáší nebesky jednoduchý rozklad akordických obratů, včetně dur kvintakordu. Přišel mi jako potvrzení motta díla „Dokud žiješ“ s dovětkem dokud žije hudba.

I autor si v tuto dobu docela dobře žil navzdory tomu, že ho v českých slovnících buď zcela, nebo částečně odepsali se sdělením, že o něm nejsou po okupaci žádné zprávy. Třetí věta a finále sonáty je expanzí brilantních figur, které vyžadovaly nesmírnou preciznost obou nástrojů (nedoporučovala bych flétnistce kouzlit zpaměti, noty partu jdou příliš rychle).

Co říci závěrem? Moderní dua fungují na základě vyvážené souhry obou nástrojů. Interpretky koncertu potvrdily, že jejich úspěšné dosavadní životopisy, zahraniční studia, mezinárodní ocenění i prestižní koncertní příležitosti jim vytvořily image profesionálních hudebnic. S publikem se rozloučily stylovým přednesem přídavků ze sonát časově vzdálených mistrů - Johanna Sebastiana Bacha a Sergeje Prokofjeva.