Básně Anny Kunové
21.5.2010
Prostor zaléhání (Pondicherry)
Očima pátrám po okolních zdech,
zda mi nepřišly nějaké zprávy.
Útesy teras, vysoký příboj střech,
sinusoida vlnitého plechu a za ní
– prostor zaléhání.
Vztlak drtí ampule stesku,
žene ho do špinavých trubic těla.
Stlačení pístů.
Chrlení slov.
Přihoršuje se.
Nic.
Napnutými dráty probíjejí hlasy.
Tmavé tlamy dvorků
cení řady prádla,
líže mě horkovzdušná, hutná noc.
Horečka vykosťuje, s duněním vjíždí motorizovaný spánek.
Bránit se holýma rukama?
A stále nevím, zda se dávno minulá pobřeží
vracejí v podobě lijáků.
Poruchy spojení, zase.
Za městem duří hory.
Po špičkách odchází mi sluch.
Ty
Jednou jsem tě viděla na vlastní oči dýchat,
jak kávovar jsi hořce překapával tmu,
ale co z toho –
jedla jsem cukr,
do puklin obzoru jak žíly vtékaly kmeny
a za ozvěnou bytovek třískala blátem vzlínající řepa.
Chraňte se před neposkvrněným početím,
řekli ze všech rozsvícených oken naráz,
nelokejte z kýble.
Viděla jsem tě vykuchat ten porouchaný obraz,
nevěřit na elektřinu,
líbat a svlíkat hadrovou nánu,
nechat mezi vás zatékat klih.
Jalové matky líhly se z domů,
mlsaly antikoncepci a
zadek jim stékal po nohou.
Jedla jsem vajíčko.
Ruce byly pouta,
ale co z toho –
V polích se schylovalo k mátohám.
Vše, co jednou prudce roztrženo,
doroste znovu jak ocas užovky,
řekli v rádiu,
ale to už tě
zcela prorůstala
houba spánku.
–––
I.
Granule tmy se rozpouští
v anténách u hladiny večera,
dole jen rozkašlaný vzduch
a ještě níž vysychají nádrže na déšť.
My dva nad kanálem:
plovoucí zvuk, pod který nevidíme.
II.
Báseň je zábradlí,
jen někdy nevím, na jaké jsem straně.
Nemám strach vtisknout se do měkké zdi,
být prázdnou vypouklinou po vlastním těle,
holobýt.
Chodí mi účty – jmenuju se, jsem.
III.
Nejsi to ty,
jen zánět představ
a náhlé nezmírněné sucho, pahýly poezie:
svědivý březen, vyrážka veselosti –
jaro, které doutná v kořenech
převrácených naznak v klenbu lesa.
Letošek
Vždycky tě trochu rozčiloval
abstraktní příběh dřevotřísky roztažený do prostoru.
Někdy se očima přidržuješ
– připodobněn buď
k nejistým kostrám antén na plochách střech.
Jednou ses zahlédl
v říznutí se o stránku,
ve vyplazeném salámu cizích housek,
ve vhazování desetikorun
do automatu.
Návštěvy
Ještě za dveřmi
chcípají kabáty,
svléká se prostřelená, vlhká srst.
Vbíhají návštěvy, nahá zvířátka.
Jsi ještě neodblaněn
ze slupek polospánku,
odpoledne tlí
až do úplné tmy.
Kloužou po linoleu,
vržou v gaučích, slyšíš?
Je čas položit drátěná oka, návnadu;
salám, dámské prádlo, okurku.
Škvírou pode dveřmi
ložnice zvolna vytéká,
mrskáš se v bahnitých plachtách peřin,
budíš se vlnobitím
vzpříčený na vypouštěném dně.
Jsi tiše. Zaskočí ti to.
Teď ochutnávají jemné květy špíny,
plazí se mezi nohy skříně.
Instalují sníh, aby prýštil ze sprch do dřezu.
Teď klidně lež, ale pak na to musíš dát pozor.
Světlo se vlamuje,
náhlá řeč ti trčí z pusy jako klacek –
převržená okna zacpávají hadrem,
hlas padá střechou, v chodbě tuhne.
Kdovíkde přezimuje živý pláč.
Vidžajanagar
Dozrávají plody v kamenném sadu;
prostor tuhne.
Čas dokomíhal.
Bouřka je – boření, hroucení klenby.
Pak zase znovu
vzlíná tíha.
Báseň z vděku
Zvolna se rozpouštíš ve sladkém láku spánku,
v pohoří nábytku, v prázdných horách, v bytě,
jímž cirkuluje tma jak horká míza v kořenech.
Řečištěm koberců a větví necháš protéct dech,
z útesů polic chytáš slabiky jak dítě:
to mlýnek noci řeč drtí na strouhanku.
Hluchota
Vnějšek se dnes zas příliš tiskl k oknům,
radši je přetřít ještě mastným papírem –
přicházíš z nákupu, dvě tašky němého sněhu,
piliny, pivo, pevný líh.
Mluvit se zavřenýma očima umí kdekdo, ale křik –
křik jsou křídla; inverze pěsti do zubů.
Slyšíš? Ozvěna, lavina zvuku.
Vyhrabem si v ní své místo, dutinu,
vyčkáme
návrat ticha, paměti.
–––––––––
Anna Kunová (nar. 1987 v Praze) surfuje po školách, momentálně se nachází ve skoku z moderní historie v Praze na rozvojovou antropologii v Londýně. Pracuje příležitostně pro různé neziskovky, básně publikuje na serveru Totem.
foto archiv