Studenti Pražské konzervatoře hrají soudobou hudbu?
Martin Ledvinka 23.5.2010
V Českém muzeu hudby se v pondělí 10. května uskutečnila poměrně zajímavá událost - studenti Pražské konzervatoře předvedli dnes již klasická díla hudby 20. století. Objevila se díla skladatelů jako Cage, Saariaho, Góreckého a dalších, ovšem celý koncert byl degradován naprosto nevhodnou akustikou bývalého kostela sv. Máří Magdalény, v němž se vystoupení konalo.
Je velmi sympatické, že i na tradičně spíše konzervativní Pražské konzervatoři se najdou studenti, v čele s hlavním organizátorem Janem Dřízalem, kteří neváhají vynaložit jistě nemalé úsilí a zorganizovat si koncert takzvaně na vlastní pěst. Bohužel, možná právě nedostatek finanční podpory přiměl organizátory situovat vystoupení do velkého sálu Českého muzea hudby, jehož akustické vlastnosti jsou, mírně řečeno, pro hudební vystoupení nevhodné. Neuvěřitelně dlouhý dozvuk činí i mluvené slovo na vzdálenost několika metrů téměř nesrozumitelným, natož pak komplikovanou hudební strukturu.
Prvním číslem byla Sonáta pro tympány (1971) amerického skladatele a perkusionisty Johna H. Becka (nar. 1933). Jiří Korynta toto dílo, v němž se hraje nejen klasicky paličkami, ale ve kterém interpret také tleská, na nástroj hraje rukama či hraje paličkami na měděné tělo kotlů, zvládl technicky dobře. Ale již při tomto prvním čísle jsem zalitoval kvality a nekonkrétnosti výsledného zvuku.
Následující hit Arvo Pärta (nar. 1935) – Fratres (první verze 1977) již nebyl předveden s takovou bravurou jako předcházející skladba. Zvláště kvůli až příliš často nepřesné intonaci mladého houslisty Jakuba Marka, kterého na klavír doprovázela Vladimíra Marková.
Oproti tomu skladba In A Landscape (1948) Johna Cage (1912 - 1992) zněla v podání harfenistky Denisy Chromé něžně a zajímavě. V případě tohoto kusu, který byl původně napsán pro klavír, dlouhý dozvuk v sálu ještě podpořil klidnou a melancholickou náladu díla a skladba i přes několik menších technických zaváhání vyzněla dobře.
Skladba In croce (pův. verze pro violoncello a varhany 1979, verze pro violoncello a bajan 1991) Sofije A. Gubaiduliny (nar. 1931) byla pro změnu naprosto bez tváře. Jiří Lukeš (akordeon) a Petr Nouzovský (violoncello) se nedokázali vypořádat s poměrně náročnou partiturou, která v jejich podání zněla ve velmi pomalém tempu a ani rozostření disonantních clusterů ve vysokých polohách akordeonu nepřispělo ke kvalitě zážitku z poslechu tohoto díla.
Po přestávce zasedl ke klavíru místo indisponovaného Martina Moudrého Pierre Arnaud Dablemont a mimo program přednesl skladbu La buse variable od Oliviera Messiaena (1908 - 1992). Nutno uznat, že po technické stránce se jednalo o rozhodně nejlépe provedené číslo večera. Vše ale opět překazila špatná akustika. Messiaenovo dílo plné ostrých dynamických střihů a virtuózních pasáží vyžaduje citlivou práci jednak právě s jemným odvážením dynamických rozdílů a také účelné a barvité využívání pedálu, což bylo v podmínkách sálu ČMH nemožné.
Úryvek z opery Kaiji Saariaho (nar. 1952) L’amour se loin (2000) byl v podání Zuzany Michlerové (zpěv) a Tomáše Hály (klavír) dobře provedený, ale na druhou stranu nijak nepřekvapil.
Zato Sonáta pro sólo klarinet (1972) ruského skladatele Edisona Denisova (1929 - 1996) se změnila v téměř akustickou studii. Klarinetista Tomáš Kůgel předvedl první, pomalou větu, která v jednoduché melodii hojně využívá mikrointervalů. Ačkoli se jedná o jednohlas, v silnější dynamice hrál díky ozvěně klarinet jakýsi kánon, díky mikrointervalům někdy zpestřený ještě akustickými rázy mezi dvěma blízkými tóny.
Vrcholem večera měl být Koncert pro klavír a smyčcový orchestr (1980) Henryka Mikołaje Góreckeho (nar. 1933) v podání klavíristky Ouranie Menelaou a smyčcového souboru studentů PK za řízení Jiřího Rožně. Bohužel, i zde se projevily nedostatky sálu. Místo brilantního klavíru byly totiž slyšet pouze ostinátní figury kompletního ansámblu smyčců. Klavír pohybující se většinou ve střední poloze neměl šanci prorazit nad vřavu smyčců, které se navíc dirigent ani nepokoušel utlumit, naopak nechal je ve forte dynamice, přestože klavír nebyl vůbec slyšet. Škoda.
Přes všechny výtky, které jsem zde předestřel, velmi oceňuji snahu studentů Pražské konzervatoře. Doufejme, že podobných vystoupení zažijeme v budoucnu více, ovšem snad v jiném sále. Přestože koncert nepředvedl nejaktuálnější (soudobou) světovou tvorbu, ale čerpal především ze starší tvorby autorů syntetizujících, musíme si cenit příležitost tuto hudbu slyšet. Ačkoli byla kvalita technického provedení i výběr skladeb často velmi rozdílné, představil koncert těm nemnohým, kteří o hudbu 20. století měli a mají zájem, slavné skladby, pro které přesto není v běžném repertoáru místo.