Orchestrální koncert studentů skladby na HAMU 28.4.2010

Jiří Slabihoudek 13.5.2010

 

 

28. dubna 2010 zazněla v Sále Martinů orchestrální díla čtyř studentů skladatelského oddělení HAMU, které čeká odborný posudek, oponentura. Svou kritikou chci proto spíše vystihnout pocity ani ne tak odborného posluchače, jako člověka hledajícího emoce.

František Lukáš, Anton Aslamas, Nargiza Aitbayeva a Pavel Trojan ml.

Proudy (2009 – 2010), první skladba večera, byly dílem Antona Aslamase (nar. 1988, 3. roč. prof. I. Kurz). Jak sám autor napovídá, v jeho kompozici se střetávají různé hudební proudy, tak jako „proudy ve vodních tocích nebo myšlenkové proudy v běžném životě.“ Jak posluchače mohlo napadnout, jednalo se tak trochu o crossover, míchání žánrů ve zvuku  symfonického orchestru. Krom klasiky se dal postřehnout jazz, rock, inspirace filmovou hudbou. Forma je lehce rafinovaná, ale v zásadě třídílná. Po krátkém „filmovém“ úvodu autor „rozjel“ bicí soupravu, jejíž užití se stalo nejvýraznějším rysem celé skladby. Do jasně daného rytmu zasahovaly tu a tam sólové smyčce glissandy, pizzicaty, tremoly atp. a také bohaté běhy dechů. Po zklidnění a odmlčení bicích, které držely skladbu pohromadě, nastala pomalá část, místy dost hluchá, nezáživná. Zacházet se soupravou velice výrazných bicích je ošemetné. Tato pomalá část byla alespoň přerušena tutti pasáží, asi nejdrsnější ve své zvukovosti. Orchestr se ke konci skladby pomalu „rozjížděl“, nejdříve ve dřevech, přidaly se bicí a smyčce. Tato gradace s postupným přibíráním barev do orchestru se autorovi zdařila a byla pro mě přesvědčivou. Krom bicích byly velice výrazné také pikoly, kterých Anton Aslamas hojně využíval v průběhu celé skladby.
Míchání žánrů, resp. proudů, je těžký kompoziční úkol a myslím si, že se s tímto úkolem mladý komponista vypořádal úctyhodně. I tak to podle mého názoru byla nejméně vyspělá práce večera.

Jediná magisterská skladba: Conpiratio pro loutnu a komorní orchestr (2009 – 2010) od Františka Lukáše (nar. 1977, 5. roč. doc. H. Bartoň) byla naopak tou nejvyspělejší a nejintelektuálnější skladbou, kterou si mohli posluchači vychutnat. Meditativní, hluboké a neobvykle barevné, stylem patřící snad do sfér spektrální či témbrové hudby. Barva a zvukomalba byly asi nejsilnějším aspektem díla. Dílo bylo uspořádáno do tří větších celků, přičemž ty první dva se jevily velmi podobně, nekontrastně. Až teprve třetí, paradoxně hraná pouze samotným sólistou (autor), přinesla kýženou změnu. Bylo to harmonické, ostinátní hraní tabulatur, které chtělo posluchače dostat do transu. Skladba skončila v náladě prvních vět, v usmíření v celém orchestru. Dílo sklidilo velký potlesk.
Během poslechu se mi zdála skladba zbytečně moc dlouhá, přišlo mi, že autor až skoro plýtvá zajímavými zvukomalebnými prostředky (hraní tabulatur, glissanda u smyčců, temné dechy atp.), a posluchač si je tak nestačí vychutnat. Jenže to je možná právě dobře. Když jsem postupně vstřebal dojmy, měl jsem velikou chuť skladbu Conspiratio slyšet znovu. Není to totiž hudba do koncertní síně, kterou lze poslouchat vždy a všude. Svým komorním, intimním, snad i milostným charakterem se hodí k domácímu poslechu, k samotě a k příslušné náladě.

