Večer studentů kompozice HAMU, 28.4.2010

Miloš Pokora 13.5.2010

 

Mimořádně náročného úkolu se zhostila Plzeňská filharmonie, když se pod vedením mladého Marko Ivanoviće, v soudobé hudbě znamenitě erudovaného, rozhodla pečlivě nastudovat orchestrální skladby z dílny čtyř posluchačů Katedry skladby  Hudební fakulty AMU. Za zmínku stojí, že svědkem zdárného nastudování všech kompozičních novinek byl 28. dubna zcela zaplněný a koncentrovaně naslouchající sál Lichtenštejnského paláce, což nebývá u takových příležitostí zdaleka pravidlem.

Anton Aslamas

Úvod večera patřil orchestrální skladbě s názvem Proudy od ruského rodáka Antona Aslamase (nar. 1988), studenta 3. ročníku ze třídy prof. Ivana Kurze. Vizi navzájem se prolínajících, přirozeně splývajících, nebo naopak navzájem konfliktních proudů se Aslamas snažil vyjádřit spíš prostřednictvím postupného střídání stylově různě směrovaných pásem než jakýmsi permanentním „kontrapunktem“ odlišných kompozičních plánů, přičemž ale poskytoval relativně velký prostor plochám polyfonického shrnutí. Tak se stalo, že jeho skladba končila ve světě jiné zvukovosti a jiného způsobu vedení hlasů, než v jakém začala. Zaujalo mě čitelné plynutí této hudby. Permanentně pociťovaná čtyřdobá pulzace, jež jí dodávala jednotný tah, byla umocněna tím, že jednotlivé stavební kaménky beze švů srůstaly. Například vstupní chorus dřev, z něhož se vyhoupla kouzelně svítivá sólující linka jako nějaká moderně přetavená renesanční melodie, vrostl po zaznění jakéhosi hraničního akordu nádherně přirozeně do zcela odlišného, valivě kvílivého hlasového přediva a také následující partie, evokující chorál, přirozeně přecházela do plástve s kvazi jazzovým zbarvením. S čím se zde Asmlamas doslova mazlil, a co z jeho kreace trochu vyčnívalo, byly partie evokující okouzlení neobarokem (něco z toho přetrvávalo až do závěru), škoda jen, že už drobet ochuzené o předtím demonstrovanou prosvětlenost hlasů a témbrovou vynalézavost.

František Lukáš

Ti návštěvníci večera, kteří dosud nepoznali, kolik vynalézavosti a emotivního náboje dovedou někteří mladí skladatelé vtisknout témbrově-tónové organizaci svých kompozičních kreací a vůbec emotivně vystiženému načasování klíčových vertikál a melodických obratů, museli být překvapeni zvukovým půvabem třívěté kompozice s názvem Conspiratio pro loutnu a komorní orchestr od Františka Lukáše (nar. 1977), posluchače 5. ročníku ze třídy Hanuše Bartoně. Od prvních taktů nebylo možno nepostřehnout, že Lukáš skutečně chápal (jak naznačuje ve své verbální konfesi k této skladbě) slovo conspiratio jako „sjednocení“ nikoli „spiknutí“ a navíc že chtěl, aby jednotlivé linie společně (con) dýchaly (spiro). Zvuk jemně amplifikované loutny (sám na ni toho večera hrál) mu přitom sloužil v duchu principu live electronics jako mocný impuls k rozvíjení něčeho mnohem košatějšího. V třídílně rozčleněné vstupní větě s volnými krajními díly a rychlým středem mi učaroval hned v úvodních taktech doslova zázračný srůst vstupní loutnové partie s unisonem orchestru. Například glissandové vlnění nádherně ladící s efektem bicích i jinak modelovanou linkou violoncell a k tomu ještě prolínané pizzicatem transformujícím loutnový témbr do orchestru, z něhož se náhle jako blyštivá perla vyloupne zvolání vysoké flétny. To všechno byly okamžiky, které mi uvízly hluboce v paměti, stejně jako třeba ke konsonanci inklinující melodická nadstavba, hrozny dráždivě rezonujících vertikál, nádherně načasované sólo cell a v závěrečných fázích věty pocit kouzelně pozvolného zklidňování. V tempově rovněž třídílné 2. větě, v níž loutna se svými monologickými nápověďmi ustupuje do pozadí, jako by nacházela vstupní věta jakýsi lapidárnější zrcadlový obraz, zatímco závěrečné fáze jako by ústily do stále subjektivnější výrazové roviny témbrově magické meditace. Jde o pozoruhodný, veskrze původní a silně emotivní mladý kompoziční počin, takový, po jehož doznění člověk okamžitě zatouží po opakovaném poslechu.

