569. úterek Umělecké besedy ve sv. Vavřinci

Eva Reiserová 11.5.2010

 

 

20. dubna 2010 se uskutečnil koncert soudobé hudby pod patronací členů Umělecké besedy, jehož program, místo a interpreti vytvořili trojrozměrnou mozaiku pomyslného gotického okna v bývalém kostele sv. Vavřince s průhledem do jarního podvečera pod Petřínem. Kompozice světových i českých autorů mladé generace skvěle přednesli hobojista Jan Thuri, klavíristka Megumi Yamada a Petr Cígler, chemik, skladatel a hráč na lesní roh v jedné osobě.

 

Jan Thuri, Megumi Yamada a Petr Cígler

Již tradiční koncepci večera uvedl slovem skladatel Jaroslav Rybář, aby krátce představil interprety a program, jejž obohatil sochař Radek Andrle a herečka Hana Maciuchová. Páteř první poloviny koncertu tvořila díla dvou japonských autorů, jejichž tvorba je silně ovlivněna francouzskou hudbou 20. století, konkrétně se oba obracejí k odkazu Oliviera Messiaena. Druhá dvojice skladeb reprezentovala 20. století v tvorbě italských skladatelů.

Duo hobojisty Jana Thuriho a klavíristky Megumi Yamady zahájilo večer bez otálení velmi sugestivní skladbou japonského skladatele, jenž působí v Nizozemí, Makoto Shinohary (nar. 1931) Obsession (1960), jíž se mu podařilo vyvolat skvělý efekt lineárně plynoucích impulzů, kdy jeden pohyb v klavíru vzbuzuje odpověď v hoboji, přičemž rozvrásněnou pulsaci klavírního partu propojuje hoboj táhlými kantilénami na způsob echa. Vertikální rovinu tvoří postupné gradační přibližování protikladných gest. Nejzajímavějším působením celku bylo výsledné kontemplativní vyznění, tedy vcelku opačný efekt, než by se čekalo od velmi výbušných frází, v nichž vyznívaly preference malých sekund a tritonů.

Seriální experiment Giacinta Scelsiho (1905–1988) Quattro pezzi (1956) per corno solo je opravdovou výzvou pro hráče, zvláště takového zaměření jako je velký příznivec soudobé hudby Petr Cígler. Poté co odezněl první kus, kdy jsem byla jakousi asociační hříčkou svedena k představě, že slyším variace na husitskou píseň Ktož jsú boží bojovníci, jsme byli zavedeni do dalších třech světů. K tomuto typu hudby snad jen stačí dodat: čím abstraktnější, tím lepší.

Velmi podobný přístup byl východiskem i pro skladbu Studie I.a (2001) Petra Cíglera (nar. 1978), jež zazněla v druhé půli koncertu. Ovšem s posluchači jsme se shodli na větším účinku Cíglerovy skladby, jelikož se rozhodl prodloužit studii do jakéhosi popěvku, jejž bych ve vyznění připodobnila ke zvuku tibetského rohu, který ji učinil „lidštější“ v konfrontaci s publikem. Lesní roh je v rukou autora a interpreta skutečně nástrojem netušených možností. Výrazným prvkem skladby je využití kvintakordů v široké podobě, kdy druhý tón tvoří hráč zpěvem do nástroje a třetí vzniká interferencí hraného a zpívaného tónu.

Tōru Takemitsu (1930–1996) je v Čechách již poněkud známějším autorem než jeho předešlý rodák. Jeho Rain Tree Sketch II (In Memoriam Olivier Messiaen) (1982) pro klavír nabízí jednu z výslednic setkání dvou světů – francouzské elegance a východní kontemplace. Výrazně impresionisticky laděná, skvěle interpretovaná skladba je výborným koncertním kusem a v rámci dramaturgie vytvořila jemnou vsuvku mezi sólo kusy Scelsiho a následující Sequenzu VII pro sólový hoboj (1975) Luciana Beria (1925–2003). Jan Thuri spolu se svými žáky Štěpánkou Reiserovou a Vojtěchem Podroužkem využili dispozic sálu a kouzelného efektu skrytého zdroje zvuku, když obvykle používanou elektronickou základní „strunu“ h1 zastoupili zmínění dva hráči. Skryti za sloupy podpírací klenbu prostředkovali prostorový podkres na jednom tónu, zatímco Jan Thuri nezůstal nic dlužen svému partu, jehož interpretací má hráč prokázat jak vysokou technickou virtuozitu, tak duševní vyspělost svého pojetí.

Před přestávkou byl dán prostor již zmíněnému sochaři Radku Andrlemu, který představil své dvě sádrové sochy ze série „Květy plodů“ s názvy „Brána plodu“ a „Socha pro Ondřeje“ (autorova syna). Následně vystoupila s výběrem svých oblíbených básní Hana Maciuchová, z nichž nejemotivněji působily paradoxně ty nejvěcnější verše čínské básnířky Li Čching-Čao.

 

 

Ještě než zazněla první skladba druhé poloviny večera, zarecitovala Hana Maciuchová spontánně Skácelovu báseň Naděje s bukovými křídly, jež anticipovala kompozici Lukáše Sommera (nar. 1984) Malá sonáta pro hoboj a klavír (k básni Jana Skácela) (2004). I když tato třívětá skladba spadá do skladatelových „budějovicko-pražských let“ a dnes se jeho kompoziční jazyk dále vyvinul, jedná se jistě o výkon, za kterým si může pevně stát jak autor, tak interpret.

Z tvorby českých autorů mladé generace zaznělo dále „Rustico“ for Thuri pro hoboj sólo od Ivana Boreše (nar. 1976) a skladba pro hoboj a klavír Hodiny od Marie Holáňové-Sommerové (nar. 1980). Nutno poznamenat, že Borešův styl je prostě jednoznačný – ať se jedná o sebekomplikovanější struktury, vždy se projeví autorova humorná nadsázka. Výborný kus pro odlehčení večera.

Lyrická, skvěle proporčně vystavěná skladba Marie Sommerové, jejíž průběh vyústil ve dvou hobojových kadencích (rovnoměrně rozložených v průběhu jednověté kompozice), nás opět uvedla do klidnějších poloh. Není mi sice známo, co bylo zdrojem inspirace jejího vzniku (i když se mi podle prvních taktů skladby stále vybavuje stejnojmenný film Stephena Daldryho s hudbou Philipa Glasse), ovšem v návaznosti na dnes uvedenou tvorbu našich mladých autorů (ale i dalších např. Jana Trojana, Michaely Plachké, Tomáše Pálky, Františka Lukáše ad.) by v budoucnu bylo jistě velmi zajímavé pokusit se postihnout vztah jejich kompozičního jazyka a přírodní lyriky v tvorbě českých básníků, jako byl např. Jan Skácel, Bohuslav Reynek, Jaroslav Seifert ad. V konfrontaci s ostatními skladbami večera totiž rozhodně nepropadly, právě naopak, což si vysvětluji nejen silným zdrojem inspirace českých umělců, ale také neustálou snahou nalézt vlastní kompoziční jazyk v proudu hudebního dění minulosti.

 

foto: Jan Fila