Po přestávce zazněla kompozice s názvem Na druhé straně (2009 – 2010) od autorky Nargizi Aitbayevy (nar. 1984, 3. roč, doc. J. Filas). Jedná se v podstatě o třívětý koncert pro sólovou flétnou (Eliška Horehleďová), velice striktně členěný. Rychlá – pomalá – rychlá věta. Forma byla vysoce přehledná. To ale vůbec nevadilo. Autorka vsadila na osvědčené metody a povedlo se jí to. Byla to hudba lehce přístupná, nikoliv však podbízivá. Jasně danou formu naplnila nádhernou hudbou. Velice výrazná, nápaditá melodika a stejně tak harmonie a instrumentace byly největšími přednostmi skladby. Styl osciloval mezi impresionismem a novoromantismem. V první větě mě zaujaly dialogy mezi sólovou flétnou a smyčci, následované homofonním zvukem symfonického tělesa. Také gradace celku byla vydařená.
V druhé části hned upoutaly krásné barvy, které se linuly ze symfonického pléna. Flétna zde místy opouští pozici sóla a protkává se s orchestrem. Hudba „voní“ orientem.
V poslední části autorka použila velice výrazný rytmicko-melodický motiv, který stmeluje celou finální větu. Hudba nabyde dramatického rázu, závěr se projasní, jsme zpátky na začátku. Autorka i interpretka sklidily nadšené ovace.

Na závěr zazněla třívětá Sinfonietta pro komorní orchestr (2009 – 2010) od Pavla Trojana jr. (nar. 1984, 3. roč, prof. V. Riedlbauch). Dílo dle přiloženého komentáře čerpalo inspiraci z knih a filmu. První z nich, s názvem 8 a ½ (podle Felliniho filmu) a pracující s rozšířenou tonalitou a barvami, se nesla ve fantasijním duchu a stejně jako v předešlých skladbách se i zde hojně vyskytovaly rozmanité barvy, techniky smyčců, průrazný tón pikoly. Autor vytvořil zajímavou atmosféru hned v úvodu, kdy se rozezněl obligátní klavír a smyčce. Jestli se nálada slučovala s náladou filmu, nemohu posoudit. Její charakter byl dosti sarkastický stejně tak jako ve větě druhé – Valpuržině noci. Kromě sarkasmu zde slyšíme tajemno, snad strach, neklid. Podmanivé sólo houslí, temné žestě, pochodující kontrabasy, to vše nutí člověka k poslechu. Ve střední části se ironický nádech ještě mnokrát zesílil a já se stále více utvrzoval v mínění, že autorovi byla velikou inspirací hudba Šostakoviče, v dramatických tutti pasážích zase Mahlera.
Po prvních dvou větách, které se mi zdály, ač celkem shodné v charakteru, přesvědčivé, přišla ta třetí, Markétka (inspirovaná knihou Mistr a Markétka Michaila Bulgakova). Autor se v ní dle mého názoru marně snažil zhudebnit něžný cit Lásky pomocí moderních prostředků. V průběhu kompozice si zřejmě uvědomil, že by přece jenom měl vsunout pár sladkých, silně tonálních, filmových postupů, ve kterých se milostný cit lépe vytváří. Tato krátká pasáž sama o sobě nebyla špatná, ale v kontextu celkem odvážné harmonie působila jak pěst na oko. Buďto hollywoodský „slaďák“, a nebo intelektuální zachycení milostného citu. Dohromady se bohužel neslučují. Ke konci se sazba opět hezky „zašpinila“ a skončila v usmíření. Osobně mě nejvíce oslovila druhá věta. Domnívám se, že autor je symfonický typ a že je třeba těšit se na jeho další kompozice.

Na závěr bych se chtěl vyjádřit k interpretaci. O nastudování těch nejžhavějších novinek se postarala Plzeňská filharmonie s dirigentem Markem Ivanovićem. Jakožto profesionální orchestr odvedl odpovídající výkon. Podle toho, jak jsem měl možnost pozorovat jednotlivé hráče, bylo na nich vidět, že k novinkám nemají předsudků jako mnozí jiní a že je hrají s dobrou vůlí.

Koncert se povedl, nevšiml jsem si jediného nespokojeného posluchače, interpreta, skladatele. Nezbývá než se těšit na další práce a hudbu studentů HAMU.