Nargíza Aitbayeva

Vábivý prostor pro fantazii vyvolával název Na druhé straně, který si pro svou skladbu pro flétnu a orchestr vybrala mladá kazašská skladatelka Nargiza Aitbayeva (nar. 1984), posluchačka 3. ročníku ve třídě doc. Juraje Filase. Její obsazení by mohlo svádět k tomu, že budeme svědky kreace koncertantního žánru, leč to, co se před námi prostřednictvím pečlivě nastudovaného a sympaticky neokázalého projevu mladé flétnisty Elišky Horehleďové a Markem Ivanovićem řízených plzeňských filharmoniků odvíjelo, byl spíš symfonický obraz s nádechem zvláštní syntézy, v níž se mísily syrově obnažené intonace autorčiny vlasti s moderními evropskými imitačními postupy a z nich plynoucí vyostřenou zvukovostí. Jímavé, leč velmi lapidární, jenom náznakové kantilénové zvolání flétny v úvodu, přerušené vertikálou, jako by naznačovalo „rytmus“ celého dalšího odvíjení, ve kterém se jednotlivé prvky prolínaly spíše ve vyostřené heterofonii hlasů než v jejich vláčném splývání. Vlastní cantus firmus kompozice, který přišel spolu s melodickým útvarem, kráčejícím v čistých intervalových paralelách, v jehož modálním zakotvení jsme rozpoznávali typickou kazašskou sedmitónovou stupnici a magii pentatoniky. Současně, jako by mladou autorku v souvislosti s dalším exponovaným materiálem vybízel spíše k moderně přetaveným prováděcím partiím klasického rodu než vláčnému prolínání různorodých vrstev. Pociťoval jsem v tom až překotnou snahu vyjádřit hodně nápadů najednou, jejímž důsledkem bylo zabředávání do až přílišné zvukové věcnosti. Přesto mě hlasově přebohatá zvuková výslednice těchto důmyslných imitačních partií s některými kouzelnými témbrovými momenty (zvonivé bicí, dlouhé unisono, triangl, harfa) učarovala. Ve vynalézavosti v tomto směru prokázala Aitbayeva velký talent.

Závěr večera patřil kompozičnímu počinu Pavla Trojana ml. (nar. 1984), posluchače 3. ročníku ve třídě prof. Václava Riedlbaucha. Rozměrná velkoorchestrální třívětá Sinfonietta, inspirovaná podle autorovy verbální konfese k dílu dojmem z Felliniho filmu 8 ½ a Bulgakovova románu Mistr a Markétka,,připomínala spíše tři ideově motivované symfonické obrazy než symfoniettu v tradičním slova smyslu, na druhé straně ovšem určitý mimohudební spojovací moment, který tyto obrazy charakterizoval, a který byl dán tím, že oba různorodé náměty spojuje osoba vypravěče, by mohl zase hovořit pro cyklus symfonický. Udivovalo mě, jak sebevědomě a s jakou samozřejmostí se mladý skladatel pustil do ambiciózního úkolu reflektovat filmové a literární dílo, které je nabito jasnozřivým filozofujícím nábojem tvůrců na nejvyšším stupni zralosti, i když mi občas připadalo, že přitom postupuje spíš spontánně než jako na detail koncentrovaný cizelér. Felliniho hořce humorný fantaskně dramatizující výraz jsme v hudbě 1. věty poznávali, sarkasmus intonačních postupů střídalo trefně syrové, „kolotočově“ rozkošatělé marciale i jímavá subjektivní zastavení (sólo houslí, hluboká dřeva, cellové sólo apod.). Také 2. věta (Valpuržina noc), s logicky uplatněným partem klavíru, zaujala v prvních fázích svým tajemným kontrastem mezi ďábelskostí (pokřivené melodicko harmonické obraty) a něžností a v další fázi pak sugestivně ztěžklým tanečním krokem evokujícím baletní scénu. Obraz Markétky ve 3. větě, gradující do kvazi mahlerovského shrnutí v podobě zastřešující homofonně-melodické klenby, chápal autor asentimentálně jako obraz hrdosti. Množina hlasů, kterou přitom rozehrál, byla skutečně obdivuhodná. Jen onoho hýření disonancemi v místech (týkalo se všech vět), kde by moderněji působila „nezašpiněná“ diatonika, a které ubíralo zvukové výslednici na prosvětlenosti, jako by tam bylo až příliš. Opakuji – odvážné a od tak mladého autora směle rozmáchlé kompoziční gesto, i když zatím spíše spontánně vržené než úplně do detailu vycizelované.

 

foto: Jan Fila (1) a archiv